Kamenná tvář

"Včera sem si vyložil tarot.."
Podíval se jí do tváře a čekal, až odtrhne oči od denního tisku.
Nic.
Po chvíli se na něj podívala.
"Co?"
Nejdřív byl rozhodnutý jí odbýt lehkým mávnutím ruky - jako, že to nevadí, že je mu jasné, jak je zaneprázdněná...ale rozhodl se mluvit.
"Vyložil jsem si karty."
"Aha."
Poslouchal, jak kapky deště narážejí na sklo okna a díval se zamyšleně ven. "Umřu."
"To sou sračky, karty ti nic nepoví.."
Miloval tu její prostořekost, vždycky, když byli sami, říkala všechno tak na rovinu, bez obalu... věděla, že on jí soudit nebude, že on tu její vulgaritu miluje.
"Myslíš?"
"Všechny nás to čeká.."
"Umřu v pátek. Večer."
"To chápu, takhle blbě... doufám, že víš, že máme plány."
"Jasný, myslim na to," poznamenal a pozoroval kapku stákající po skle dolů.
"Smrt tě neomlouvá.."
Tvářila se lhostejně a při tom si zapálila. Kuchyní zavanul zápach vanilkovýho doutníčku - vychutnávala si je...
"Nevadí ti, že umřu?"
Podíval se na ní vyděšenýma dětskýma očima.
Odložila doutníček a vzala mu hlavu do dlaní, zadívala se mu do očí.
"Lásko, tarot je hra o budoucnost... a na tu musíš mít kurevsky kamennou tvář.."