OTEVŘI OČI

Kráčím přes kamení, klopýtám,
krom temnoty v duši nic nevnímám,
nevím, kam moje cesta se vine,
zkáza, co číhá tam, mě nemine,
stačí pár kroků a zřítím se hned
tam, odkud cesta už nevede zpět.

Vtom zahřmí nade mnou: Stůj!
Špatně jdeš, tak se vzpamatuj!
Otevři oči a pohleď kolem sebe,
natáhni ruce a dotkni se nebe,
odhoď ten kámen, co dolů tě tlačí,
Zbav se pout, na to síla ti stačí!
Nevidíš světlo a kolem tu zář?
Jdi za ním a nastav mu svoji tvář,
cítíš to teplo, co tě tolik hřeje?
Ke tvému srdci urychleně spěje
zažehnout plamínek; a ten hlídej,
temnotou, chladem ovládnout se nedej!
Nepusť je do své duše;
a jen naslouchej tiše…
Ty nevíš čemu? Pročpak spíš?
Copak to volání neslyšíš?
Jdi za tím hlasem a nechej se vést,
cítíš, že vznášíš se – to štěstí jest!
Rozhoď svou náruč, vždyť máš dost,
co můžeš rozdávat pro radost!
Tak už se probuď, ať prohlédneš
a správnou cestu ať nemineš!

O těchto slovech rozjímám;
Tak tedy oči otvírám…