Kvítí krásné, rašíci z....

květy co voní a krásné jsou prorůstají mi tělo
vážou mou duši
k tady té Zemi.
Kořeny stromů co živé jsou
poutají moje ruce k jejich obzorům.
Zemřel sem při porodu a teď jen tleji
nic ze mě, jen hnojiva

a hovada z vzduchu, co myslí si jak skvělí jsou
nepochopí proč snažím se odtrhnout
proč držím se toho co dávno dáno bylo
proč nejdu si tím, čím prošli ostatní
jedno jim vzkážu nechť je jim libo
"tohle je můj svět. a hovada ste vy"

tlijeme spolu na jedné louce kde začíná život
louka co zemi má vlastní a malou
kde málo stačí ke štěstí

ležíme vedle sebe a přehlížíme
že prsty naše v sobě jsou
vidíme že stejný plevel
raší nám z hlavy, klína, srdce
střeva
Nevidíš už pro oči, co květináči štěstí jsou
že nechápeš mě ani trochu
že na každém šprochu pravdy trochu

na šípku z jater obdivujeme housenky
společné máme jen popraviště kompostní
kde spolu jsme den co den.
a kousek nebe
kde obláčky dýmu úst kreslí

neodsuzuji ti za tvoje zetlení
procesům přírody bránit se nedá
chtěl jsem ti jenom, zde nad zemí
slíbit že bylo-li by třeba
bránil bych srdce tvé
ledviny jako znamení
že shnít samotnej, je nuda.