Tak tohle jsem já

Dřív jsem to odmítala,
asi jsem se bála,
dotknout se slunce.
To není pro mě.

Chtěla bych změnit svět
a udělat víc, než můžu,
překonat samu sebe.
Ale to nejsem já.

Žiju dál ve svých vzpomínkách,
který nesmím zapomenout.
Neutečou mi, nepustím je,
i když to bolí.

Jdu dál, i když to bolí.
Bojuju, i když jsem zraněná.
Žiju, i když krvácím.

Tak tohle jsem já.
Oh, já vážně nejsem silná,
jenom hraju podle pravidel.
Nepřekonávám překážky,
předstírám, že neexistujou.

Ztratila jsem ten druh víry,
že na mě svět čeká s otevřenou náručí,
ale ne ten druh,
že na světě může bejt i krásně.
Záleží na úhlu pohledu.

Možná, že bych měla zkusit žít od začátku.
Bez výčitek a s čistým svědomím,
ale možná by to bylo ještě horší,
protože můžu zopakovat svoje chyby.

Nemůžu prostě říct „Miluju tě“
a omdlévat štěstím, když se mi dostane stejný odpovědi.
Tohle nejsem já.
To není pro mě.

Jo, dost lžu
Jenže ty lži dělají můj život snadnější.
Už tak je dost těžký, dívat se na lidi
a vidět to, co ostatní nevidí.
Proto jsem radši sama a schovávám se ve svý hlavě,
je to pro mě snadnější.
Sny, aspoň to mi život dluží.

Nebojuju proti světu,
nejsem jedna z těch naoko zkažených hrdinek
z americkejch filmů.
Nejsem silná a průbojná,
jenom dělám, co musím,
abych si udržela důvod žít.

Mám víru a chci bojovat,
ale sama to nezvládnu.
Proto se schovávám
za lži, kterým ostatní tak snadno věří.

Můj polibek nepromění žábu v prince.
To nejsem já.
Nechci křídla, abych mohla lítat.
To není pro mě.
Protože se bojím, že spadnu
a tím bych si vzala i tu špetku odhodlanosti chodit.

Ač jsou měsíc a hvězdy sebekrásnější
Pořád budou tak daleko,
Tak k čemu jsou?
Vždyť na ně nedosáhnu.
A tohle nejsem já.
To není pro mě.

Radši budu milovat vítr, kterej mě sám pohladí…