V době dovolených je na místě povídka s poněkud odlehčeným tématem. O takovou jsem se právě snažila a doufám, že si najde své čtenáře.
přidáno 29.07.2009
hodnoceno 4
čteno 1373(19)
posláno 0
Pomalu se probouzím. Příjemná melodie z mobilu mne dokáže vždy po ránu rychle vrátit do reality. Ale z teplé postele od milované Aničky se mi dnes obzvlášť nechce. Venku mínus deset, sněží. Obracím se na lůžku a dívám se na klidně oddychující Aničku. Čeká mne služební cesta do vzdáleného města. V tomhle počasí nic moc…

V kuchyni zapíská varná konvice. Nalévám čaj. Zvuk konvice probudil moji drahou polovičku a ta ještě rozespalá přichází.
„Ahoj Michale! Tak už se zase chystáš? Nalej mi taky čaj. Dám si s tebou a pak ještě zalezu do pelechu!“
„Ty se máš“, objímám Aničku kolem ramen a v duchu jí tiše závidím ten krásný pocit vyhřátého lůžka. Anička je už týden na mateřské. Oba se těšíme na prvního potomka. Já ve svých pětatřiceti letech mám už opravdu na čase a Anička ve svých pětadvaceti jakbysmet. Snad to bude holka, pokud se lékaři nezmýlili. Útulný domek, který užívám společně s mými rodiči, má už patřičně vybavený dětský pokojík. Budoucí babička i dědeček se opravdu činili.
Anička maže housku sýrem.
„Chceš s sebou?“
Přikyvuji s plnou pusou a sleduji hodinky. Za čtvrt hodiny je tady řidič a vyrazíme.
„Kdy se vrátíš?“, Anička mne vyprovází do předsíně. Obouvám boty.
„Do deseti jsem určitě doma. Obchodní jednání je plánováno na čtyři hodiny, hned potom se vracíme. Budeš čekat?“
Anička přikyvuje. Letmý polibek na rozloučenou a prchám. Vyšlo to přesně na minutu. Řidič Olda právě zastavoval před domem.

Je krátce po jednadvacáté hodině, když unavený znovu vystupuji z auta před svým bydlištěm. Cesta byla náročná, všude díky nepřízni počasí spousta bouraček, naštěstí bez vážnějších následků.
„Díky Oldo“, propouštím svého řidiče pro dnešek ze svých služeb.
„Zítra se uvidíme v práci!“. Olda odjíždí a já opatrně otevírám domovní dveře. Co kdyby Anička už spala. Nerad bych ji probudil. Aničku nacházím v obýváku, kde je schoulená v křesle. Puštěná televize je jenom zvukovou kulisou, protože Anička opravdu spí. Opatrně k ní přistupuji, políbím ji na ústa a se slovy „jsem tady miláčku“, ji zase přivádím k životu.

„Jé, já nějak usnula, ahoj! V televizi nebylo nic zábavného. Jak se jelo? Měla jsem o tebe strach. V tomhle mrazivém počasí je nejlíp nevystrkovat nos.“
„Buď ráda, že ty to můžeš. Cesta byla složitá, ale zvládli jsme to. Ale – nechme cestu být. Mám hlad jako vlk. Co pro mne máš dobrého?“
Anička vytahuje z trouby krásně propečený bůček.
„Dáš si?“
„Ty víš, co já rád, viď? A dám si k tomu pivo!“ Zakrojil jsem pořádný kus chleba a pohodlně se posadil k jídelnímu stolu.
„Tak cos dělala celý den?“, ptám se.
„Však vidíš. Maso se samo neupeklo. Pak jsem byla s vašima ve městě a koupila jsem si tam krásné dupačky. Bílé. Podívej…“, ukazuje mi maličkaté nohavičky, které snad u každého normálně myslícího člověka nemohou vyvolat nic jiného než úsměv.
„Nádhera! Bože, jak já se těším!“, povzdechnu si.
„A pak“, pokračuje Anička ve svém vyprávění, „byl tady Tomáš“.
„Tomáš? Který Tomáš?“, nedochází mi to hned.
„No, Tomáš Šlapáků, přece! Copak znáš víc Tomášů?“
„Promiň, nějak mi to nedošlo. Co chtěl?“ Můj nejvěrnější kamarád z průmyslovky bydlel na druhém konci města v sídlišti plném paneláků. Často jsme se stýkali. Společně se svými manželkami trávili mnohokrát dovolenou. Prostě – kamarád se vším všudy.
„Pozval nás na mejdan. Za týden, v sobotu, k nim domů“.
„A co se bude dít? Narozeniny ani svátek nemá, ani jeho Milena ne, Vánoce ještě nejsou. Tak proč taková sláva?“
„Tomáš slaví povýšení! Už je kapitán! A Milena? Je ve třetím měsíci. A tak prý tu oslavu spojí v jedno. A já už se nemůžu dočkat, až budeme společně jezdit s kočárkem s našimi miminky na procházky… To bude moc fajn. Tak co tomu říkáš?“
Tomáš byl vojákem z povolání. Já jsem pro trvalou uniformu nikdy moc pochopení neměl a proto se po absolvování průmyslovky a vysoké školy naše společné cesty rozdělily. Já zůstal věrný oboru a šéfuji obchodní firmě zahraničního majitele. S Tomášem jsem strávil ještě rok na základní vojenské službě, kdy jen náhodou jsme se sešli u stejného útvaru.
„Samozřejmě na oslavě nemůžeme chybět. A ty se mi pěkně vykrášli. Však ti ten „jináč“ opravdu sluší… A Mileně i Tomášovi osobně pogratuluju. Pořád nic a najednou – vidíš. Tichá voda břehy mele, co?“
Anička neodpovídá. Podívám se na ni pozorně a vidím, že už zase spí. Blíží se pomalu půlnoc. Vezmu Aničku za rameno.
„Pojď miláčku. Už zase pospáváš. Já ráno vstávám. Zbytek si povíme zítra, viď?“
Anička se nechá bez odporu vést do ložnice a než mně se podaří ulehnout na druhou stranu manželského letiště, spokojeně pochrupuje.
„Jo, byl to náročný den“, honí se mi hlavou, když pomalu zavírám oči a propadám se do hlubokého spánku.

Celý týden jsem se na setkání s Tomášem těšil. Nějakou dobu jsme se neviděli. Náročná povolání nás opravdu vytěžovala víc jak stoprocentně.

V sobotu odpoledne odcházíme na plánovanou návštěvu. Anička v slušivém kožešinovém paletu zakrývá své zaoblené bříško.
„Vypadáš báječně“, polichotím jí, když vidím, jak se v předsíni zkoumavě dívá na sebe do zrcadla.
„Pozdravujte Milenu a Tomáše“, volá na mne mamka z prvního patra.
„Budu!“ Pomáhám Aničce obout kozačky. Do tašky schovávám láhev vína pro Tomáše a čerstvě upečený štrůdl pro všechny.

„Tak vás vítám, pojďte dál!“
Milena otevírá dveře a z obýváku už slyším halekat Tomáše.
„No, to je dost. Kde jste tak dlouho? Zdar Michale!“, přichází do předsíně a vítá se s mojí ženou.
„Ahoj kapitáne! Tady dej něco do lednice!“
Podávám Tomášovi tašku a Milena už náš příspěvek na společnou oslavu odnáší.

„Jé, štrůdl, ten já obzvlášť můžu“, ozývá se z kuchyně.
„Já mám teď chutí, až se tomu sama divím!“
„Gratuluju, Mileno! Alespoň nebude moje drahá polovička drandit s kočárem po parku a okolí sama!“

Než jsme se stačili s Aničkou pohodlně usadit do rozložité sedačky, přibyly ke štrůdlu ještě šálky s nádherně vonící kávou.
„Tak. A co budeme pít?“, obrací se Milena na moji manželku a nečeká ani na odpověď.
„Chlapi si dají víno, to je jasný. My těhulky si dáme džus, abychom ty naše potomky nezvykaly na alkohol moc brzo, viď? U nás to dítě bylo vymodlený, víš, jak dlouho jsme se o to snažili. A tak si toho ve svých sedmadvaceti musím cenit!“ Přikyvuji a zábava se pomalu rozbíhá.
„Tak jak jde vojna?“, vyzvídám na Tomášovi.
„To víš, jako v dobách našeho společného vojančení to není. Samá technika závislá na počítačích. To za našeho působení nebylo, viď? Dnes už pouhá maturita pomalu nic neznamená…“
Musel jsem dát Tomášovi za pravdu. Samozřejmě, že jsme zabrousili i do pro mne dávné minulosti, kdy ještě byla nutnost zúčastnit se tak zvaných odvodních řízení.
Tomáš se už dopředu smál.
„Vzpomínáš si? Tehdy jsi skončil na nějaké komisi, údajně proto, že jsi mařil průběh odvodního řízení. To dnešní mladí kluci neznají. A myslím, že jim ta vojna, tedy alespoň některým, rozhodně chybí.“
„To tedy byla akce. To máš pravdu. Stejně jste za to mohli vy, když jste si celou dobu na průmce dělali ze mě srandu“.
Milena s Aničkou napjatě poslouchaly a Anička zareagovala.
„Ty, že byl na nějaké komisi? A že o tom nic nevím! Pochlub se! Jakpak to tehdy bylo?“
Je pravda, že jsem o tom nikdy mojí ženě nevyprávěl. Proč taky. V dnešní době je už základní vojenská služba minulostí a tehdy jsem byl vlastně ještě kluk…
„Dnes to tedy dám k dobrému. Jak jsem předeslal, na průmce jsem byl terčem různých legrácek od spolužáků, kde rozhodně Tomáš nechyběl. Vždycky mne někam vylákali, kam potom nepřišli, nebo mne poslali za profesorem do kabinetu, pod záminkou, že mne sháněl. Viď, dobráku?“
Otáčím se na Tomáše, který se jen usmívá.
„Když tys byl takový snadný objekt pro naše vtípky. Všemu jsi věřil. Za ten tvůj odvodní prohřešek jsme ale opravdu nemohli!“
„To bylo tak“, vracím se k tématu. Tehdy jsem dostal předvolání k odvodnímu řízení. Protože jsem stejně chtěl pokračovat ve studiu na vysoké škole, věděl jsem, že mi stejně budou muset dát odklad. A tak jsem pozvánku založil někam mezi studijní materiály a docela na ni zapomněl. Pamatuji si jako dnes, že to bylo prvního dubna, když u mne ráno zazvonil telefon. Na druhém konci se ozval právě Tomáš.
„Tak jdeš se mnou k té odvodní komisi, nebo co? Já už stepuju před domem čtvrt hodiny a ty nic. Co je s tebou?“
„Hele, ty vaše legrácky znám. Já nikam nejdu. Dneska je apríl a já ti na takové blbosti opravdu nenaletím, reagoval jsem. Tomáš se mne sice tehdy snažil ještě chvíli přesvědčovat o tom, že ta odvodní komise opravdu dneska zasedá, ale já mu nevěřil. Jako na potvoru jsem obdrženou pozvánku nemohl najít. Nakonec Tomáš odešel sám a já si řekl, že mne určitě pozvou znovu. No a to je celé. Poslali tu moji neúčast na úřad a já tak skončil pro přestupek u komise. Mým důvodům, které jsem nijak nezastíral, se zasmáli a byli hodní. Dostal jsem napomenutí…“

Moje historka i po létech vyvolala u drahých poloviček salvu smíchu. Tehdy jsem ještě netušil, že se blíží okamžik, kdy se ocitnu na přestupkové komisi po druhé. Zábava byla v plném proudu, Tomáš sršel vtipem a já si jen v duchu říkal, jak je dobře, že je zítra neděle. Kolem desáté večer mi Anička pošeptala, že by ráda domů. Přece jenom její kulaté bříško se hlásilo o své právo, natáhnout se pěkně do srovnané postýlky. Když jsem to sdělil Tomášovi, pustil se do ostrého protestování.
„Tak to tedy ne! Už jsme se tak dlouho neviděli a ty chceš v deset odejít? To vůbec nepřipadá v úvahu. Kdo by mně pomohl sníst ta dvě grilovaná kuřata, které Milena právě přihřívá v mikrovlnce? A vůbec. Mám nápad. Milena taky nic nepila, tak odveze tvoji drahou polovinu domů autem. Ty tady zůstaneš!“
Proti tomuhle návrhu Milena s Aničkou nic nenamítaly.
„Alespoň si popovídáme bez vás, mužských“, poznamenala Milena a za krátkou chvíli jsem zůstal s Tomášem sám.
Milena se vrátila asi za hodinu. To už jsem měl s Tomášem pořádně „nabráno“ a víno nahradil tvrdý alkohol.
„Aničku jsem uložila do postele, jako miminko. Nemusíš se o ni bát“, informovala mne. Moc jsem ji nevnímal. Jen jsem viděl, že na naléhání Tomáše si také připila alespoň symbolicky na zdraví svého očekávaného dítěte. Pak se věnovala obsluze nás dvou.
Bylo po druhé hodině ráno, když jsem se rozhodl, že je opravdu čas tenhle báječný večer ukončit. Tentokrát Tomáš nic nenamítal. I on byl značně společensky unavený a zřejmě se už těšil do postele.
„Míšo, dojdeš vůbec domů? Nechceš tady přespat?“, ptal se.
„Ne-neboj. To zvládnu!“, odpovídal jsem s potížemi, ale nedovedl si představit, že bych spal někde jinde než u svojí manželky.
Vyšel jsem před dům. Mrazivé počasí udělalo své a zatočila se mi hlava. Zavrávoral jsem, ale rovnováhu se mi udržet podařilo. Vydal jsem se proto po rovné silnici, protože chodník mi byl docela úzký, na cestu domů. Ve slabé záři pouličních světel se rýsovaly vzdálené, do tmy zahalené domy a já si uvědomoval, že domů pěšky asi nedojdu.
„Proč já jenom neodešel s Aničkou“, povzdychl jsem si. Můj unavený mozek osvítil spásný nápad.
„Tady přece někde bydlela moje láska z mládí. Je to přece jedno, kde se dneska vyspím“, snažil jsem se sám sebe přesvědčit.
„Jo. Tady to bylo.“
Zastavuji před univerzálně šedivým panelákem a mačkám zvonek s vizitkou Marcela Roubíčková. Zvonek v nočním tichu docela slušně drnčí, ale neděje se vůbec nic.
„To tak tvrdě spí, nebo co?“, nadávám po marném čtvrthodinovém vyzvánění. Přitlačím oběma rukama na všechny domovní zvonky. Krátce na to se v okně přízemního bytu objevuje rozcuchaná hlava staršího muže.
„Co tady děláš kravál? Koukej se jít vyspat domů a neotravuj!“
Snažil jsem se vysvětlit, že domů bych rád, ale probuzený nájemník se se mnou odmítal dál bavit. Zavřel okno a já zůstal před domem zase sám. Popadl mne vztek a znovu jsem vší silou stiskl zvonky. Stejný muž se v okně objevil téměř okamžitě.
„Hele, ty kreténe. Jestli s tím cirkusem nepřestaneš, zavolám na policii. Koukej vypadnout. Lidi chtějí spát“.
Nečekal na moji reakci a já najednou neměl odvahu zadrnčet ještě po třetí. Utkvělá představa, že právě do tohoto domu se musím dostat, abych se tam u Marcelky Roubíčkové vyspal, byla čím dál tím silnější.
„Ty vole“, tituloval jsem sám sebe.
„Za tvého mládí jsi do tohohle baráku vždycky chodil zadním vchodem. A dneska se bojíš?“
Vrávoravou chůzí jsem obešel panelák k zadnímu vchodu. Vyrazit skleněnou výplň dveří kamenem, který tvořil krajnici na trávníku před domem, už nebyl problém. Vytáhl jsem z kapsy sirky a svítil si na vizitky na domovních schránkách. Moc jsem toho sice při blikajícím plaménku neviděl, ale přesto jsem se vydal do prvého patra za Marcelou Roubíčkovou.
Tam mne také, zoufale bušícího do dveří, našli přivolaní policisté. Marcelu jsem svým chováním asi pořádně vyděsil. Nakonec jsem ale skutečně našel nocleh pro tento zbytek noci. Záchytka – nezáviděníhodné místo všech neklidných opilců. Studené skotské střiky mne sice rychle vrátily do přítomnosti, ale nedalo se nic dělat. Vyspal jsem se tu do rána a ještě skončil u výslechu na policii.

Musím říci, že po vystřízlivění jsem se za svůj „hrdinský čin“ opravdu moc styděl. To vysvětlování mojí drahé polovičce žádnému pořádnému mužskému nepřeju. Za poklesek jsem si vytrpěl své. Stál mne nejen nějakou tu korunu za pobyt na záchytce a při konečném účtování na přestupkové komisi, ale i jeden den dovolené a obrovskou kytici růží. Dovolenou jsem strávil zasklíváním dveří, které jsem při svém nočním výletu rozbil. S kyticí růží a omluvou jsem tentokrát ve dne a střízlivý opravdu navštívil Marcelu Roubíčkovou, která jak jsem zjistil, vůbec nebyla mou první láskou. Šlo jen o shodu jmen.

Ale jak známo, nejlepší obrana je útok.
Moje Anička se nějak nemohla s mým hříchem smířit a neustále jsem to měl každý večer „na přetřes“.
„A víš, že za to všechno vlastně můžeš ty?“, reagoval jsem podrážděně, když mi její vyčítavé řeči už opravdu lezly na nervy.
„Já? Ty ses snad zbláznil, ne? Já jsem se snad ožrala tolik, abych netrefila domů?“
„To ne. Ale šla jsi domů dřív, než já. Kdybys tam se mnou zůstala, mohla sis svého unaveného manžílka v klidu odvést. Je to přece tvoje manželská povinnost. A na takovéhle povinnosti jsou manželky obzvlášť dobré, nemyslíš?“
Mlčela a oči se jí přitom smály. Za měsíc se nám narodila krásná holčička. I když jsem měl velký důvod k oslavě, na kterou jsem samozřejmě pozval Tomáše i Milenu, žádným fiaskem to tentokrát neskončilo. Všeho moc škodí a opakované vysvětlování „manželských povinností“ už by se nemuselo setkat s pochopením…

přidáno 16.02.2011 - 18:26
Hi, hi. Laskavá povídka. Jsem ráda, že dobře dopadla.
přidáno 04.08.2009 - 16:18
haha, dobré, zábavné.
přidáno 30.07.2009 - 19:30
při vší smůle, vlastně dost štěstí.....
přidáno 30.07.2009 - 09:44
Alkohol = odjištěný granát
netušíš kdy to bouchne
:o)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
POVINNOSTI MANŽELSKÉ : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : BYL TO PŘECE OMYL
Předchozí dílo autora : INTERNETOVÁ VÁLKA

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku