Představ si...

Představ si moře, tu nekonečnou plochu modravé vody.. Je modrá? Ne, jen my ji tak malovali ve školce. Proč? Protože nám to každý říkal. Říkali nám, jak ji máme malovat. Pořád to říkají a my to pořád děláme. Proč? Tedy… ta voda. Je to nekonečná plocha, je to oddělený svět, odlišný od našeho. Tichý, klidný, rozbouřený, ladný. Takový ten svět je. Je to svět, ve kterém platí určitá pravidla. Pravidla, které stanovila příroda. Všichni je dodržují, musí aby přežili. Velká ryba zakousne malou, menší se schová, větší nemá kam. Může zmizet. Ona může! Nikdo ji nevidí. Plachtí po mořském dně a nikdo ji okem nezahlédne. Jak fascinující.
Představ si nebe. Nekonečná plocha, bez které bychom nebyli. Jakou má barvu? Růžovou, když svítá, modrou, když vyjde slunce, šedivou, když se rozhodne pro pár kapek deště nebo pro vločky… Když slunce zapadá, promění se nebe v ráj barev. Růžovou, oranžovou, bílou, modrou. Nádherné. S kým se na západ slunce díváš?
Představ si mě. Tu ulítlou věc, věčně v depresích, věčně brečící nad sebou samotnou. Proč? Koukni jí do hlavy. Aspoň jedenkrát nebo se o to aspoň pokus. Chtěla ti darovat srdce. Ano, ta smutná holka, ta, která věčně schovává pocity za maskou, aby tě tím neobtěžovala. Chtěla ti dát kus sebe, slepit to, co jiný rozbil. Chtěla ti dát tolik věcí. Představ si, co asi dělá teď. Co dělá každý den, když ji nevidíš. Klidně ti to řeknu, já ji vidím pořád, vím jak se cítí, nad čím přemýšlí, co prožívá. Ráda by žila. Ale.. Nejde to. Ono, když se zaměstná, když může něco dělat, chodí ven, spí, pracuje, tak to není tak hrozné. Má v hlavě věci, které se musí udělat a to ji zaměstnává. Horší to je, když je sama. Když příjde chvilka, kdy nemá co dělat. Ona se děsí toho okamžiku, když si sedne a má si přečíst knížku, která, i kdyby ji bavila sebevíc, musí myslet na tebe. Musí přemýšlet nad tím „coby, kdyby“. Musí si pořád dokola přehrávat scény z dob, kdy to bylo fajn nebo se to tak aspoň tvářilo. Nemá na výběr. Nemůže se odpoutat. Ty jsi pro ni jako vzduch, jako něco, co potřebuje k normálnímu životu. Nepotřebuje slyšet, jak mluvíš, to ne. Ona ví, že nemluvíš, že ti stačí jen sedět a dívat se kamsi do prázdna. Nemusíš si s ní povídat, rozhovory ona vzdala. Jen stačí být s ní. Nepřehlížet její pocity. Když už nic, je to tvoje kamarádka, která by ti ráda dělala společnost. Ráda ti vykládala, jak dneska zmokla, když pršelo.
Představ si moře a oblohu. Představ si jak je moře i obloha nekonečná… Vše je nekonečné.. Láska i bolest. Nedá se prožívat jen jedno z toho. Když někoho miluješ, znamená to, že budeš trpět, je to nepsaná rovnice, kterou každý zná. Já to vím i ty to víš nebo bys to měl vědět. Ale není správné, když miluješ nekonečně a trpíš ještě víc…