přidáno 27.06.2009
hodnoceno 1
čteno 917(5)
posláno 0
Je zima a uprostřed noci stojím na velkém starém mostě vedoucím přes malou řeku, pouze mé promrzlé ruce držící se zábradlí zabraňují blížící mu se dlouhému pádu do vody. Je zima, ale řeka je stále v pohybu a i nepatrný proud zabraňuje kapalině změnit se v led. Vnímám jen mé horlivě bušící srdce, které tluče stéle v kratších intervalech. Překonat strach z výšek a stoupnout si za zábradlí mi zabralo několik minut. Nakláním se nad vodu a mé svaly na ruce se pomalu uvolňují. Nikdy jsem si nemyslel, že za těch několik sekund volného pádu si můžu uvědomit tolik věcí. A poslední byla, že ta voda určitě nebude mít teplotu žádné vířivky, ale zažiju pocit, jako když si v létě ukousnu velký kus zmrzliny s tím rozdílem, že to bude po celém těle. Několik centimetrů nad hladinou vody a…

…Probudil jsem se. Srdce mi stále tluče, jako kdyby se chtělo dostat z těla ven a osvobodit se. Sen jak skáču z mostu do vody se mi zdá už přes rok přesně 427 dní, od dne kdy mi zemřela manželka Katrina. A vzdálenost mezi vodou a mnou je den ode dne kratší. Nedokážu si to vysvětlit čím je to způsobeno a bojím se dne, kdy se té hladiny dotknu. Za tu dobu se mi jiný sen nikdy nezdál pouze tento. Katrinu zasáhla zbloudilá kulka z pistole zloděje, který ukradl několik tisíc korun z pokladny v obchodě. Přivolaná policie ho při přestřelce zabila také. Nevím, z jakého důvodu se rozhodl k zločinu, jestli pro peníze na drogy nebo pro svoji rodinu. Je mi to jedno! Zabil nevinou ženu, která jsi kupovala nové šaty. Mám je zarámované jako veliký obraz. A připomíná mi, jaký vždy měla výborný vkus a smysl pro krásu, cit a umění. Šaty jsou nádherně bílé dlouhé po kolena s ozdobnou krajkou a zdobené malými růžovými tečkami. Jako by říkali: „Nic není bez poskvrny.“

Do té doby jsem celý svůj život pracoval v armádě, ubránil a přemohl bych několika takových zlodějíčků, ale nebyl jsem tam. Uvědomil jsem si, že jako člen Armády nemůžu naplno bojovat za spravedlnost nejen za mojí ženu, ale i za ostatní, kteří jsou bezmocní a kteří nikdy nedosáhnou spravedlnosti. Armáda i policie jsou často víc svázáni zákony a politikou než zloději a proto jsem se rozhodl z armády odejít a začít hájit spravedlnost po svém.

Nebyl to ani tak vztek nebo touha po pomstě spíše chtíč dokázat, že pohádkové dobro stále žije. Věděl jsem, že to co chci dělat, nebude tak úplně se souladem se všemi zákony, ale nechtěl jsem jen tak pozorovat vzrůstající kriminalitu po celém světě. A tak jsem začal „bojovat“.

Nemyslel jsem si, že bych mohl nějak závratně změnit svět, jen jsem chtěl pomoci bezbrannýma a utlačovaným a zároveň uspokojit své touhy.

Začalo to docela nevině. V noci jsem hledal místa, kde se často stávali „malé“zločiny (pro policii malé. Policie většinou malé zločiny jako když někoho přepadnou, zmlátí, okradou atd. moc neřeší občas ani nemůžou, možná proto že jsou zákony příliš mírné a zločinci se zákonů nebojí.) Tak jsem čekal na těchto odporných místech někdy i celé hodiny. Zjistil jsem, že Pouliční zločinci jsou neuvěřitelní sraby, vždycky si vyberou slabší oběť většinou něžného pohlaví a také jsou často dva někdy i více mají nože nebo jinou ruční zbraň. Já jsem také nic neponechal náhodě, vyrobil jsem si nenápadnou věc, která se v mých rukou měnila v docela účinnou zbraň. Byl to dřevěný nástroj vyrobený z tvrdého dřeva dubu. Dřevo mělo délku tak půl metru a bylo dost tlusté na to, aby se při nárazu do člověka nezlomilo. A taky jsem ho opatřil o tenký povrch ze slitiny oceli, aby se nezlomilo téměř o nic. Moje zbraň vypadala jako trubka s tím rozdílem, že oproti železné tyči byla mnohem lehčí a dala se nosit pohodlně pod kabátem.

Vždycky když chtěli někomu udělat něco špatného a zlého zasáhl jsem. Z počátku se mě vůbec nebáli, asi si mysleli, že když jsou dva….. samozřejmě nevěděli o mém tvrdém výcviku v armádě, kde jsem se naučil mnoho užitečných věcí a získal mnoho zkušeností jako přežití v přírodě a bojová umění. Po dokončení mého „výprasku“ a obdržení vděčnosti a díků od slečny, kterou jsem zachránil, jsem se přesunul na jiné místo, kde jsem čekal zločin. Tím to způsobem to pokračovalo několik týdnů, než jsem zjistil, že pouhý „výprask“ nestačí. Vraceli se ve větším počtu a s lepšími zbraněmi. Už to nebyli pouze nože, ale začali se mezi nimi objevovat už i malé poloautomatické zbraně. Neměl jsem na vybranou a musel jsem je zabíjet, dřív než by zabili mě. Začal jsem se řídit heslem „z hovna zlato neuděláš“ tak jako ze zločince hodného člověka. Má dřevěnoocelová zbraň plnila svůj úkol výborně, stačila jedna rána do hlavy či krku a zločinec mohl do pekla. Jednou jsem vytrhl malou holčičku ze spárů pedofilního úchyla a v pořádku vrátil zoufalé a stresující se matce (ten úchyl už to nejspíš nikdy zkoušet nebude, potom co dostal mou dubovou zbraní do rozkroku). Mé odhodlání pro spravedlnost vzrůstalo každým dobrým skutkem.
Také jsem se stával čím dál víc populárnější. V tisku se objevili články typu: „Tajemný muž odvádí práci za policii“ nebo „Zabiják či ochránce bezbranných?“. Pro moji nevýhodu se také v médiích objevila odměna za to, kdo mě vyfotí nebo zjistí moji identitu. Tak si musel dávat větší pozor nejen na zločince, ale také na moji anonymitu. Napadli mě takový ti pohádkový hrdinové jako superman, spiderman a podobně. Představě, že bych po městě chodil v nějakém upnutém oblečku, jsem se od srdce zasmál. Také s rozdílem, že já mám jen svůj dřevěný klacek a žádnou super sílu ani žádný batmobil. Prozatím mi plášť a klobouk stačil, abych mohl svoji práci v noci dělat v klidu.

Už třetí den se nikdo neobjevil a jak psali noviny, kriminalita prudce klesla. Krčil jsem se schovaný za křovím v parku (donedávna se tu lidé báli chodit i ve dne) a nic se nedělo, už jsem chtěl jít domů, když jsem uviděl mladou ženu, jak rychlým tempem pospíchá co to jen, v lodičkách na podpatku a vyzývavým oblečením jde. A několik metrů za ní se žene muž v otrhaném plášti. Po těch několika měsících co tudle „práci“ dělám, se mi na tom něco nezdálo, ale poté co se muž na ženu vrhl, jsem neváhal jí pomoci. V několika okamžicích se odevšad vyhrnuli policajti a než jsem mohl jakkoliv zareagovat, něco mě štíplo do krku a padal jsem k zemi.

Když jsem se probudil, seděl jsem na židli uprostřed nějaké místnosti a ruce jsem měl připoutané k židli. Nade mnou stála ta žena, kterou jsem se snažil zachránit a dva muži v oblecích od Armanyho. Moje zbraň ležela vedle na stole a krásně se ve světlech zářivek třpytila. Ty tři se dohadovali, co se mnou udělají, než jsi všimli že jsem při vědomí. Ta žena se na mě otočila a dala mi tak velkou facku až jsem měl od jejích nehtů škrábance na tváři. Do té křehké ženy bych nikdy neřekl, že může mít takovou sílu (musím se jí zeptat, jestli nebyla náhodou u armády). Její první slova ke mně nebyla moc hezká, řekla mi: „co si do prdele myslíš, že tu děláš. Jak dlouho jsi si chtěl hrát na hrdinu. Kvůli tobě jsme přišli o miliony.“ Záhy jsem zjistil, že malá havěť zlodějíčků, která se díky mě ztratila, měla mnohem větší následky, než jsem si uvědomoval. Vzpomněl jsem, kde jsem tu ženu viděl je to majitelka místní továrna produkující tabákové výrobky se jménem Dona Lichterová. Všude byl cítit tabák, tak jsem se ocitl asi přímo v továrně. Její továrna nevyráběla pouze cigarety ale hlavně heroin a mojí činností přišla o dealery a také o kupce ve městě. Okamžitě jsem pochopil, kde se tam v noci vzala policie. Korupce je totiž všude a podle mého šéf policie nedostlal zrovna málo, když se pojistil takovým množstvím policajtů, abych jim náhodou neutekl a tou narafičenou scénkou tomu dali korunu. Jen mě zaráželo, proč stále ještě žiju. Možná protože chtěla vidět toho, kdo jí celé ty měsíce kazil obchody, nevím. Ani nevím, co se mnou zamýšlí, ale asi jen tak mě nepustí.
Najednou se někde v dálce ozvala ohlušující rána. Dona přikázala svým dvěma gorilám, aby se šli podívat co se stalo a sama vytáhla z pouzdra svůj magnum (do dráhy kulek z téhle zbraně bych se rozhodně dostat nechtěl). Po několika minutách se ve dveřích objevila tak nádherná žena až se mi zastavil dech. Byla tak neuvěřitelně podobná Katrině, až mě mrazilo a po zádech mi stékal pramínek potu. Než Dona mohla cokoliv udělat, měla jeden nůž uprostřed čela a druhý v krku. Tak krásná dívka byla pořád připravená kdykoliv vrhnout další nůž proti komukoliv (asi byla u armády déle než Dona). Za ní se objevilo několik žen i mužů asi napočítal jsem osm, všichni měli samopaly. Vůbec jsem nevěděl, co to má znamenat. Odpoutala mne od židle, ale já stále nemohl odpoutat pohled od ní. Asi si toho všimla a zeptala se: „Jsi překvapený?“ Já se zmohl pouze na zakývání hlavou k souhlasu. Řekla mi, že mi vše vysvětlí později v bezpečí. Sebral jsem mojí dubovou hůl a krásná dívka si ji se zájmem prohlédla. Poté jsme vyšli ven dírou ve zdi továrny teda spíše to, co po ní zbylo, jen mě zajímalo, kde vzali výbušniny. Nasedli jsme do aut značky BMW, poznal jsem, že jsou nová a mají neprůstřelná skla a myslím, že i další nejenom ochranné prvky. Když jsme ujížděli auty pryč, začal jsem na ni chrlit spoustu otázek, ale zarazila mě a řekla, že je sice Dona mrtvá, ale ve městě je ještě spousta lidí, kteří mě ani je nemají v lásce. Alespoň mi odpověděla na otázku o jejím jméně. Jmenovala se Klára. To jméno mi v hlavě znělo tak libozvučně až jsem zapomněl na všechny starosti a byl neuvěřitelně šťastný. Když auta zastavila, ocitli jsme se někde na okraji města, viděl jsem jen starou budovu bez omítky. Zdání mě však klamalo, uvnitř to vypadalo velice příjemně. Všude byli počítače a obrazovky, které monitorovali různé časti města. Dokonce i park, kde mě včera omráčili. Klára mi řekla, i když jsem si to myslel, že mě uspala speciální střela, které zároveň ochromila dočasně i moje svaly. Teď mi mohla začít vysvětlovat, co tohle všechno znamená. Dozvěděl jsem se tolik nových věcí, které mě úplně zarazily. Od Katrininy smrti jsem s nikým neudržoval kontakt a žil v samotě. Klára mi řekla, že jsem rozpoutal vlnu lidí, kteří chtěli potrestat zlo a tak po celém světě vznikají organizace, jako je tato v které jsem a bojují místo vládních orgánů proti zločinu. A tak po celém světě klesá kriminalita a to díky mě. A všechny organizace mají název „Pohádkové dobro“ a na internetu mi ukázala stránku založenou pro mé fanoušky. Byl jsem naprosto ohromen a taky šťasten, že jsem konečně našel způsob jak hájit dobro. Když jsem se po chvíli zeptal, kde berou peníze na všechny ty kamery, které sledují město a díky nim nemusí jako já čekat dlouhé hodiny ve křoví, auta, počítače a tak dále. Odpovědí mne naprosto zaskočila daleko víc než doposud. Armáda, vládní bezpečnost i vláda ne jenom že je tolerují, dokonce jim dávají peníze a zbraně a všelijaké prostředky k naší činnosti, protože jsou svázány zákony a nemůžou věci řešit tak jako já a ostatní mí spřízněnci.

Po roce stráveném s Klárou jsme se vzali, už jsme neměli skoro žádnou práci. Já byl přijat do Armády jako ředitel a začal jsem měnit věci k lepšímu. Sen kdy padám z mostu do vody, mě opustil ode dne, kdy jsem Kláru uviděl. Naposledy se mi zdál společné noci s Klárou, ale to jsem na to mostě stál, bylo teplé léto a Klára mě objímala v náručí a dívali jsme s klidem a štěstím na vodní hladinu.

přidáno 28.06.2009 - 20:37
..hmm..libilo se mi to, kez by to tak bylo i ve skutecnosti...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pohádkové dobro aneb jak se stát zločincem i hrdinou : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla
»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Zitra
» narozeniny
otazník [13], Lorellin [13], jimmyhayek [8], kachna [7], ondřej [5]
» řekli o sobě
Adrianne Nesser řekla o Liss Durman :
Eliss! nejhodnejsi clovek, kterej kdy chodil do nasi tridy! preju ti stesti liss. a ty ho tam uricte najdes! drzim ti palce, at ses co nejlepsi!! mej se krasne!..budes u nas chybet!
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku