Kamarád, rád i nerad

Proč je tak neúprosný čas?
Jak moc chtěl bych jej zastavit...
Pak až by krátil život zas,
jednou Tě správně oslovit.

Nemít trému a rozpaky,
říci co mé srdce cítí,
že denně stoupám nad mraky,
že nejkrásnější jsi kvítí.

Obdivuji Tvoji hlavu,
zuby, jež koušou kelímky,
že nesnášíš chůzi v davu,
zbožňuji Tvoje výjimky.

Do modrých lagun očí tvých
po hlavě padat každý den
chci, nevím proč mám dusit smích,
vždyť láska je jak divný sen.

Někde v hloubi duše doufám,
že mě snad máš také ráda,
přesto v dlouhých nocích zoufám
z mdlé pozice kamaráda.