Nepochopitelné málo

Mám rád hudbu tvou, však raději mám
nic, tvou hudbu mám nejradši.
Mám rád hudbu tvou, zbožňuji nade vše
hukotnou hudbu tvou. Ta jediná my zbyde
až zatratím tě azurovým bleskem, až vystřelím
na tebe Boha, až tě prokleji jak stará matka,
až tě uvážu v okovech na skálu k orlu k matce k masu k oku.
Obočí bez očí náhodně potkám na ulici, lebku chytím na udici,
rybník vypustím na záchodě nepozorován, usínající
dítko zavře oční otvor do světa dávných Nibelungů.
Na loži nějaké hraběnky umřu. Kněžna políbí holou stěnu
chladnou jako jen mramory jsou. Pugét zelenavý poskočí ve vlasech
juchaje jak juchající kurtyzána v zemi velmi dalece neznámé a nedobytné.
Mám rád tvou hudbu v své číši. Ty křištálové akordy
tak vesele povykují, nic lepšího neznám, nepoznám, neexistuje, už to bylo.
Už to bylo. Nic lepšího už nikdy nebude. Už nikdy nepoznám
tak nádhernou propast, po které lze hořce plout
a velké oko, jež lze obejmout.