přidáno 16.11.2007
hodnoceno 2
čteno 574(20)
posláno 0
Svět za vraty
Jdu mezi vločky, oslňuje mě slunce. Je krásný den. Vločky jakoby se mi snažily říct, že tu ještě jsou, že na ně nesmím zapomínat, že bych jim měla ještě dát šanci. Slunce se se mnou loučí. Ptáci mi zpívají, prý to ještě nemám vzdávat. Zarvu si sluchátka s Krylem do uší a pokračuju.
Každé ráno míjím zvláštní dům, je určitě úplně prázdný, přesto v něm cítím tisíce příběhů. Na vratech toho domu je zámek, ale nikdy není zamčený. Možná proto, se mě vždycky zmocní to pokušení vejít a objevit svět za plotem. Ještě nikdy jsem se ale vejít neodvážila. Střeží ho totiž malá holčička. Vždy buď sedí na zápraží a kreslí křídou skákacího panáka na zem, přitom zpívá. Nikdy jsem neslyšela kouzelnější hlas. Anebo si hraje se svým psem, hlasitě se směje a tančí. Když to místo míjim, přijdu si jako za velkou skleněnou deskou, která odděluje můj svět a svět Malého prince.
Dnes ale bylo něco jinak. Vrata byla otevřená dokořán a dívka za nimi seděla na židli urpstřed dvora. Byla zády ke mně a vůbec se nehýbala, nemluvila, netančila, nezpívala… Měla jsem zvláštní pocit. Zmocnila se mě potřeba ji pomoct, jakýsi pud ochranářství. Ano, neměla jsem důvod, ale já tu potřebu cítila, spalovala celé moje tělo. Napadlo mě, že ji vůbec pomáhat nechci, třeba jen cítím možnost objevit něco nového, něco zakázaného, něco nedoknutelného… Asi jsem jen chtěla využít možnosti promluvit s ní.
Měla jsem strach, nevěděla jsem, co jí řeknu, až budu u ní. Vůbec ji neznám. Nevím, kým je, odkud přišla, jestli tu bydlí, jestli vůbec má rodiče a kde. Nevěděla jsem nic, jen to, že pro mě byla někým neskutěčně blízkým, nevyslovitelně blízkým. Někým, kdo mě fascinoval. Vydala jsem se tedy k ní.
Přibližovala jsem se té mé imaginární skleněné desce, zrychlovala jsem krok. Na okamžik mi to připomnělo Harryho Pottera a nástupiště 9 a ½. Nemusela jsem se rozbíhat, nemusela jsem zdolávat žádnou překážku, žádná totiž nebyla. Když jsem už stála na dvoře domu, bylo něco jinak. Točila se mi trochu hlava, necítila jsem nohy, jako bych došlapovala do peřiny. Dívka byla zahalená do mlhy, což bylo divné, protože když jsem stála za vraty, žádná mlha nikde nebyla, naopak, bylo jasno. Teď už jsem nemohla couvnout. Pořád jsem se k ní přibližovala. Čím blíž jsem byla, tím méně hlava bolela a i zem se mi už zdála tvrdší.
Lehce jsem jí poklepala na rameno. Otočila se a zašeptala něco na pozdrav.
„Obdivuji Slunce, už dlouho nesvítilo“, řekla.
Vlasy měla jako malinkatými stříbrnými papírky poseté vločkami. Měla jasně zelené oči. Připomínala mi malinkou vílu. Byla krásná, opravdu krásná. Kouzelná, tajemná, pohádková, radostná, zasněná…
„Měla jsem o Tebe strach.“
„Já vím.“
Vzala mě za ruce a řekla ať jdu s ní. Na chvilku jsem zaváhala, měla bych jít do školy. Chtěla jsem si dát facku. Jsem tu kvůli ní, teď je tu ona, jen ona. Rychle jsem tu myšlenku zavrhla a následovala ji.
Šly jsme směrem k vchodu domu. Bála jsem se, ale byla jsem zvědavá a to vyhrálo. Držela jsem se ji pevně, věděla jsem, že mě kdyžtak ochrání.
Otevřela dveře. Vešly jsem do dlouhatánské chodby, kde nikdo nebyl. Ale slyšela jsem spoustu smíchu, písní, křiku, výskání, radosti, smutku, slz. Na konci chodby byly jediné dvěře, zamířila k nim. Všechny ty zvuky byly pevně zavřeny za nimi, byly tam uzavřeny ve velké krabici, nikoho nerušily a nevyžadovaly si ničí pozornost. Měly vlastní svět. Otevřela.
Vím, že to, co jsem v té chvíli viděla, už nikdy neuvidím. Vehnaly mi do očí slzy. Nevěděla jsem, jestli to jsou slzy radosti, štěstí, lítosti, naděje… Bylo tu spoustu dětí. Tančily jako víly a lesní mužíčci.
Smály se, ten zvuk byl lehoučký jako dopadající slza.
Radostně běhaly, stavěly se na hlavu, byly to malí klauni.
Plakaly, jejich slzy byly horké jako pára.
Mluvily, byly ponoření do světa rozhovoru.
Skákaly, snad byly na jedné velké trampolíně.
Zpívaly jako ti největší zpěváci planety.
Některé malovaly, olizovaly si jazykem ústa a soustředily se,
byly v zajetí světa svého velkého díla.
Hrály si na krásný svět plný zdravý radostných dětí,
smějících se maminek a tatínků, kteří vyprávějí pohádky.
Neměly směr ani cíl. Byly svobodné. Neznaly pravidla, neměly hranice, ale určitě to byly ty nehodnější děti, které jsem kdy viděla.
Žádné z nich si mě nevšimlo. Měly vlastní svět, nechtěla jsem je rušit, možná by se do něj nedokázaly vrátit.

Byly to ty nejkrásnější lidi, které jsem kdy viděla. Plní fantazie. Chodila jsem okolo zázračného světa nevěda o tom. Možná to tak bylo lepší. Poznala jsem něco, po čem jsem toužila, něco, co mě přitahovalo, něco, co mě dokázalo rozplakat a rozesmát v jednom okamžiku, něco, co jsem mohla skutěčně milovat, ale přesto to zůstavalo něčím nedoktnutelným. Kdybych tam zůstala zranila bych je, zničila bych sebe a už by nešel udělat krok zpět.

Moje hvězda mě objala na rozloučenou.
„Snad jsem neudělala chybu, chtěla jsem, abys příště neměla strach“, řekla.
„Neudělala, udělala bych ji teď já, kdybych se nevrátila. Děkuji, moje hvězdo, vílo, anděli..“
„Tak už jdi, utíkej, ať nic nepromeškáš!“

přidáno 24.11.2007 - 14:02
Opravdu moc krásná povídka...pohladila...
přidáno 16.11.2007 - 22:21
To bylo jako pohlazení, taky mám ráda Malého prince :-). Akorát drobnost, v prvních dvou větách se ti opakují vločky. :-))

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Svět za vraty : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Symfonie ve dvou
Předchozí dílo autora : Všichni moji blízcí

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku