|
další povídka, pls o kementáře.
 16.11.2007 2 1678(15) 0 |
Krása lidských očí
„Nezapomeňte, že i o prázdninách jste žáky školy,“ poučuje nás třídní. „Opravdu? To bych neřekl,“ prohlásí Kuba, náš šašek třídy, a propukneme ve velký smích. „Opravdu. Dávejte na sebe pozor, hlavně při koupání, na přechodu. Ať se v září ve zdraví všichni sejdeme.“ pokračuje třídní. Kouknu na Báru, co sedí přede mnou. Jo, všichni. Zlatý oči! Kéž by. Bára trpí anorexií. Doufám, že třídní Pampelišková zavolala jejím rodičům, aby s ní začali něco dělat. Kdybychom to tak nechali, tak se v září nevrátí! Barča je chytrá holka, ale v tomhle je úplně hloupá. Holky jsou z ní na mrtvici, pořád tvrdí jak je tlustá, a přitom je vychrtlá.
Dnes má na sobe kratičkou modrou džínovou sukni. Stojí u katedry a čeká, až jí Pampelišková dá výzo. „Čeče, já se na ty její nožičky nemůžu dívat.“ špitnu spolužačce Lence. „Tak se koukej od pasu nahoru.“ poradí mi, snažím se, ale moc to nejde. ?
(Ve třídě nás je 18, máme jenom 5 kluků!)
Pampelišková se s námi rozloučí, popřeje hezké prázdniny a už s výzem v ruce běžíme vstříc prázdninám. Lenka pojede na prázdniny do Rakouska, aby si zasprechtila německy a pak do Nizozemska. Má vcelku dobrý plány na prázky na rozdíl ode mne. Já maximálně pojedu na čtrnáct dní k tetě na chalupu a pak si ještě musím najít job!
Dojdeme na bus zastávku, prohlížíme si výza. Musím říct, že mám dobrý známky, ale až na ty dvě židličky, že.
Lence bus jede, taky si popřejeme hezké prázdniny, a že si dáme spicha. Konečně mi jede bus 100, v buse nadatluju sms Davidovi, jestli dnes nemá čas. David je kámoš z xchatu, ještě jsme se neviděli. Mno, tak nic, nemá dnes čas, jede na víkend na chalupu.
Koukám se na telku, když mi zapípá příchozí sms. Je od Lenky. Ahoj, tak Monu Lisu neuvidim, Jirka mi volal, co delam, tak jsem rekla, ze nic a on jestli nechci jit s nim a jeho kamarady nekam do Prahy na pivo, tak do 2 az 3 hod. rana :oD Tak rikam, jestli me odvezes dom, tak jo, a on, v klidi sezem taxika, rikam no jestli mi ho zaplatis…a on, to je kamos, rozvazi nas domu :oD, takze jdu na pivo s nima mno. Takze drz palecky, pa lenka.
No, teda! Abych upřesnila, Jirka je syn jedný kamarádky Lenčiny mámy. Lenka ho doučuje angličtinu, vypadá to, že je časem dají dohromady. Lenka se s Jirkou seznámila v květnu, když jsem já byla ještě s Tomášem. Po měsíci se to rozpadlo, nebudu to moc říkat, je to na dlouhé povídání. Prostě a jednoduše chtěl, abych se s nim vyspala po měsíci!! Řekla ne, tak vzal kramle. Nevadí, mě se to rozpadlo a Lence to pomaloučku vychází.
Sedím v autobuse směr Lužické hory a z okna pozoruji ubíhající krajinu. Bus jede na autobusák v Mělníku. Koukám na cestující, kteří čekají venku. Zaujme mě kluk, který má strašně velký bágl. Bůh ví, co v tom táhne. Vidím jak nastupuje, ale už se nezajímám kam si sedne. „Je tu volno?“ slyším klučičí hlas. „Jo, je.“ odpovím, kouknu na něj. Vykulím oči, vždyť je to ten kluk, na kterého jsem se koukala. Musím vypadat směšně, hned se rozesměje. „Prosím tě, co v tom báglu máš, že je tak velkej?“ zeptám se.
„No… jídlo… a oblečení,“ odpoví mi mezi smíchem. „Promiň, že se směju, ale vypadalas jakoby jsi viděla ducha.“ mno, tohle kompliment určitě nebyl. Uvědomím si jak jsem se tvářila a začnu se smát.
Posadí se a už mi podává ruku. „Marek, těší mě.“
„Ester, mě taky, kam jedeš?“ zeptám se.
„Do vesnice jménem Světlá, je-„
„V Lužických horách, vím, já tam jedu taky, akorát na Juliovku.“ doplním ho.
„Jé, tak to jsme skoro sousedi.“
„Skoro.“ odpovím a usměju se.
„Viděla jsem, že si nastupoval v Mělníce, takže tam bydlíš.“
„Ježiš to ne, jsem z Prahy, byl jsem tady u kámoše, slavil narozeniny. Trošku se to protáhlo, tak mi na netu vyjel spoje rovnou do Novýho Boru.“ upřesní. Všichni cestující, co chtějí do Lužických hor, musejí jet do Boru, dál to totiž nejede. A pak místním busem. Marek má mladší ségru, je jí 11 let, Markovi je 18. Studuje třetím rokem sportovní gympl, po matuře chce jít na tělovýchovnou fakultu.
Povídáme si hodně dlouho, mám pocit, jako bych Marka znala už od malička. „Nebude ti vadit, když se trochu prospím? Moc jsem toho nenaspal.“ zeptá se. „Nebude, v pohodě se vyspi.“ Marek to tedy zalomí, vytáhnu si knížku a začtu se. Vyprsknu smíchy, kouknu se na Marka, jestli se nebrobudil. Ten jen spokojeně zamlaská. ? Pousměju se, spí jak mimino.
„Haló, už jsme tady!“ drcnu do Marka. Nic. Spí jako zabitej. Drcnu do něj pořádně. „Vstávat! Budíček!“ s tím chlapem je kříž! „Co? Proč mě budíš?“ zamlaská a zamžourá. „No hurá, jsi vzbuzen. Jsme tady!“ Pět minut se probouzí a dalších pět minut se hrabeme z busu. Řidič je z nás na mašli, fakt! „To jsi pěkně přebral, hošánku.“ neodpustí si řidič.
Přišouráme se na zastávku, kde máme přestupovat směr Cvikov a pak ve Cvikově trojkou na Krompach.
Po probuzení koukám z okna a vidím, jak si to k naší chalupě štráduje Marek! Měla jsem si nařídit budíka! Je poledne! Doufám, že si mě nevšiml! Seběhnu dolů, mamce nařídím, aby Marka zdržela na zahradě. Zase vyběhnu nahoru, obléknu se, a opět dolů do koupelny, prostě lítám jako splašená!
„Ahoj, Ester, snad jsem tě nevyrušil ze spánku.“ ozve se Marek. To snad ne! Máma si pustila pusu našpacír, zašklebím se na ni, ta jen pokrčí rameny. „Ne, nevyrušil, já stejně byla vzhůru.“ usměju se na něj. „Marek říkal, že tě chce vzít do Německa na to koupaliště, vždyť víš, na jaké. Jestli chceš, můžeš jít.“ zavrká mamča. Je vidět, že se jí Marek líbí. Marek je špinavej blond, vlasy svázané do culíku, modrý oči, které v opáleném obličeji přímo svítí. Může mít tak 185 cm, je štíhlý, ne vychrtlý, prostě akorát. Poprosím Marka, ať počká pět minut, jdu si sbalit plavky, mamča mi mezitím nabalí jídla jako pro armádu! Prý budeme mít hlad!
Po třech kilometrech dojdeme na koupaliště. Než stačím vytáhnout peníze na vstup, Marek mě táhne ke kabinkám.
„No, co koukáš? Tak jsem za tebe zaplatil vstup,“ směje se mi. „To euro navíc mě nezruinuje.“
Strčím nohu do bazénu. „To je ledovýýýýýýý!“ a hned ji vytáhnu. „Ledový? Je to vlažný! Neblbni a pojď.“ přemlouvá mě Marek. Doplave na druhý konec bazénu, kde je hloubka asi dva metry, já ho po souši následuji.
„Tak pojď, už mě nebaví tě přemlouvat!“ vyleze z vody a mě je jasné, co chce udělat.
„Ne, to neuděláš! Je to strašná ledárna!“
Čapne mě za ruce, dotáhne k bazénu, naštěstí se mu na poslední chvíli vytrhnu. Pak mě vezme do náruče, bránit se nemůžu, dojde k bazénu a bez milosti mě tam hodí!!!
„Tak co? Jaká je voda?“ zeptá se, když za mnou skočí. „Studená a mokrá!!“ cáknu na něj.
Hned mi cáknutí oplatí, vzájemně se topíme, blbneme pod vodou a na tobogánu.
„Mám hlad! Ještěže nám máma nabalila tolik jídla!“ řeknu Markovi. Kecnu na deku, Marek vedle mě. „Tak co si dáš? Koukám, jsou tu jen samý sušenky jako Bebečka a pak dva chleby s ředkvičkami.“
„Dej sem chleba!“ Marek hlady šilhá.
„Nějak se to mračí, snad nezačne pršet.“ vyslovím obavu.
„Tak to radši půjdeme, ať nás nechytí slejvák.“
Na cestě domů nás přeci chytí déšť, co déšť, přímo slejvák. Jsme úplně promočení. „Kolik je hodin?“ zeptám se. „Čtvrt na čtyři. Chytneme bus v půl čtvrtý na Krompach.“ Naštěstí nás autobusák sveze dolů, ale musíme celou cestu stát, abychom nezamáčeli sedadla.
„Marku, pojď k nám, než přestane lejt, aspoň se trochu osušíš.“ navrhnu.
„To jste teda dopadli, vypadáte jako vodníci.“ přivítá nás mamča. „Pojď Marku se mnou nahoru do pokoje, mám tam suchý oblečení, převlíkneš se, ať nenastydneš.“ řekne teta a už ho vede do prvního patra.
Marek vejde do cimry a má na sobě slušivou vínovou košili a tmavě modré kalhoty. Teta vybrala dobře. Mokré, rozpuštěné vlasy mu splývají na ramena.
„Určitě si dáte čaj.“ nabídne teta. Milá matička začne Marka vyslýchat, ten jí na všechny její otázky s úsměvem odpovídá! Zašklebí se na ni, ať toho laskavě nechá, dělá jako bychom spolu chodili! „Ukážu ti fotky, když byla Ester malá.“ Už se máma hrne ke skříni, kde máme fotky! Vyšlu na Marka SOS, ten pochopí a zakročí, nemusí fotky vidět. Tím utlumí maminčini aktivitu a Markovi jsem vděčná, uchránil mě před ztrapněním! Maminu bych nejradši uškrtila, takové chvíle nesnáším!
Marek zůstane na večeři, zahrajeme si Člověče, nezlob se, hodně se pobavíme. Po osmé večer Marka doprovodím ke dveřím, večer se mu moc líbil, zítra přijdu pro něj já, s přáním dobré noci se rozloučíme.
Jakmile zalezu, teta s mamčou se na mě sesypají jako vosy na bonbón! Další křížový výslech! Ach jo!
Celých čtrnáct dní, co tu jsme, trávíme spolu veškerý čas. Marek chodí k nám, já k nim, chodíme na výlety, do lesa na borůvky (natrhali jsme 20 litrů!), na koupák do Neměcka a k táboru Mařenka. Kdysi se tábor jmenoval Tudor, byla jsem tam, když mi bylo asi 11 let. Dostala jsem diplom za největšího jedlíka, chodívala si třikrát přidat, kuchařky moc dobře vařily.
Prostě máme krásný kamarádský vztah, možná se časem něco vyvine…
Jdeme do lesa na borůvky, najdeme si hezké místo na sbírání. Mám ráda, když si kecnu do borůvčí a sbírám okolo.
Po pěti hodinách sbírání jsme modrý až za ušima, ještě se jdeme projít po lese, po půl hodině najdeme louku, najdeme si místo ve stínu a zapíchneme to. Lehneme si a říkáme si, co který mrak připomíná.
„Hele, tenhle vypadá jako pes, támhle máš ucho, tam otevřenou tlamu.“ ukazuje mi Marek.
„Máš pravdu, a támhle je srdce.“ ukážu a otočím se k němu obličejem. V jeho studánkovitých očí se utápím. Marek se ke mně pomaloučku přibližuje a políbí mě. Jenom mě napadá, že zamilovaní zavírají při líbání oči, protože chtějí vidět srdcem……a krásu lidských očí nesmíme hledat v barvě, ale v tom čí jsou…
„Nezapomeňte, že i o prázdninách jste žáky školy,“ poučuje nás třídní. „Opravdu? To bych neřekl,“ prohlásí Kuba, náš šašek třídy, a propukneme ve velký smích. „Opravdu. Dávejte na sebe pozor, hlavně při koupání, na přechodu. Ať se v září ve zdraví všichni sejdeme.“ pokračuje třídní. Kouknu na Báru, co sedí přede mnou. Jo, všichni. Zlatý oči! Kéž by. Bára trpí anorexií. Doufám, že třídní Pampelišková zavolala jejím rodičům, aby s ní začali něco dělat. Kdybychom to tak nechali, tak se v září nevrátí! Barča je chytrá holka, ale v tomhle je úplně hloupá. Holky jsou z ní na mrtvici, pořád tvrdí jak je tlustá, a přitom je vychrtlá.
Dnes má na sobe kratičkou modrou džínovou sukni. Stojí u katedry a čeká, až jí Pampelišková dá výzo. „Čeče, já se na ty její nožičky nemůžu dívat.“ špitnu spolužačce Lence. „Tak se koukej od pasu nahoru.“ poradí mi, snažím se, ale moc to nejde. ?
(Ve třídě nás je 18, máme jenom 5 kluků!)
Pampelišková se s námi rozloučí, popřeje hezké prázdniny a už s výzem v ruce běžíme vstříc prázdninám. Lenka pojede na prázdniny do Rakouska, aby si zasprechtila německy a pak do Nizozemska. Má vcelku dobrý plány na prázky na rozdíl ode mne. Já maximálně pojedu na čtrnáct dní k tetě na chalupu a pak si ještě musím najít job!
Dojdeme na bus zastávku, prohlížíme si výza. Musím říct, že mám dobrý známky, ale až na ty dvě židličky, že.
Lence bus jede, taky si popřejeme hezké prázdniny, a že si dáme spicha. Konečně mi jede bus 100, v buse nadatluju sms Davidovi, jestli dnes nemá čas. David je kámoš z xchatu, ještě jsme se neviděli. Mno, tak nic, nemá dnes čas, jede na víkend na chalupu.
Koukám se na telku, když mi zapípá příchozí sms. Je od Lenky. Ahoj, tak Monu Lisu neuvidim, Jirka mi volal, co delam, tak jsem rekla, ze nic a on jestli nechci jit s nim a jeho kamarady nekam do Prahy na pivo, tak do 2 az 3 hod. rana :oD Tak rikam, jestli me odvezes dom, tak jo, a on, v klidi sezem taxika, rikam no jestli mi ho zaplatis…a on, to je kamos, rozvazi nas domu :oD, takze jdu na pivo s nima mno. Takze drz palecky, pa lenka.
No, teda! Abych upřesnila, Jirka je syn jedný kamarádky Lenčiny mámy. Lenka ho doučuje angličtinu, vypadá to, že je časem dají dohromady. Lenka se s Jirkou seznámila v květnu, když jsem já byla ještě s Tomášem. Po měsíci se to rozpadlo, nebudu to moc říkat, je to na dlouhé povídání. Prostě a jednoduše chtěl, abych se s nim vyspala po měsíci!! Řekla ne, tak vzal kramle. Nevadí, mě se to rozpadlo a Lence to pomaloučku vychází.
Sedím v autobuse směr Lužické hory a z okna pozoruji ubíhající krajinu. Bus jede na autobusák v Mělníku. Koukám na cestující, kteří čekají venku. Zaujme mě kluk, který má strašně velký bágl. Bůh ví, co v tom táhne. Vidím jak nastupuje, ale už se nezajímám kam si sedne. „Je tu volno?“ slyším klučičí hlas. „Jo, je.“ odpovím, kouknu na něj. Vykulím oči, vždyť je to ten kluk, na kterého jsem se koukala. Musím vypadat směšně, hned se rozesměje. „Prosím tě, co v tom báglu máš, že je tak velkej?“ zeptám se.
„No… jídlo… a oblečení,“ odpoví mi mezi smíchem. „Promiň, že se směju, ale vypadalas jakoby jsi viděla ducha.“ mno, tohle kompliment určitě nebyl. Uvědomím si jak jsem se tvářila a začnu se smát.
Posadí se a už mi podává ruku. „Marek, těší mě.“
„Ester, mě taky, kam jedeš?“ zeptám se.
„Do vesnice jménem Světlá, je-„
„V Lužických horách, vím, já tam jedu taky, akorát na Juliovku.“ doplním ho.
„Jé, tak to jsme skoro sousedi.“
„Skoro.“ odpovím a usměju se.
„Viděla jsem, že si nastupoval v Mělníce, takže tam bydlíš.“
„Ježiš to ne, jsem z Prahy, byl jsem tady u kámoše, slavil narozeniny. Trošku se to protáhlo, tak mi na netu vyjel spoje rovnou do Novýho Boru.“ upřesní. Všichni cestující, co chtějí do Lužických hor, musejí jet do Boru, dál to totiž nejede. A pak místním busem. Marek má mladší ségru, je jí 11 let, Markovi je 18. Studuje třetím rokem sportovní gympl, po matuře chce jít na tělovýchovnou fakultu.
Povídáme si hodně dlouho, mám pocit, jako bych Marka znala už od malička. „Nebude ti vadit, když se trochu prospím? Moc jsem toho nenaspal.“ zeptá se. „Nebude, v pohodě se vyspi.“ Marek to tedy zalomí, vytáhnu si knížku a začtu se. Vyprsknu smíchy, kouknu se na Marka, jestli se nebrobudil. Ten jen spokojeně zamlaská. ? Pousměju se, spí jak mimino.
„Haló, už jsme tady!“ drcnu do Marka. Nic. Spí jako zabitej. Drcnu do něj pořádně. „Vstávat! Budíček!“ s tím chlapem je kříž! „Co? Proč mě budíš?“ zamlaská a zamžourá. „No hurá, jsi vzbuzen. Jsme tady!“ Pět minut se probouzí a dalších pět minut se hrabeme z busu. Řidič je z nás na mašli, fakt! „To jsi pěkně přebral, hošánku.“ neodpustí si řidič.
Přišouráme se na zastávku, kde máme přestupovat směr Cvikov a pak ve Cvikově trojkou na Krompach.
Po probuzení koukám z okna a vidím, jak si to k naší chalupě štráduje Marek! Měla jsem si nařídit budíka! Je poledne! Doufám, že si mě nevšiml! Seběhnu dolů, mamce nařídím, aby Marka zdržela na zahradě. Zase vyběhnu nahoru, obléknu se, a opět dolů do koupelny, prostě lítám jako splašená!
„Ahoj, Ester, snad jsem tě nevyrušil ze spánku.“ ozve se Marek. To snad ne! Máma si pustila pusu našpacír, zašklebím se na ni, ta jen pokrčí rameny. „Ne, nevyrušil, já stejně byla vzhůru.“ usměju se na něj. „Marek říkal, že tě chce vzít do Německa na to koupaliště, vždyť víš, na jaké. Jestli chceš, můžeš jít.“ zavrká mamča. Je vidět, že se jí Marek líbí. Marek je špinavej blond, vlasy svázané do culíku, modrý oči, které v opáleném obličeji přímo svítí. Může mít tak 185 cm, je štíhlý, ne vychrtlý, prostě akorát. Poprosím Marka, ať počká pět minut, jdu si sbalit plavky, mamča mi mezitím nabalí jídla jako pro armádu! Prý budeme mít hlad!
Po třech kilometrech dojdeme na koupaliště. Než stačím vytáhnout peníze na vstup, Marek mě táhne ke kabinkám.
„No, co koukáš? Tak jsem za tebe zaplatil vstup,“ směje se mi. „To euro navíc mě nezruinuje.“
Strčím nohu do bazénu. „To je ledovýýýýýýý!“ a hned ji vytáhnu. „Ledový? Je to vlažný! Neblbni a pojď.“ přemlouvá mě Marek. Doplave na druhý konec bazénu, kde je hloubka asi dva metry, já ho po souši následuji.
„Tak pojď, už mě nebaví tě přemlouvat!“ vyleze z vody a mě je jasné, co chce udělat.
„Ne, to neuděláš! Je to strašná ledárna!“
Čapne mě za ruce, dotáhne k bazénu, naštěstí se mu na poslední chvíli vytrhnu. Pak mě vezme do náruče, bránit se nemůžu, dojde k bazénu a bez milosti mě tam hodí!!!
„Tak co? Jaká je voda?“ zeptá se, když za mnou skočí. „Studená a mokrá!!“ cáknu na něj.
Hned mi cáknutí oplatí, vzájemně se topíme, blbneme pod vodou a na tobogánu.
„Mám hlad! Ještěže nám máma nabalila tolik jídla!“ řeknu Markovi. Kecnu na deku, Marek vedle mě. „Tak co si dáš? Koukám, jsou tu jen samý sušenky jako Bebečka a pak dva chleby s ředkvičkami.“
„Dej sem chleba!“ Marek hlady šilhá.
„Nějak se to mračí, snad nezačne pršet.“ vyslovím obavu.
„Tak to radši půjdeme, ať nás nechytí slejvák.“
Na cestě domů nás přeci chytí déšť, co déšť, přímo slejvák. Jsme úplně promočení. „Kolik je hodin?“ zeptám se. „Čtvrt na čtyři. Chytneme bus v půl čtvrtý na Krompach.“ Naštěstí nás autobusák sveze dolů, ale musíme celou cestu stát, abychom nezamáčeli sedadla.
„Marku, pojď k nám, než přestane lejt, aspoň se trochu osušíš.“ navrhnu.
„To jste teda dopadli, vypadáte jako vodníci.“ přivítá nás mamča. „Pojď Marku se mnou nahoru do pokoje, mám tam suchý oblečení, převlíkneš se, ať nenastydneš.“ řekne teta a už ho vede do prvního patra.
Marek vejde do cimry a má na sobě slušivou vínovou košili a tmavě modré kalhoty. Teta vybrala dobře. Mokré, rozpuštěné vlasy mu splývají na ramena.
„Určitě si dáte čaj.“ nabídne teta. Milá matička začne Marka vyslýchat, ten jí na všechny její otázky s úsměvem odpovídá! Zašklebí se na ni, ať toho laskavě nechá, dělá jako bychom spolu chodili! „Ukážu ti fotky, když byla Ester malá.“ Už se máma hrne ke skříni, kde máme fotky! Vyšlu na Marka SOS, ten pochopí a zakročí, nemusí fotky vidět. Tím utlumí maminčini aktivitu a Markovi jsem vděčná, uchránil mě před ztrapněním! Maminu bych nejradši uškrtila, takové chvíle nesnáším!
Marek zůstane na večeři, zahrajeme si Člověče, nezlob se, hodně se pobavíme. Po osmé večer Marka doprovodím ke dveřím, večer se mu moc líbil, zítra přijdu pro něj já, s přáním dobré noci se rozloučíme.
Jakmile zalezu, teta s mamčou se na mě sesypají jako vosy na bonbón! Další křížový výslech! Ach jo!
Celých čtrnáct dní, co tu jsme, trávíme spolu veškerý čas. Marek chodí k nám, já k nim, chodíme na výlety, do lesa na borůvky (natrhali jsme 20 litrů!), na koupák do Neměcka a k táboru Mařenka. Kdysi se tábor jmenoval Tudor, byla jsem tam, když mi bylo asi 11 let. Dostala jsem diplom za největšího jedlíka, chodívala si třikrát přidat, kuchařky moc dobře vařily.
Prostě máme krásný kamarádský vztah, možná se časem něco vyvine…
Jdeme do lesa na borůvky, najdeme si hezké místo na sbírání. Mám ráda, když si kecnu do borůvčí a sbírám okolo.
Po pěti hodinách sbírání jsme modrý až za ušima, ještě se jdeme projít po lese, po půl hodině najdeme louku, najdeme si místo ve stínu a zapíchneme to. Lehneme si a říkáme si, co který mrak připomíná.
„Hele, tenhle vypadá jako pes, támhle máš ucho, tam otevřenou tlamu.“ ukazuje mi Marek.
„Máš pravdu, a támhle je srdce.“ ukážu a otočím se k němu obličejem. V jeho studánkovitých očí se utápím. Marek se ke mně pomaloučku přibližuje a políbí mě. Jenom mě napadá, že zamilovaní zavírají při líbání oči, protože chtějí vidět srdcem……a krásu lidských očí nesmíme hledat v barvě, ale v tom čí jsou…
16.11.2007 - 20:14nevim, ta povidka se mi uplne nelibi... zaver je moc fajn, ale uplne to odporuje celemu prubehu... prijde mi takova naka bez deje, bez prekvapeni... stale jsem cekala naky zvrat, neprisel:)
ale zkousej to dal, mas tam nekdy moc hezky slovni obraty.
ale zkousej to dal, mas tam nekdy moc hezky slovni obraty.
16.11.2007 - 19:22Nejdříve chci poděkovat za komentář k mojí povídce. Od vás mladých to zvlášť těší, když i mojeí generace jvás může něčím oslovit co jvás zaujme. A teď k Tvému dílku. Líbí se mi námět. Je pravda, že v očích člověk se dočte všechno. Ale na druhé straně k tomu námětu mi nějak úplně nesedí ten častý styl hovorové češtiny. Možná by si to zasloužilo trochu uhladit a více procítít, určitě by povídka získala na větší čtivosti. Ale možná je to jen můj názor.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Krása lidských očí : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Bláznivý víkend
Předchozí dílo autora : Maškarní ples
» vyhledávání
» menu
novinky [65] literatura [58/333] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory kontakt - formulář statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Chloé [12]» řekli o sobě
wojta řekl o "Autor"sám :Nemám rád, když mě nutí, dělat něco z chutí. To se mě právě stalo, že chci vložit další ,,dílo" a hle, nejde to. Nejsem dosti aktivně kritický a počet vložených děl, začíná převyšovat počet kritik. Jistě, mohl jsem to přejít mlčky, zkritizovat nebo pochválit jiného autora- autorku, mohl jsem .... . Ale to se neslučuje s mým naturelem, avšak dříve, než-li začnu pěnit, bych se měl zeptat sám sebe k čemu to všechno vlastně je ? Někdo moudrý napsal, že inteligenci nelze jednoznačně definovat, ale je to zhruba stav přizpůsobení se lidem, kteří nebyli ochotni se přizpůsobit. Je to věc názoru, ale abych dostál pravidlům, budu kritizovat - sám sebe. Pravidla to nezakazují, navíc já se dostatečně znám natolik, abych věděl, co si mohu jako kritik k sobě, jako autorovi dovolit, mohu se proto plně opřít do významu díla, které jsem jako autor napsal a které současně, jako kritik kritizuji. Jednou jsem měl napsáno v posudku: v kolektivu je oblíben i když jej svým jednáním, často rozvrací. Tenkrát jsem se zlobil, dneska tomu musím dát za pravdu.
