další povídka, pls o komentáře.
přidáno 21.11.2007
hodnoceno 1
čteno 713(11)
posláno 0
Bláznivý víkend

Tak jsme tady,“ zabodne do mapy moje kámoška Markéta. „Půjdeme po týhle cestě a jsme tam.“ pokračuje.
„Seš si jistá?“ zeptám se jí podezřele. „Nechci dopadnout jako minule.“ Tím minule je putování na tábor přes les. Meg použila zkratku a čtyři hodiny jsme bloudily po lese a v porostech. Cestování s naší Meg je pro vraha, fakt. Je horká hlava a docela roztržitá, ale je s ní sranda. Pusa se jí nezastaví.
Pro tentokrát se máme dostavit na jednu chatu, pokud tam samozřejmě dojmeme, že. Meg má partu kámošů a kámošek, suma sumárum, podle jejích informací, nás bude pět.
Koukne na mě pohledem Neboj, to zvládnu. Takže se můžu začít modlit, horor začíná. „Kolik to je kiláků?“ zeptám se. „Asi dva.“ odvětí. Při našem štěstí můžu počítat, že to nebudou dva, ale minimálně čtyři a možná i víc!
„Asi jsme se ztratily,“ prohlásí s ledovým klidem Meg. „Asi?! Určitě!! Máme v nohou ne dva kiláky, ale víc!!“ suptím zlostí.
„Promiň,“ pípne. „Musely jsme blbě odbočit, asi.“
„Jaký promiň?! Že já se nechala přemluvit!! S tebou by někam jel leda blázen, což nejspíš jsem!! Tak vytáhni moba a zavolej klukům!“ zuřím. Meg sundá bágl a hledá mobil. Já si sednu na pařez a snažím se uklidnit. Po deseti minutách štrachání a po dalších pěti pobíhávání po lese začne mluvit. „Radko? Víš, náš-“ Ježiš, leze to z ní jak z chlupatý deky. „Co?“ kouknu na ni zoufale. „- Oskar tu nemá signál!!“ Pane Bože!! „Cože?! Děláš si srandu?!“ nevěřím vlastním uším. „Bohužel nedělám,“ vzdychne. Zvednu se z pařezu a odcházím. „Kam jdeš?“ volá za mnou. „Najít si větev, která by mě unesla!!“ zařvu na ní. Ať si dělá, co chce, baba jedna!!
Poodejdu od Meg asi padesát metrů, najdu si plácek borůvek, kam si sednu a začnu se živit. Je mi jedno, že budu modrá.
„Už se na mě nezlob,“ ozve se za mnou, až sebou trhnu. Meg si ke mně přisedne. „Já vím, že jsem roztržitá, ale nemůžu za to. Moc se ti omlouvám.“ Neřeknu nic, tak pokračuje. Zlost mě přešla díky borůvkám. „Pojď, seberem bágly a vrátíme se na cestu. Světlo je do desíti.“ To nevydržím a rezignovaně na ní kouknu. „Hurá, jsi zpátky,“ zajásá. „Takhle na mě koukneš a vím, že se nezlobíš.“ Tak co můžu dělat, zvednu se z borůvek, nejspíš mám modrý zadek, ale co, to se vypere.
„Tady jsme špatně odbočily,“ zapíchne prst do mapy, když dojdeme na rozcestí. „Měly jsme jít doprava,“
„Já ti říkala, že doprava, ale ty ne. I mluvení do dubu by bylo úspěšnější!“
„No jo, no“ uculí se na mě nevinně.
Konečně dojdeme k chatě. Shodíme bágly, Meg si jde sednout na lavičku. Nakouknu oknem do místnosti, nejspíš do společenský místnosti.
„Nikdo tu není,“ řeknu Meg. „Budem muset počkat, aspoň že tu jsme.“ odvětím a jdu se taky posadit. „Kluci nás asi šli hledat. Řekla jsem jim, pokud nepřijdeme do osmi, tak nás mají začít hledat. No a je půl devátý.“ sotva to dořekne, z křoví se začne někdo hrabat. Proč zrovna z křoví? Je tady cesta, kdyby tudy někdo šel, viděly bychom ho.
Z křoví vyleze jakýsi kluk. „Jé, ahoj holky, my jsme myslely, že už nepřijdete. Robin mě poslal zpět, co kdyby náhodou jste tady byli,“ řekne a jde k nám. „A koukám, že měl pravdu.“
„Pěkně si nás vylekal, tohle je Radka, moje kámoška, víš, říkala jsem ti o ní.“ představí mě. „Radka? Jó, Radka! Petr, těší mě,“ vzpomene si a podá mi ruku. „Vypadáte nějak urvaně.“ okomentuje. „Ani mi nemluv,“ pokusím se o úsměv a kouknu na Meg. „Několik hodin jsme tápaly po lese a navíc mobil byl kaput.“ upřesním. „To víš, naše Markýtka,“ mávne rukou. Obdivně zvednu obočí. Markýtka? „Dejte sem bágly… huh, co v tom táhnete? Vezmu je vám nahoru.“ nabídne se.
Chatička vypadá hodně luxusně, je obložená dřevem. Vejdeme do chodby, naproti vchodu je koupelna a schodiště, na levé straně kuchyň s jídelnou a se společenkou. V patře jsou ložnice s druhou koupelnou.
„Tak tohle je váš pokoj,“ uvede nás Petr. „Příjemný pobyt.“ popřeje, hodí bágly na zem a vycouvá ze dveří. Pokojík ze taky obložený dřevem, jsou tu dvě postele, ihned zabírám tu u okna. Okamžitě ulehnu na postel. „Markýtko? Co to jako mělo bejt?“ zeptám se jí. „Takhle ti neříkám ani já. Oslovil tě, jako byste spolu chodili.“ kouknu na ni udiveně. „Taky že jo-“ přizná se. Co? Slyším dobře? Na to se musím posadit. „Nestačila jsem se zmínit. Jsme spolu týden.“ pokračuje. „Tak počkat, počkat, nestačila se zmínit?“ žasnu. „Nebyl čas, či čo? Týden chodíš s klukem a nic neřekneš?“ pokračuju. Meg si sedne na svou postel. „No, nebyl“ odpoví mi. Nehodlám to řešit, nebyla jsem v obraze před týdnem, tak jsem teď. Zvednu se. „Ty seš naštvaná?“ zeptá se. „Ne, jdu si zaplavat.“ oznámím klidně. „Tak nechoď do hloubky.“ zasměje se. Film Pretty woman je náš neoblíbenější.
S ručníkem a sprcháčem si namířím do koupelny. Odložím si věci na věšák, sundám si tričko a v tu ránu se odhrne závěs od vany a stojí tam nějaký kluk! Zírám na něj jak na zjevení. Je z toho dobrá komedie! „Ježiš majrá, co tady děláš?“ zařve, až poskočím, a očima hledá ručník. „Tumáš,“ hodím po něm osušku, aniž bych oči odtrhla od obličeje. „Co bych tady dělala? Jdu se osprchovat,“ oznámím a couvám ze dveří. „Jo a mimochodem, zamykej se.“ usměju se na něj.
„Tak to je gól,“ vletím do pokoje. „Zapadnu do koupelny, začnu se svlíkat a koukám, ze sprchy leze nějaký kluk!“ líčím Meg a hýkám smíchy. Ta jenom vytřeští oči. „Co tak koukáš? No kluk v nezamčený koupelně.“ vysvětlím ještě jednou. Konečně se jí rozsvítí a začne se smát.
„A jeho reakce?“ hýká smíchy. „Jak vypadal?“
„Zařval jako že ho na nože berou, hodila jsem mu ručník a vypadla. Blonďák s dlouhejma vlasama,“ ukážu délku na ramena, „ a modrý oči, opálenej.“ vypočítávám. „To je Richard. Pěknej, co?“ obeznámí mě s naháčem. Musím souhlasit. V tom někdo zaklepe. „Dále,“ řekne Meg. „Neruším?“ zeptá se Richard a koukne na Meg. „Ne, copak?“ odpoví. Richard obrátí pozornost na mě. „Nesu ti tričko, v tom spěchu sis ho tam nechala,“ usměje se na mě. „Můžeš se jít osprchovat.“ řekne a zůstane stát. „Ríšo, tohle je Radka, má kamarádka,“ pokyne směrem ke mně. „Radko, Ríša, brácha Petra.“ pokyne pro změnu k Richardovi. „My tu čest už měli, že.“ uculí se. „Měli, těší mě.“ usměju se na něj a podám mu ruku. „Nebudu rušit, jestli byste měli zájem, tak přijďte dolů.“ pozve nás a odejde a já si můžu konečně jít zaplavat.
Čerstvě umytá, voňavá a oblečená do pyžama se srdíčkama sejdu dolů. Kluci hrají Člověče, nezlob se. „Máš pěkný pyžamo,“ vlepí mi kompliment Petr. „Jdeš hrát? Zrovna začínáme novou hru.“ dodá. „Děkuju, jasně, ráda hraju Člobrdo.“ řeknu a přisednu si k Richardovi. „Já mám červený, Richard zelený. Jaký chceš?“ zeptá se Petr. „Modrý, kde máte třetího?“ zeptám se Richarda, když si postavuji figurky. „Robin? Ten už tluče špačky. Byl utahanej po tom vašem pátrání. Uvidíš ho zítra.“ odpověď je vyčerpávající, jenom přikývnu.
„Ty, zelenáči! Vyhodil jsi mě! Mohl si jít jinou!“ počastuji Richarda se smíchem. „To ti nedaruju, přístě tě vyho- “ než dořeknu větu, mám venku další figurku, tentokrát od Petra! „Říkala jsi něco?“ popadá se za břicho Richard. V tomto duchu hrajeme hodinu a půl! V půl dvanácté se přibelhá další člen party. „Tak vážení, je dobře, že se bavíte, ale jsem unaven, rád bych se vyspal.“ dopoví a zívne Robin. „Jasně, Robe, už to balíme.“ řekne Richard. „Fajn,“ souhlasí. „Dobrou.“ popřeje a jde pryč. „Pánové, jdu taky na kutě, pobavila jsem se,“ loučím se s nimi. „Dobrou.“ řeknu a v těsném závěsu následuju Robina.
Meg už spí, je tu tma jako v pytli, nechci rozsvěcovat, tak o něco zakopnu. „Au!“ zasyčím. Skloním se nad tou věcí a po hmatu zjistím, že je to batoh. „Konečně jsi tady,“ přeruší ticho Meg. „Byli jste hodně slyšet.“ vyčte mi.
„Sorry, mělas taky přijít. Můžu rozsvítit? Nevzbudila jsem tě?“
„Ne, je otevřený okno, tak ať tu nemáme komáry, jsem vždycky sežraná, nevzbudila. Lehla jsem si před chvílí.“
„Tak to jo. Jsem grogy. Dobrou.“
„Dobrou.“ poví Meg.
Vzápětí usnu.

Probudí mě ranní sluníčko. Juknu na moba, kdepak ranní, ale polední! Páni! Spala jsem hodně dlouho. Není divu, po včerejším bloudění...
„Dobré poledne, spáči,“ řekne Richard, sotva vstoupím do kuchyňky. „Jak se ti spalo?“ „Dobré, výborně, kde je zbytek?“
„Na nákupu, není tady nic. Musíš počkat.“ usměje se. Huh, vzpomněla jsem si, že se mi o Richardovi zdál sen! Víte, co se říká. Sen, který se zdá pod cizí střechou se splní. O obsahu bych radši nešířila. ;o)
„Je tady aspoň čaj, nebo něco takovýho?“
„Ovocnej čaj a kafe. To bych nedoporučoval, je hnusný, nějaká levná břečka. Musel jsem ho vylít do záchoda.“
„Dám na tvoje doporučení. Levný břečky nepiju.“ řeknu a odpochoduju směr kuchyňská linka.
S jahodovým čajem vylezu před chatu, po kopečku se šplhají nakupující. „Kde jste? Umírám hlady.“ přivítám je. „No, no, nerozčiluj se, madam.“ uklidňuje mě Petr. „Když jsme odcházeli, tak madam měla půlnoc.“ přisadí si Robin. „Jen se nezblázněte,“ zvednu ruce ve smyslu ústupku. „Už mlčím, aspoň mi hoďte rohlík.“ Kluci položí tašky na lavičku. „Chytej,“ hodí mi Petr rohlík. „Víc ti nedám, za chvíli bude oběd-“ „… který ženský budou muset udělat, že?“ doplním. „Přesně,“ uculí se. „Co jste to všechno koupili, když koukám na ty tašky.“ „Všechno možný, plno jídla, pití a nejen nealko, plno buřtů nejen na buřtguláš.“ odpoví mi Meg.
„Vy jste se teda plácli přes kapsu,“ slyším Richarda, když tašky jsou v chalupě. „Žrádlo nejmíň na týden.“ „Taky že jo.“ řekne Robin. Vytřeštím oči. Stoupnu si k oknu a do kuchyně řeknu: „Tak počkat, vy tu chcete zůstat týden? Já myslela, že jenom víkend. Kdy se to rozhodlo?“ „Dnes. Na nákupu. Samozřejmě, že tu můžete zůstat.“ oznámí mi hotovou věc. „Můžete, to zní jako povolení.“ ušklíbnu se. No a, tak se tady bude týden, svět se nezboří.
„Tak ženský, co bude s tím buřgulášem?“ volá Petr do kuchyně. „Žádnej nebude, protože ho neumíme.“ volám zpět. „Tak řekněte Richardovi, ten je vyučenej kuchař, ať vám píchne.“ To je teda hezký, Ríša je kuchař a my, ženský, abychom vařily. Se zoufalým pohledem juknu na Richarda. „Jasně, že ti pomůžu.“ Ti? S Meg se na sebe udiveně podíváme. „Vyklidím pole, tři v kuchyni jsou moc.“ řekne a couvá. „Fajn.“ Souhlasím a dělám, že jsem žádné ti neslyšela.
U vaření se hodně pobavíme. Házíme po sobě kousky buřtů. „Dost! Musí něco zbýt!“ oženu se po něm. „Nevěděl jsem, že vaření je taková zábava.“ nakoukne do kuchyně Robin. „Jasně, že je.“ prohlásí k Robinovi, aniž by na něj kouknul.
„Jak jsme uvařili?“ zeptám se. „Fakt výborně,“ zahuhlá Robin. „Kuchařská výpomoc je znát.“ mrkne na Ríšu.
„Co kdybychom si zašli na výlet?“ navrhne Petr. „To je skvělý nápad, ale co nádobí?“ souhlasím a ukážu na tu hromadu. „No jo, ženský, nádobí nech nádobím, večer se umyje.“ a je rozhodnuto. „Ale musíme sebou hodit, nějak se to začíná mračit.“ vysloví obavu Richard.
V pokoji mě zastihne Meg. „Nebal si nic, bágl vezme Petr. Bereme dvě mattonky a pláštěnky.“
„Pláštěnky?“ vyprsknu smíchy. „No co, náhoda je blbec.“ pokrčí rameny a jde dolů.
Máme namířeno na místní zámek. K zámku to je asi čtyři kilometry lesem. Včele skupinky jde Petr, Meg a Robin, já s Richardem to uzavíráme. Petr nahlásil, že se jde po modré a kdybychom se ztratili, tak si dáme spicha na zámku.
Po nějakém kilometru nás chytí pěkný plavák, za pět minut jsme promočení na kost! Petr s spol. nikde! „Když půjdeme pořád po modré, musíme dojít na zámek.“ křičí Richard přes slejvas a vítr. Mám docela strach, aby na nás nespadla nějaká větev! Vždyť jsme v lese! „Máš pravdu, tak jdem. Doufám, že se nic nestane.“ „Neboj.“ utěšuje mě a chytí za ruku.
Nevím, jak dlouho jdeme, ale dojdeme, no, spíš doplazíme se na náměstí. Furt leje jako z konve, tak obejdeme místí hospůdky a restaurace (musejí mít z nás radost), jestli místní neviděli Meg a spol., ve všech lokálech se nám dostane záporná odpověď! Nemáme daleko k infarktu! „Hele, nic tady nevykoumáme, tak si sedneme na kafe a pak uvidíme, co dál.“ zavelí Richard. Naštěstí jsem nedala na radu Meg, abych si nic nebrala. Něco mi říkalo, ať ji neposlechnu a vzala si aspoň peníze, když už nic lepšího.
Sotva vejdeme do hospůdky- penzionu, hospodská spráskne rukama. „Pane Bože, vy vypadáte! Musíte se z těch mokrejch věcí vysvléct, jinak si uženete zápal plic. Honzo!“ zavolá kamsi. Honza bude její manžel, obtloustlý muž s knírkem. Když Honzu uvidím, spadne mi čelist. Žádný manžel, ale syn! A pěkný! Je vidět, že má za tatínka černocha. Je míšenec s černými vlasy a s černýma očima. Aspoň se mi to tak jeví. „Doveď mladý pár nahoru, půjč jim sestřino oblečení a tvoje.“ poručí. „Jasně, mami, tak pojďte.“
„Tak tady máte suchý oblečení a ručníky.“ vrazí nám to do ruky a vyklízí pole. Prohrábnu hromádku a ani nechybí spodní prádlo!! Podívám se na Richarda a oba vybuchneme smíchy. Z hromádky vytáhnu podprsenku a kouknu se na velikost. „Hele, on se trefil. Podprda 75 B!“ šermuju Richardovi před očima cedulkou. „Fakt? Ukaž! Ten má teda odhad.“ směje se Richard. „Má přeci sestru. Dost té komedie, jdu si zaplavat.“ utnu srandu a mám namířeno směr koupelna. „Tak nechoď do hloubky.“ překvapí mě odezva, tak se otočím. „Co? Ten film jsem taky viděl.“ pokrčí rameny a hodí nevinný kukuč. „Co koukáš? Sprcha čeká!“ vyhání mě. Musím se pousmát. Kluk a Pretty woman?
„Můžeš mě vystřídat.“ řeknu Richardovi, sotva vylezu. „Už běžím.“ Počkám na Richarda až se osprchuje, bylo by blbý, kdybych šla dolů sama.
„Co si dáte?“ přiběhne k našemu stolu Honza. „Horkej čaj a něco k jídlu.“ poručím si. Dva čaje tu jsou v cuku letu i s jídelníčkama. „Když to vidím, tak bych snědla všechno. Asi si dám smažený sýr s bramborem a co ty?“ „Nečteš mi náhodou myšlenky? Chtěl jsem si dát to samý,“ usměje se Richard. „Představ si, že jo.“ řeknu a vybuchneme smíchy.
Sotva Honza odnese talíře, ve dveřích vidím Meg a spol. „Kde jste?“ vyjeknu na ně. „Kde jsme?! Snad vy dva, ne?! My lítáme od čerta k ďáblu a strachujeme se, jestli se vám něco nestalo! A vy? Vy si tu v suchu sedíte!“ zuří Meg. Teda ta má páru, takhle rozzlobenou jsem ji ještě neviděla. Jakmile je uvidí máma Honzy, opakuje se procedura jako s námi.
„Došli jsme na konec lesa a koukáme, vy nikde,“ začne vyprávět Petr. „Robin šel na rozcestí, kde na vás čekal. V tom plaváku! Chtěli jsme jít zkratkou,“ pokračuje. Zkratkou? Markéta! Kouknu na ní. „Co na mě koukáš? Mě to nenapadlo!“ ohradí se. „Na Meg nekoukej, to byl můj nápad.“ řekne Robin. „Cože? Tvůj nápad? Ne Markétčin?“ nevěřím svým uším. „Je to tak.“ pokrčí rameny Robin. Navzdory vážné situaci vyprsknu smíchy. „No teeda.“ nestačím popadat dech. „Čekal tam tři hodiny! Zatímco Robin čekal, já s Markétou jsme došli sem. No a koukám, vy si tu sedíte a skvěle se bavíte. Díky Bohu, máme s sebou mobily, tak jsem mu zavolal, aby přišel.“ dál vypráví Petr. Slova se ujme Richard. „Teď vám řeknu něco já. Tak si jdeme, a vy nikde a ještě k tomu ten liják. Tím peklem jsme si prošli. Po nějaký době, ani nevím po jaký, konečně dojdeme sem. Oběhali jsme všechny lokály a ptali se, jestli vás někdo neviděl. Neviděl. Tak jsme zašli sem a řekli si, že se uvidí. Tak.“
Vracet se nemá cenu, už je dost pozdě, tak si zaplatíme dva pokoje. Kluci zůstanou spolu. O tom se bude mluvit hodně dlouho.
„Radko?“ prolomí ticho Meg.
„Hm?“ ozvu se.
„Víš, Richard na tebe bere.“ oznámí mi novinu. „Vím, ale díky za upozornění. Všimla jsem si, hele, řekni mi, proč jste nepoužili pláštěnky,“ změním rychle téma. „Měl je u sebe Petr.“
„To víš, že použili,“ rozsvítí lampičku a zmiňované věci vytáhne z batohu. „Půjčil mi je Petr, abych ti ukázala, tohle déšť s nima proved.“ rozbalí pláštěnky a já vyprsknu smíchy, jsou na nich dírky!! „Teda! Nemám slov.“ hlesnu. Musím uznat, že je to možné, kapky, když dopadly na kůži, tak pěkně zabolely. Divím se, že nemám modřiny.
Hospodská si s vypůjčeným oblečením nedělá vrásky, vrátí Petrovi do ruky adresu, máme to pak poslat. Jak šlechetné.

Po večeři si vezmu deku, zalezu na konec zahrady a jdu čumět na hvězdy. Na rozdíl od velkoměsta tu nejsou žádné pouliční lampy, takže je krásně vidět.
Někdo mi rukama zakryje oči, leknutím sebou trhnu. „To jsem já, čarodějko.“ ozve se Richard a lehne si vedle. Čarodějko? „To jsou vtipy!“ oženu se po něm. „Lekla jsem se. Myslela jsem, že tu jsem sama.“
„Hele, pádá hvězda, přej si něco,“ ukáže Richard. „Stihlas?“ „Ne, příště.“
Posadím se, Richard také. Cítím jeho pohled, tak na něj podívám. Nejspíš mi kouká do očí. Usuzuji tak, je tma jak v pytli. Není vidět ani na vlastí nos.
Najednou na svých rtech ucítím jeho. Po polibku prostě musím něco říct.
„Já nemůžu, Ríšo.“
„Co? Proč?“
„Prostě nemůžu. Víš, zažila jsem hodně velou zradu, říkat ti jí nebudu. Je to hnusárna.“
„Aha, chápu, takže si zatím nechceš nic začínat.“ odtuší smutně.
„Přesně tak, víš, až to přebolí, tak možná časem.“ řeknu, zvednu se a nechám ho tam sedět.

přidáno 21.11.2007 - 19:13
Je to dobrý námět, ale podle mě málo čtivý. Možná by pomohlo oddělit přímé řeči, bylo by to přehlednější a určitě pro čtenáře čtivější a přitažlivější. Přeji hodně další inspirace.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Bláznivý víkend : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Půlnoční polibek
Předchozí dílo autora : Krása lidských očí

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku