další povídka, pls komentíky.
přidáno 14.11.2007
hodnoceno 1
čteno 2074(13)
posláno 0
Maškarní ples

Konečně prší. Je bouřka a leje jako z konve. Po úmorných vedrech je déšť vysvobozením. Koukám na provazy deště a na blesky. Je to uklidňující. Ba ne. Déšť vyvolává vzpomínky….
Jsem s Honzou v parku a najednou se spustí déšť. Chceme se schovat, ale není kam. Zuju si boty a začnu pobíhat, nastavím vodě tvář. Je mi jedno, že budu mít rozmazané oči a promoknu až na kost. Honza se na mě dívá a usmívá se. Natáhnu k němu ruku, chytne mě, popojde, přitáhne si mě a nádherně políbí. Líbáme se v dešti, úplně promočení, nevadí, vždyť je teplo.
„Ty moje vílo, miluju tě.“ zašeptá Honza.
Podívám se na měj, usměju se. „Já tebe taky, Honzíku.“
Je už to rok, co Honza zemřel. A já mám pocit, jakoby to bylo včera.
S Honzou jsem se seznámila před dvěma lety na brigádě na jednom hradě, kde jsem byla jako průvodkyně.
¦ „Vítejte na hradě Frýdštejn, který byl postaven na ostrohu, připojeném úzkou - “ vyprávím skupince turistů a prohlížím si je. Oči mi zůstanou na jednom klučinovi. Má na sobě červené tričko a bílé kraťasy. Propaluje mě pohledem a usmívá se na mě, což mě přivádí do rozpaků a radši uhnu pohledem.
„- převlakou k západnímu svahu pískového hřbetu, jímž si před dávnými lety proklestila cestu řeka Jizera.“ pokračuji. Pořád se dívá! „Až do roku 1803, kdy si Römisch koupil maloskalské panství, měly oba hrady, Vranov a Frýdštejn, samostatné příchody zdola, z údolí, jímž procházela stará cesta, sledující tok řeky od Turnova až k Vranovému a pak údolím potoka dál na dnešní obec Frýdštejn a odtud na Rychnov nebo Ješovice.“ Opět si prohlédnu skupinku turistů, vypadá, že je výklad zajímá. Kluk si stoupl naproti mně a pořád se na mě usmívá. Už to nevydržím, popojdu stranou a zeptám se ho: „Proč se na mě pořád směješ?“ „To víš, protože jsi moc hezká.“ vysekne kompliment a já cítím jak rudnu. Pípnu dík a radši pokračuji ve výkladu. Dokonale mě rozhodil.
„Obec Frýdštejn se tehdy jmenovala Zásada a v místech, kde dnešní silnici protíná polní cesta, při níž se kupí první domky vesnice, býval poplužní dvůr, nejbližší vyživovací základna hradních obyvatel. Po zániku hradu byly pozemky rozprodány poddaným a dvůr byl zbořen.
Frýdštejn totiž nebyl v době svého vzniku malebnou zříceninou, vzpínající se k oblakům; byla to účelová stavba, která musela majiteli poskytnout bezpečné a pokud možno nedobytné sídlo. A protože se na hrad nechodilo pešky, ale jezdilo se vozem a s koňmi, muselo být předhradí podle toho zařízeno.
Byla tu velká okrouhlá věž, v níž bývala studna, zdroj života na hradě a v době blokády, jako jediná naděje. Zvláštní věž nad studnou měl kromě Frýdštejna už jen Karlštejn a Potštejn v Orlických horách. Bývala tu stáj a kovárna. Z kamenných staveb tu zůstaly kromě věže a trosek obvodní zdi jen zbytky tzv. pivovaru. Existence pivovaru je pravděpodobná, výroba piva patřila k nejstarším odvětvím v zemědělství. A že byla velmi výnosná, o tom svědčí boje, které sváděla na konci 15. století města, aby zabránila šlechtě v jeho vaření a distribuci.“
informuji turisty a po hodině ustavičného mluvení jsem vyplivnutá. Ještě informuji, kudy se chodilo po hradě a o hradě do 18. století.
„Děkuji za vaši pozornost a ještě povím, že hrad je otevřen v jarních, letních a podzimních měsících. Nashledanou.“ Uf, mám to za sebou. Hlouček se rozešel, ale toho kluka nevidím. Asi se někde courá, kdyby odešel, tak bych ho viděla.
Zalezu si do malé budky s nápisem POKLADNA, nechám za sebou otevřené dveře, je v budce děsně vedro. Hodlám se napít a napiju a za mnou se ozve čísi hlas. „Dobře ses naučila text.“ poví ten někdo. Leknutím sebou trhnu a čaj mi zaskočí, začnu se dusit. Přiběhne ke mně a začne mě mlátit do zad.
„Dobrý?“ zeptá se.
„Už jo, díky.“ odpovím ještě celá červená. „Tady se klepe.“
„Já jsem klepal.“ ohradí se. No, to určitě, pomyslím si.
„Honza.“ představí se.
„Ester, těší mě.“ podám mu ruku, přitáhne si mě a vlepí mi pusu na tvář.
¦ Musím se pousmát, když si na to vzpomenu. Ze vzpomínek mě vytrhne dlouhé, nepřerušované zvonění zvonku.
„No jo, už jdu!“ řítím se ke dveřím. Otevřu a tam stojí, ruce v bok, moje spolužačka Nasťa.
„Kde se flákáš?! Už tady zvoním snad 100 let. Že jsi nemyslela na Honzu?“
„Ne.“ odpovím a sklopím oči, takže Nastě je jasné, že jo.
Jak už jsem řekla, Nasťa je moje spolužačka. Sedíme spolu už 2. rokem ve školní lavici v ústavu jménem SOŠ CL. ? Občas jí něco přelítne přes nos a vždy musí mít svoji pravdu, i když ji třeba nemá. Takže se spolu pořád dohadujem. Co na srdci, to na jazyku.
Dohodly jsme se, že si pustíme Piráty z Karibiku 2. Během filmu se ládujeme dobrotama, které jsem připravila a celý film leháme smíchy, díky úžasným hláškám kapitána Jacka Sparrowa. Už se těšíme na Piráty 3.
„Vzpomínáš jak jsem ti představila Honzu?“ zeptám se Nasti.
„Vzpomínám, na to se nedá zapomenout.“ odpoví mi.

¦ „Dole ve vesnici se dnes bude maškarní ples a nemám partnerku. Nechtěla bys jít se mnou?“ pozve mě Honza.
„No, proč ne. Ale nemám masku.“
„To nevadí. Moje babička bude mít nějaké šaty, Víš, šije historické kostýmy šermířskému klubu Tři mušketýři, kde jsem mimochodem členem. Takže no problemo.“
Šermířský klub? Hm, tyto věci mám ráda. 18. století. Honza má u mě plus.
„A můžu vzít s sebou kámošku? Jsme tady spolu na prázdninách.“
„Jasně, vezmi, beru bráchu. V kolik hodin bude padla?“
„V 5.“
„Ok, ples začíná v 9, takže se v 6 stavím a vás zavedu k babce. Ale radši si vezmu od tebe číslo, co kdyby se něco stalo.“
Teda, nestačím zírat, pozve mě na ples a řekne si o číslo.
„Jasně v 6.“ souhlasím.
Kouknu na hodinky a je půl jedný. Nasťa má polední přestávku. Má brigádu dole ve vsi v jedný restauraci.
„No, copak?“ zvedne konečně telefon.
„Hele, dáme si spicha za 15 minut na půly cesty k tobě u mapy. Mám für dich novinu.“

Za deset minut 6 mi volá Honza, že nestíhá, musí pomoct klukům z klubu vybalit věci. Vysvětlí mi, jak se dostanu k jeho babičce a pak na ples.
Ťuk, ťuk. Nic. Čekáme asi 5 minut. Otevřít přišla babička jako z pohádky.
„Dobrý den, nás-“
„Dobrý den, děvčata, já vím, Honzíček říkal, že se tu stavíte. Tak pojďte za mnou.“ Babičku následujeme do velké místnosti, kde se ukrývají spousty nádherných šatů.
„Tak vybírejte,“ pokyne. Tak už tedy vím, proč jsme měli tady být po 6. hodině. Honza věděl….
„Až si vyberete, tak houkněte z okna. Budu sedět venku na lavičce. Musím vám pomoci s oblékáním. A boty taky mám, to se nebojte.“
„Děkujeme.“. Uf, prohlédneme si všechny šaty a nemůžeme si vybrat, všechny jsou krásné. Nakonec si vezmu vínově červené s béžovou krajkou a na korzetu bohatě zdobené. Určitě víte, jak vypadají šaty z 18. století, že. Nasťa si vybrala nebesky modré, korzet je modro-bílý. Houkneme na babičku, pomůže nám v oblékání a učeše. Jsme s Nasťou stejně vysoké tj. asi 170 cm. Moje vlasy mají nádech do červena, Nasťa blondýnka se zelenýma očima, je krásná holka, občas fotí fotky do jednoho katalogu. Jsme si trochu podobné, a tak si všichni myslí, že jsme sestry. ?
Dorazíme na ples, koná se pod širákem. Je u lesa, za lesem vykukuje Frýdštejn. Kocháme se pohledem, vtom ucítím na rameni ruku. Před námi stojí dva mušketýři. Mají na obličejích masky, nejsem si jistá, který je Honza.
„Dobrý večer, dámy.“ pozdraví nás jeden.
„Dobrá večer.“ odpovíme.
Ráda bych Honzu představila Nastě, ale nevím, který je který. Mušketýři se dobře baví. Takhle se v tom plácám 5 minut. Konečně se Honza představí.
„Tak a je to.“ oddechnu si. „To jsi nemohl udělat hned?“
„Ne nemohl. Bavilo se mě dívat, jak si nevíš rady.“ odpoví a mám chuť ho kopnout. Druhý mušketýr je Pavel, Honzovo jednovaječný dvojče. Oba mají hnědé vlasy a oči. Prostě je musím přirovnat k Johnnymu Deppovi z Čokolády.
Pavel vyzve Nasťu k tanci, Honza nezůstane pozadu. Dovedou nás na parket a zatančíme si walz, valčík, quickstep a pak latinu jako čaču, rumbu a sambu. Bylo zajímavý tancovat v dlouhých šatech latinu. Div jsme nezakoply.
Po sambě se Nasťa s Pavlem někam zašili. S Honzou se jdu projít k rybníku. Chce mě odvést na jedno hezké místo.
„Doufám, že tam vede rozumná cesta, nechci šaty zničit.“ řeknu Honzovi.
„Jasně, když tak tě přenesu.“ usměje se.
Projdeme potemnělým lesem a vyjdeme u jezera.
„Pozor, tady je vetší příkop.“ upozorní mě.
Honza jde přede mnou, zapře se nohama a podá mi ruku. Chytnu se ho, pomůže mi a ruku už mi nepustí.
„Tak jsme tady, to je moje nejoblíbenější místo, chodím sem přemýšlet.“
Ani se nedivím, u jezera roste bříza, je úplněk a měsíc svítí jako žárovka. Vypadá to hodně romanticky. Sedneme si na lavičku a v tichosti si vychutnáváme tu nádheru. Otočím se k němu obličejem a vidím, jak se v jeho očích odráží měsíc. Chce mě políbit, ale odvrátím se, je moc brzo, vždyť ráno jsme se potkali. Asi po hodině se zvedneme a vrátíme se na ples. S Nasťou se dohodly, když jedna z nás zmizí, dáme si spicha v deset v hospodě Frýdštejn.
„Prosím tě, kde seš? Už jsem chtěla žhavit drát.“ vyšiluje Nasťa. „No jo, už jsem tady. Honza mě zaved na jedno hezké místo.“ opáčím a usměju se na dotyčného.
I když je jedenáct večer, je hospoda nacpaná k prasknutí, Honza urve čtyři místa, já s Nasťou si objednáme koly. Pavel s Honzou jsou srandisti, celou hospodou zaznívají výbuchy smíchu. Oba studovali humanitní větev na gymplu, ve druháku měli psychologii, začala je bavit, tak si dali přihlášku na psychologickou fakultu. V opojení zábavy se úplně zapomene na čas, sedíme v lokále dobré 3 hodiny!
Honza nás doprovodí na Frýdštejn, Pavel přebral a je společensky unaven. Jdeme do kolen, co Pavel má za hlášky!
„Až mu povím, co dělal, tak, jak ho znám, se bude stydět,“ řekne Honza, přídržujíc Pavla, který je bílý jako stěna! „Určitě zase všechno pošavluje.“ Bublám smíchy, když si vzpomenu, co nám Honza vyprávěl. V prváku byli se třídou na lyžáku, Pavel se tak opil, že pozvracel co mohl a ještě třídního! Divila jsem se, že Pavla nevyloučili ze školy, ale nějak se to ututlalo.
Trochu se ochladilo, Nasťa šla napřed do pokoje. S Honzou se rozloučíme, uvidíme se zítra, zítra mám volno, pojedeme se na Mácháč vykoupat.
Zamknu dveře, vyhupskám po schodech, něž dorazím do pokoje, slyším Nasťu jak nadává. „No konečně, nemůžu se slíknout,“ stěžuje si. „Už dobrejch dvacet minut!“ Když ji vidím, vybuchnu smíchy. Navzájem si pomůžeme, vystřídáme v koupelně, něž zalezeme do postelí jsou dvě!
Probudím se v deset, Nasťa tu není, je v hospodě. Vlezu do sprchy, pořádně se vydrbu a cítím se jako znovuzrozená, k snídani si namažu rohlík s máslem a udělám kafe s mlíkem.
Ve dvě je tu Honza, seberu bágl a už si to štrádujeme dolů do vesnice. Zastavíme se za Nasťou, koupíme si něco k pití.
„Tak jak dopad Pavel?“ zeptá se Honzy. „Radši nemluv, hodně blbě, nemůže ani vstát, tak má u postele kýbl!“
„Chuděra.“ polituje ho Nasťa.
„Jakejpak chuděra? Když neumí chlastat, ať nechlastá, říkám mu to pořád.“ rozzlobí se, až se obě musíme smát. „Tak si to užijte, já končím večer,“ popřeje nám Nasťa. „Jestli budete mít energii, můžeme někam jít.“
„No, to nevím.“ pokrčí rameny Honza.

¦ Konečně dorazíme k Mácháči, hned shodím oblečení a běžím do vody. „Počkej, seš na mě rychlá!“ volá Honza. Než mě doběhne, já si hovím ve vodě, je příjemně teplá, ani studená, ani jako kafe. Jezero obepíná les a kopce, je to nádherný pohled. Honza ke mně připlave, vůbec si nevšimnu a něco mě stáhne pod vodu!!
„Ty! Strašně jsem se lekla!“ vynadám mu a stříknu na něj vodu. Honza se směje, leč mě to nepřipadá vůbec směšné!
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ omluví se a oplatí mi cákanec. Musím něco vymyslet, abychom si byli kvit.
Ve vodě blbneme, skáčeme, potápíme, dáváme si závody, kdo nejrychleji doplave ke břehu a zpět. Honza vždy vyhraje. „Seš pomalá! Přidej!“ doplavu k němu, vyhrabu se na břeh a mířím k dece. „Ještě jednou?“ zeptá se. „Ne!“ vyhrknu. Řeknu to tónem, až Honza jde do kolen. Lehnu si na břicho, zavřu oči a odpočívám. Slyším Honzu, jak šmátrá v baťohu, něco vytáhne, a cítím jak si na mě sed a maže mi záda opalovákem! Překvapí mě, neřekla jsem ani slovo. Hladí mi záda, ramena, až skoro usnu, je to tak příjemné. „Ty spíš,viď?“ zeptá se. „Hm, co?“zahuhlám. „Ne.“
„To vidím jak nespíš, tlučeš špačky!“ směje se. Otře si ruce o mé a zalehne vedle. Překulím se na bok, obličeji k němu a prohlížím si ho. Naštěstí má zavřené oči. Vlasy hnědé svázané do culíku, oči lemují dlouhé husté řasy, tělo pěkně vypracované, ale není žádná opice, že. Honza je prostě kořen. Zase zalehnu, Honza vstane, napije se a vrátí se ke mně. Určitě si mě prohlíží, cítím jeho pohled.
Na oběd si zajdeme do kempu, mám pořádný hlad, dám si kuřecí řízek a bramborama a se zeleninovou oblohou, Honza má to samé. „Ták, tady to máte“ podá mu talíř obtloustlý hospodský, který se na mě usměje, vrátím mu pěkně vražedný pohled a už mu rysy tuhnou. „Viděl jsi to, Honzo?“ zeptám se a bublám smíchy. „Jo, pěkně si mu to natřela.“ odpoví, napíchne bramboru tak nešikovně a oba sledujeme, kam letí. Doletí a spadne jedné paní, která je prostorově výraznější, do výstřihu. Brambora tam zapadne jak nic! „No dovolte?!“ vyjekne. „Omlouvám se,“ řekne a nasadí nevinný pohled, že mám co dělat, abych nevyprskla smíchy. „Já nerad. To nebylo úmyslně.“ dodá, já to nevydržím a směju se nahlas. Sáhne pro bramboru a odloží ji na ubrousek. Zřejmě nemá smysl pro humor, zavolá na hostinského, zaplatí a než odejde, otočí se ve dveřích a poví: „To je úroveň, aby zákazníci po sobě házeli brambory, už sem nikdy nepřijdu. Nashle!“ a práskne dveřma. Musíme se s Honzou pořádně vysmát, je nám jedno, že rušíme ostatní a je to netaktní!
Aby toho nebylo málo, si koupíme zmrzlinu. Honza jenom malou, já větší. Lízám ji asi 3 minuty, zrovna myslím na to, že tyhle zmrzliny rády padají. Chci si líznout znovu a plesk! Zmrzlina se válí na zemi. Oba vybuchneme v hurónský smích. „K sakru, patnáct korun je v hajzlu!!“ rozmáchnu rukama div Honzu o nanuka nepřipravím také! „To bylo těsný,“ řekne. „Na, sníme ji spolu.“ nabídne mi. Kousnu si, předám mu ji a vidím, jak kapka Honzovi skončila na jeho černých bermudách! Podíváme se na sebe a jdeme do kolen. „Jsme pěkný prasata,“ prohlásím mezi smíchem. Než dojdeme na recepci kempu, celou cestu se smějeme, prodloužili jsme si život minimálně o deset let!
„Tak, mládeži, co to bude?“ zeptá se nás dědula za okýnkem. „Klíč od chatky,“ odpoví Honza. „Na jednu noc.“
Podáme dědulovi občanky, aby si nás zapsal, zaplatíme, a dostaneme chatku číslo 7. Musím dát avízo Nastě, aby neměla starost.
Ahoj, přijedeme až zítra. Je tu pěkně, nechce se nám odtud. Neměj strach. Odpověď přijde obratem. Ok, nedělej blbosti a pak povyprávíš.
„Ester, vstávej!“ cloumá se mnou Honza. „Je pozdě!“
„Co? Ještě chvilku.“
„Žádnou chvilku, šel jsem zjistit busy a za čtyřicet minut jede, musíš vstát!“ stáhne ze mě deku.
„Vždyť jo, už vstávám.“ sednu si na postel a protahuju se. Koukám, věci mám zabalené. „Co koukáš? Popadni kartáček na zuby a švihej do úmývárny,“ vystrčí mě Honza z chatky. „Ať se dáš trochu dohromady.“ Večer byl v kempu táborák, přidali jsme a šli hodně pozdě spát.
Jen tak tak doběhneme bus směr Frýdštejn. Najdeme dvě místa a zabereme je. „V kolik jsi vstával?“ zeptám se Honzy. „Probudil jsem se v devět, ty jsi ještě spala, šel do sprchy, na snídani, tu máš v báglu, a zjistit busy.“

Do Frýdštejna dojedeme v poledne, Honza mě doprovodí a na večer mě pozve na šermířské umění.
Bágl hodím do kouta, na stole je vzkaz od Nasti, má dnes volno, tak je s Pavlem, je mu už líp. No jo, ať si holka taky užije.
Nechávám vodu, aby mě masírovala, potřebuji smýt špínu z busu. Po vysprchování se navleču do domácího a zalezu si do postele s knížkou. Čtu si asi 2 hodiny a přijde Nasťa, září jako sluníčko. „No ahooooj, jak ses měla?“ zeptá se a zaleze za mnou. Vše ji vyprávím a nestačíme popadat dech, jak se smějeme.
„No, vy jste éra, a bylo něco?“
„Ne, nebylo, ale hodně jsme se bavili.“ odpovím
„To mi povídej, já taky. Pavlovi se udělalo líp, tak jsme šli na výlet na kolech, Pavel mi půjčil Honzovo. Málem na náměstí zajel malýho psíka, vlít mu do cesty a neviděl ho! Byla to čivava."
„Byla?“ hýknu smíchy
„Neboj, čivava žije, ale paničku málem trefil šlak!“
„Honza mě pozval na večer na šermířství, zmínil se Pavel?“ zeptám se.
„Zmínil a pozval mě.“
„Tak to jdeme spolu.“
Večer Honza s Pavlen nás čekají, jsou oblečeni do pirátského, vidím, že se inspirovali v Pirátech z Karibiku, Honza je kapitán Jack Sparrow a Pavel Will Turner.
„Tak Wille, kde máš Elizabeth Swann?“ zeptám se Pavla.
„Čeká ve vesnici i s celou posádkou Černé perly.“
Usadíme se s Nasťou do třetí řady, je tu dost lidí.
„Dobrý večer, dámy a pánové. Vítám vás na představení v pirátském duchu. Jak jste určitě poznali, vypůjčili jsme si trilogii Piráti z Karibiku. Doufám, že se bude líbit a přeji vám příjemnou zábavu.“ poví kapitán Barbossa.
Honza si snad musel nastudovat pohyby Jacka! Chová se úplně stejně, obecenstvo lehá smíchy!
Zhruba po hodince a půl představení končí a diváci tleskají jako o život asi deset minut. Musím říct, že se povedlo. S Nasťou máme více než skvělou náladu. Počkáme na kluky, nechtějí se převléknout, je směšné jít v civilu vedle pirátů. Zakotvíme v hospůdce a další hodinu a půl se bavíme, Honza s Pavlem měli povinnost hodněkrát koukat na Piráty.

¦ Leknutím sebou trhnu, mobil naléhavě zvoní.
„Ano?“ zvednu ho.
„Tady Pavel, Ester, přijeď ihned do nemocnice. Honza se do něčeho zaplet.“
„Co je s ním?!“
„To ti řeknu pak, teď není čas, přijeď do Motola.“
Bože, co se stalo?!
Konečně dorazím do nemocnice. Pavel s Nasťou vypadají jako velká hromádka neštěstí!! Vrhnu se k Pavlovi. „Povídej, co se stalo?!“
Pavlovi se moc mluvit nechce. „Co mlčíš, tak mluv, konečně!!“ těkám očima z Pavla na Nasťu. „Brácha šel nakoupit, a domu to bere zkratkou, vždycky jsem mu říkal, ať tudy nechodí, a hlavně večer,“ začne Pavel. „A v tý uličce ho skupinka kluků přepadla, vypadalo to na feťáky, bylo jich šest, chtěli prachy a ještě Honzu zbili a bodli, nevím jak dlouho tam ležel, ztratil hodně krve. Kdyby tou uličkou nešli policajti, tak nevím.“ dořekne a musí se posadit, také se posadím. „A kde je teď?“ zeptám se. „Je na operaci, zranění bylo hodně velké.“ řekne mi Nasťa. „A přežije?“ podívám se na oba, ale mlčí. „Doktor nám nechce nic říct.“ řekne Pavel. „Vůbec nic?! Ani procenta?!“ začínám šílet. „Vůbec nic, ani ťuk.“
Po čtyřech hodinách (konečně) přijde doktor. „Operace byla bez komplikací, dostal transfuzi, ale teď je to jeho boj,“ snaží se nás uklidnit, ale nějak mu to nejde. „Jděte domů, odpočiňte si.“ Všichni odmítneme, budeme tady.
Do další době, už ani nevíme jaké, zase přijde doktor. Nevypadá šťastně!!! Nemusí nic říkat…..

přidáno 14.11.2007 - 19:43
Smutné, ale takový je bohužel někdy život. Jinak dobře napsané. Přeji hodně inspirace do další práce.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Maškarní ples : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Krása lidských očí
Předchozí dílo autora : Osudová láska

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku