Pohár života.

Pohár života.


V žití svém máš vše, cos kdy chtěla,
přesto pocit mám, že Ti sloka básně mé
a krása gerber zevšedněla.


Co vlastně chceš od života,
co vlastně chceš od lásky,
když na chodidlech Tvých
tlačí Tě hladké oblázky?


Krásný kašmírový šátek
napůl se netrhá,
kdo přesto tak učiní ví,
že pomine krása ta.


Z krásy té magické pak zůstanou
dva kousky hadrů
a růže pak slzami smyta je ze rtů.


Za jízdy v jiný vůz přesedat,
tomu rozum se brání, tu hrozba je,
že jiným se ublíží a sebe zraní.


Na druhý břeh poznání
po lávce zchátralé neběhej,
ta zlomit se může, pak změní se žití děj.


Vždyť u nás, tu láska a slunce je,
dál nechoď už přes řeku tu dračí,
vždyť naproti, tam džungle je
a z podrostu šelmy se mračí.


Laň bezbrannou každá z nich vyhlíží,
tam zákony desatera neplatí,
tam každý vinu svou zaplatí.


Já vím, že plástů medových příliš si nejedla,
však věz, že krmě má, ta dává ti víc,
ta sytí i duši, ta rozjasní líc.


Medovými plásty nenech se zlákat,
ať chutnají jakkoli,
vždyť z přemíry medu zuby Tě rozbolí.


Běh žití už znáš, Tys moudrá přec,
Ty víš, že společný život mnoho nám dává,
že není to klec.


Tvrz a skálu svou máš, slunce to též,
srdce své si chraň,
nevpusť tam faleš,
nevpusť tam lež.


Faleš a lež, toť smrtonoš lásky,
ta zmírá pak v bolestech,
na tváři vrásky.


Ty štěstí své máš, jím rytíř je Tvůj,
ten tvrz Ti zbudoval, on nechtěl,
bys v područí žila,
tam, kde temná sluj.


On pro Tebe žije, a vždycky žil,
Tys severka jeho, co dává mu cíl.


On pro Tebe bojoval, do krve se bil,
do válek dalších už nežeň jej dále,
on sláb a zraněn je a nemá už sil.


Obvaž mu rány, miluj ho stále,
Tys královna srdce jeho,
a těžko Ty nalezneš lepšího krále.



U klenby nebeské, za lásku Tvou,
on na rukou bude Tě nosit,
sundej mě na zem,
Ty se smíchem budeš jej prosit.

O co víc žádat?
Co víc jen chtít?
Lásku svou dávat,
lásku Tvou cítit a mít,
pak člověk je šťasten,
pak nalezne klid.