Něco jako Neurobeatova zahrada.
přidáno 25.03.2009
hodnoceno 0
čteno 1156(6)
posláno 0
---


V bytě v neznámé ulici, ve slepém koutu galaxie, Ludmil a Neurobýt sedí v meditační poloze.
"Máme málo nástrojů. Chybí nám zkrátka Poutník."
"Myslel jsem si dřív, že dvě kytary vystačí pro dokonalou harmonii, ale bez těch zázračných kláves to není ono."
"Nu, jedinou nadějí je teď Amélie."
"Já jí napíšu, Ludmile."

Chvíli se nic neděje, Ludmil pozoruje ptáky poletující v zásnubních tancích za oknem.

"Tak, Ludmile, Amélie je ve městě, chodí po starém městě s akordeonem v ruce."
"To jsme si mohli myslet."
"Ach, Ludmile, Ludmile. Tak půjdeme, ne?"
"Nujo. Naproti?"
"Co? Jo, naproti. Říkala, že pojede metrem. Tak nastoupíme do metra a pojedeme přes Kobylysy..."
"Já ale nemám tu věčnou jízdenku..."
"No, to nevadí, koupíš si tu za dvacet korun ne? Já ti ji zaplatím, Ludmile."
"Ó ne... nu, tak jdeme."

Střídá se několik všedních výjevů, sestupování po schodech, pozdravy sousedů, sestup po ulici, vstup do metra a cesta v něm. Metro je toho dne téměř prázdné.
Na Můstku Ludmil a Neurobýt vystupují a pod sochou obrozence se setkávají s rozjařenou Amélií.

"Á, Neurobýt, Ludmil!" říká Amélie, a přidává k tomu podivnou směs smíchu a slov, které Ludmil nerozumí.
Obejmutý Neurobýt stáčí hlavu k Ludmilovi a ujištuje ho o tom, že se brzy půjde hrát.

Protože si Neurobeat a Ludmil náhodou vzali nástroje s sebou, usedají Ludmil, Neurobeat a Amélie na trávník nedaleko Národního muzea a začínají s úvodními hudebnickými pracemi.
Ač je toto prostředí hlučné, a ač tudy ani nechodí žádní lidé, kteří by si mohli jejich hraní poslechnout, vybrali si naši Rezignovaní právě toto místo pro své hudební sympozium.

Ludmil zpočátku dělá samé chyby, ale později je utlumen Neurobýtovými ryčnými akordy. Amélie se směje a občas přizvukuje táhlými vzdechy akordeonu. Notu udává Neurobeat; Ludmil byl vyvolen k recitaci, po špatné zkušenosti ale tento post přebírá Amélie, jež se ale u toho neustále směje.

Po dvou hodinách je určena přestávka. Vybaluje se jídlo na deky a volá se nejprve Lepitlapce, poté Kávovému poutníkovi.
Kávový poutník je náhodou v té chvíli přítomen v Praze. Slézá ze sochy Svatého Václava a během chvíle se připojuje ke skupině hrajících. Přebírá funkci recitátora, a tím dovoluje hudebníkům soustředit se čistě na své nástroje.
Ovšem recitaci pojímá poněkud avantgardně. Svým vlivem promění i ducha nástrojů Ludmila, Neurobýta a Amélie.

"Ti ti ti ti ti ti ti ti ti ti ti."
"Tůdu, důdu, týda."
"Pam, pam, pam."
"Fííííí, cha, cha."
"Vynalezl jsem barvu samohlásek. I čeřň..."
"A čerň...?!"
"U zeleň."
"O modř hlásek."
"Na rozměrném trůnu, skryt věncům zubožených, oslepených těl,..."
"Se směje pán tohoto světa, vědomím svým blažen..."
"A smíchem potupným z okna svého mražen..."
"Nemaje přízeň mužů a žen..."

V podobném duchu se odvíjí nástrojová konverzace. Nakonec se setmí a poněvadž Ludmil musí jet vlakem domů, sympózium se pozvolna končí.
Kdoví, co budou dělat Neurobýt, Amélie a Kávový poutník, když je teď nechá Ludmil samotné?
Ludmil už to nechce vědět, i když by ho to zajímalo, a cestuje tramvají ke Smíchovskému nádraží, odkud se vydá na hodinovou cestu zpátky domů do Zaluží.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Sympózium Rezignovaných : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Ponuré jaro
Předchozí dílo autora : Samota

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku