přidáno 27.02.2009
hodnoceno 0
čteno 745(10)
posláno 0
Stalo se to před pár lety a stalo se to jedné docela obyčejné dívce, která milovala. Svého plyšového psa, čínskou restauraci, svůj světle zelený pletený svetr a Postřižiny. A svého kamaráda, nebo přítele, chcete-li. Já už tu dívku dnes neznám. Asi zůstala kdesi tam v té vesničce, zatímco já kráčím tímhle zavšiveným městem. Pozoruju důchodce a bezdomovce a tak trochu si připadám jako oni. Zvláštní. Jeden by řekl, že žena, která studovala kvantovou fyziku, bude trochu jiná. Možná, že lidé jako já jsou dnes již skutečně výjimeční…

Zahnula jsem za roh ulice a vešla do malé, útulné restaurace. U stolku v rohu na mě už čekala moje stará kamarádka z koleje. Sundala jsem si kabát, šálu i čepici a pověsila je na věšák. S nevěrohodným úsměvem jsem si k ní přisedla.
„Ahoj, Marie. Nečekáš dlouho?“
„Ne v pořádku, Světlo.“
„Vlak měl zpoždění.“
„Stává se to čím dál tím víc.“
„Jo, to jo.“
„Jaká byla cesta?“
„Nic moc, přisednul si ke mně do kupéčka nějaký dědek. Pak usnul a začal pochrupovat. Smrděla z něho cibule.“
Číšník. „Co to bude dámy?“
„Já si dám ještě jednu dvojku červeného.“
Zamyslela jsem se a uvědomila jsem si, že na alkohol vlastně vůbec nemám chuť. „Dám si latté se skořicí a minerálku.“
Číšník se otočil na podpatku a zaplul do kuchyně.
„Koukám, že ses vůbec nezměnila,“ pronesla Marie a prohrábla si rukou s gelovými nehty svoje blonďaté vlasy.
„Možná,“ usmála jsem se a snažila jsem se, aby to vyznělo alespoň trošku záhadně. „A co děti? Martina ještě studuje?“
„Jo, ale teď je na rok v Anglii. Jako au-pair. Má prý skvělou rodinu,“ vzedmula Marie pyšně hruď. Jako vždycky, když se s něčím chtěla vytáhnout.
„A co Petr? Pořád zapálenej do billiáru?“
„Už ne, nechal toho minulé léto. Dal se na golf.“
„To je hezké,“ podotkla jsem a uhnula číšníkovi, aby před Marii položil sklenku s vínem. Já jsem pomalu usrkla ze svého latté poté, co jsem si do něho rituálně vsypala tři cukry jeden po druhém a mezi každým novým vsypáním latté důkladně promíchala. Nojo, co by nehrál golf, když je to zazobanec, pomyslela jsem si u toho a na Marii se bezelstně usmála.
„Co jsi dělala celou dobu ty, Světlano?“
Odložila jsem šálek a chvíli jsem přemýšlela. „Studovala jsem dálkově a mezitím jsme navštívila starého známého na Moravě.“
„To jsi u něho bydlela celý to studium?“ Přikývla a Marie se potutelně ušklíbla.
„Ale to určitě nebyl jen starý známý, co?“
„Mno, v podstatě jo, to že jsme spolu kdysi měli románek nic neznamená. Je to dlouho, to jsem začínala studovat na střední. Víš o něm. No a nedávno mi napsal, abych za ním přijela na pár dní. Netušila jsem, že se to tak protáhne.“
„Jakto, co se stalo? Pokud vím, ty na vztahy moc nejsi, když ses s každým chlapem párkrát vyspala a konec.“
„To nebyla má vina! Vždycky za to mohl jejich hluboká tupost.“
„Jasně. Ale pověz mi o tomhle, už si na něho moc nevzpomínám. Roman?“
„Ne, Radim. Když jsem přijela, vypadal dost sklíčeně. Manželka mu odešla s nějakým boháčem a on zůstal s dcerkou sám.“
„On chtěl, abys mu dělala chůvu?“
„Ne! Jen mě požádal, jestli bych u něho na pár dní nezůstala.“
„To je divný,“ ohrnula Marie nos.
Znovu jsem se napila. Latté bylo sladké a pěna se mi rozplývala v ústech. „Souhlasila jsem, vůbec mi to nevadilo. V místní školce jsem vzala místo družinářky a školu jsem v pořádku studovala dálkově. Ta jeho dcerka, Lucinka, to je takové zlatíčko, kdybys ji jen viděla…“
„Žádný rozmazlený parchant?“
„Všechny děti nejsou rozmazlené, Marie.“
„O tom mi nic nepovídej, já vím své. Ale pokračuj.“
„No, na konci léta jsme hodně chodili na rybník se koupat, hráli jsme venku hry. Bylo to, jako kdybychom byli rodina. Jako bych někam patřila, víš… bylo to tak zvláštní. Tam se tě nikdo neptal, kolik máš diplomů, tam záleželo na tom, jaký jsi člověk.“
Odmlčela jsem se a zasněně se podívala z okna. Vůbec jsem nevnímala, že mi Marie vtlouká do hlavy nějaké životní rady. V mysli mi totiž vytanula jedna z nejnádhernějších a nejprostších vzpomínek. Bylo to jedno nádherné podzimní odpoledne. Na kopci jsme pouštěli s Radimem a Luckou draka. Drak se zmítal ve větru, chvíli stoupal, chvíli nezadržitelně klesal. A my jsme za ním lítali po louce a snažili jsme se ho udržet ve vzduchu.bylo tak čiré a nevinné štěstí, že snad ani nemohlo trvat celé odpoledne.
Zachvěla jsem se, vzpomínky mi zaplašila Mariina ruka, která mi prolítla před nosem.
„A víš co? Chlapi jsou všichni stejní. Chtějí jen to jedno.“ Upila vína. „Spali jste spolu?“
„Cože?!“
„No spali?“
Musela jsem přikývnout. Ty chvíli se nedaly přece zapřít.
„Vidíš, já ti to říkala.“
„Ale on je jiný než ostatní chlapi.“
„Tak povídej“
„Nikdy ke mně nebyl zlý a nevztáhl na mě ruku. Ani jsme s nehádali. Je to férový chlap a výjimečný člověk. To chvilkové soužití s ním bylo jako odměna za všechny ty předešlé útrapy. Však sama víš, jaký táta byl.“
„Jo, to teda vím. Bydlíš s Radimem ještě?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Už ne.“ Marie zvedla tázavě obočí. „Musela jsem odjet do města.“
„proč? Nerozuměli jste si? Že by na konec nebyl tak úžasný?“
„Byl mezi námi příliš velký věkový odstup. Bylo mu třiatřicet, potřeboval manželku, ne kamarádku, která s ním nebude napořád.“
„Neokecávej to.“
Povzdechla jsem si. „Manželka se k němu vrátila a protože nebyli rozvedení, byl to stále i její dům. Takže jsem musela pryč.“
„Mně to bylo hnedka jasný. Už tě nepotřeboval.“
„To ne, mělas vidět, jak mě bránil, když mě ta fůrie vyhazovala z domu.“
„To je sice hezké, ale stejně jsi jít musela.“
„Nojono. To už tak prostě chodí.“ Koukla jsem se na hodiny. „Budu muset jít, mám přednášku.“
„Jasně, nebudu tě zdržovat,“ vstala Marie zároveň se mnou a podaly jsme si ruku.
„Ráda jsem tě zas viděla. Martinu pozdravuj, až jí budeš psát. Měj se, ahoj.“
„Ty taky, hodně štěstí.“
Zaplatila jsem u baru a odešla z restaurace. Zamířila jsem na nádraží.

Je zvláštní, jak ve skutečnosti strašně rádi lžeme. A je až s podivem, že jen v někom stále ještě hnízdí ten dotíravý strach z vlastního svědomí, který je silnější než touha po uspokojení z osobních lží. A také je velice smutné, že vlastně popíráme i to, že v podstatě neustále lžeme sami sobě.
Radim to nejspíš věděl. I já jsem to věděla. Společně jsme Lucince vytvářeli bezchybný svět plný radosti a sami sobě jsme nalhávali, že takhle to přece má všechno být. Že tenhle svět plný iluzí je správný a nic ho nemůže pobořit a pokřivit. Vše bylo křehké, postavené na společném neštěstí dvou lidí.
To se tak už prostě asi stává…


Zatímco jsem k sobě v duchu vedla řeč, došla jsem na nádraží, obdarovala žebráka několika drobnými a posadila jsem se na jednu z laviček na perónu.

Cesty se rozcházejí a scházejí, lidé se potkávají a loučí. Kdyby všichni byli stále věrní svým ideám, neznali bychom žádná smutná loučení nebo palčivé rozchody. Nikdo by neplakal na perónech a nikdo by si nekupoval jízdenky zkroušeně a smutně. Možná, kdybychom si nelhali, nemusel by se nikdo rozcházet.
Ale lidi už jsou prostě takoví…


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pouštění draků : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Dotkni se hvězd
Předchozí dílo autora : Píseň pro Světlanu

»jméno
»heslo
registrace
» narozeniny
ŠAMOT [11], horsemanka [11], Odette [8], Joevany [8], lucasss [10], mikema [10], AndersA [2], Alaric [2]
» řekli o sobě
Adrianne Nesser řekla o veronika :
veru.. nemam slov. sqela holka. vzdycky me nejvic podrzi. nikdy bych neverila, ze muzu mit rada nekoho, koho znam z netu. a jeji tvorba? ctete ctete ctete! rozhodne to stoji za to! ;):-)*
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku