Padá opona... sněží..

na plátně kin
se prochází s tak bolestivou samozřejmostí
víla ztracených stvůr

žádným pohybem nevyženeš z těla
rozpustný myšlenky
pocity jak z rozpustnýho prášku

na ulicích, za okny, po chodnících
se plazí zima
a ráno
každý den
každé ráno
tě ta zima zdraví v zrcadle

buší ti na okna
jako vichřice ti šeptá do spánku
do snů z nočních můr
ti šije niterné lži

svými kroky vyhledáváš
úžlabiny ve strachu
za dalším rohem
za dalším rohem
za daším....

se obrátím

a bude svítit slunce
jako nezměrný bod na obloze..

jedinou bolest kterou potřebuji
je cítit jeho prach v očích
svůj prach...
vlastnit jen s proudem
tvého světla...