Padá opona... sněží..
na plátně kin
se prochází s tak bolestivou samozřejmostí
víla ztracených stvůr
žádným pohybem nevyženeš z těla
rozpustný myšlenky
pocity jak z rozpustnýho prášku
na ulicích, za okny, po chodnících
se plazí zima
a ráno
každý den
každé ráno
tě ta zima zdraví v zrcadle
buší ti na okna
jako vichřice ti šeptá do spánku
do snů z nočních můr
ti šije niterné lži
svými kroky vyhledáváš
úžlabiny ve strachu
za dalším rohem
za dalším rohem
za daším....
se obrátím
a bude svítit slunce
jako nezměrný bod na obloze..
jedinou bolest kterou potřebuji
je cítit jeho prach v očích
svůj prach...
vlastnit jen s proudem
tvého světla...