Smutek

Sněhové vločky se tiše snáší k zemi,
na řasách roztají a z toho smutno je mi.
V očích se slévají se slzami smutku,
po tvářích stékají, korálky ze zármutku.

Má duše nevěří, že vrátíš se zas zpátky,
a rozum láteří, vždyť sama děláš zmatky.
Já se s tím poperu,však musím najít síly,
možná to obrečím a v srdci zbudou díry.

Vždyť jsi to věděla, že budoucnost to nemá,
chtělas to jen zkusit a teď tu zíráš –němá,
Nemůžeš najít řeč a na omluvu slova,
že navždy odešel? Jen do srdce se schoval …