Vánoce, Vánoce přicházejí...
přidáno 01.11.2007
hodnoceno 1
čteno 1252(10)
posláno 0
Dneska je třiadvacátého prosince. Strojím vánoční stromeček a poslouchám při tom, jak Martin chrastí v kuchyni.
Před dvěma dny jsme se vrátili z našeho prvního samostatného turné. Fielding po úspěchu na festivalech dospěl k rozhodnutí, že do nás zainvestuje víc a vyšle nás do světa. Tedy do Anglie. Ovšem mělo to zázračný účinek, protože naše deska se vyšplhala na 47. místo v žebříčku prodejnosti. Na oslavu jsme uspořádali večírek, na který dlouho nezapomeneme! Teda ne že bych já si z něj vůbec něco pamatovala!!! Jediné, co vím, je, že jsem tam byla s Martinem a ze začátku jsme pili whisky. Ale po čtvrtém panáku si už nepamatuju vůbec nic. Po probuzení jsem zjistila, že ležím na zemi v bytě Roye, Joea a Tonyho a kolem mě spí spousta lidí, které jsem nikdy neviděla a pravděpodobně ani neuvidím.
Moje turistické manévry po každém vystoupení se už staly legendou. A protože s námi Martin jezdit nemohl, dostal mě na starost Jeremy. Měl mě hlídat, aby se mi něco nestalo. A dělal to tak svědomitě, že sebou bral i Roye. On je taková zvláštní postavička. Zatímco Joe po koncertě vždycky potřebuje něco rozbít, Tony se vybíjí ve společnosti Lisy a já chodím, Royovi stačí jenom široký vševědoucí úsměv. Ale Jeremy mu byl hodně vděčný, že nemusel v mém závěsu pochodovat sám a mohl si s někým povídat. A tak jsem je vodila ulicemi všech měst, kde jsme hráli a oni poslušně cupitali za mnou a čekali, až se uklidním. Nakonec jsme vždycky zašli do nějakého baru.
Musím říct, že jsme se vrátili právě včas, protože nad starou dobrou Anglií se stáhly mraky a nastalo boží dopuštění. Vlastně jsme s Martinem už dávno měli být na cestě k Dorothy, ale silnice jsou neprůjezdné a vlaky nejezdí. Takže to vypadá, že svátky strávíme spolu. Ovšem v našem novém společném bytě.
Pronajali jsme si dvoupokojový (!!!) byt kousek od mého původního. Dokonce máme i telefon a televizi. Tedy ne, že bychom toho nějak využívali, ale je příjemné vědět, že jsme se dohrabali k určitému standardu. Taky už se nemusíme tlačit na jedné úzké posteli.
Slyším venku nějaký křik, a tak kouknu z okna, co se děje. Náš domovník se snaží uklidit tuny napadaného sněhu, ale to se mu nikdy nemůže podařit. Padá pořád nový a nový a stejně už ho není kam uklízet. A tak se rozčiluje a rozčiluje. A mlátí a mlátí odhrnovačem. Všeho vrchovatě!
Když Martin ráno přinesl domů tu nádhernou jedličku, byla jsem štěstím bez sebe. Jsem na Vánoce zatížená a představa, že nebudu doma s rodinou pod obrovským stromem, mě skličovala poněkud víc, než jsem si kdy byla ochotná přiznat. A tak jsem doufala, že sněhem zapadnou i moje myšlenky a vzpomínky. Jenže teď byt nádherně voní jehličím a já se cítím zase šťastná. Vybrakovala jsem svou krabičku s cingrlátky a všechny ty náušnice, náhrdelníky a náramky jsem po stromku rozvěšela. Jiné ozdoby ani světýlka nemáme, svíčky budou jen na stole. Přidala jsem ještě celou skořici a badyán, takže to u nás nevoní jen tím čerstvým jehličím a smůlou. Znovu zhluboka vdechnu a zavřu oči.
„Jauvejs!“ ozve se z kuchyně. Zajímalo by mě, co tam dělá. Prý opraví dvířka u skříněk, ale zatím bylo slyšet jenom kladivo a vrtačku. No dřevo není železo! Ale vzhledem k tomu, že Martin tak pilně studuje strojírenství, nemůžu si dovolit mluvit do chlapských záležitostí. Tak jenom zvědavě nakouknu. Stojí u dřezu a ukazováček drží pod proudem vody. Na nic nečekám a vytáhnu malou lékárničku.
„Cos dělal, prosím tě?“ Nechám si vysvětlit, jak chtěl někde seříznout nějakou hranu a nůž se mu sesmekl, ale stejně si myslím své. Prst mu zalepím a vrátím se zpátky do obýváku.
Když jsme odjížděli z našeho posledního koncertu v Liverpoolu, zahlédla jsem ve výloze obchodu s hudbou hned vedle hotelu desku s vánočními koledami. Rychle jsem tam zaběhla a koupila ji, připadalo mi to jako výborný nápad. A taky že ano. Na Martinově gramofonu si ji můžu pustit a udělám to hned teď.
Bytem se začnou linout první tóny Silent Night a já se svalím na pohovku. Vzpomínám na Vánoce u našich. Jaká vždycky byla krásná a slavnostní nálada. Vánoce máma uměla asi ze všeho nejlíp. Vyzdobila celý dům, všude vonělo cukroví, hrály koledy a ona se pořád tak krásně usmívala.
Rozhlédnu se kolem. Ačkoli se to nezdá, tenhle byt pro mě strašně moc znamená. Je to první počin, za který vděčím našemu úspěchu, naší muzice. Krom postele tu sice není nic nového, všechno staré zařízení, které už jsme měli. A i to bylo z druhé ruky, když jsme si ho pořizovali. Ale to vůbec nevadí, stačí, že máme víc, než čtyři zdi.
Jsme s Martinem spolu půl roku a už máme svůj byt. Dřív bych to asi tak rychle neudělala, ale neustálé cestování z jednoho konce Londýna na druhý je docela náročné. Když jsme zjistili, že Martin u mě de facto bydlí, nebylo už co řešit.
Strašně dlouho mi trvalo vymyslet pro něj dárek. Chtěla jsem něco hodně osobního, aby měl velkou radost. Jenže to vůbec nebylo jednoduché. Nakonec mi pomohl Tony, když mi prozradil, že nedávno viděl v nějakém obchodě skládací rybářský prut. Vzpomněl si, že když jsme byli u našich, líčila jsem, jak byli s tátou rybařit. Nebyla a nejsem si vůbec jistá, jestli je to to pravé ořechové. A tak jsem ještě vyběhla do města a sehnala nějakou údajně úžasnou knížku o autech. Tak jsem zvědavá, co na to řekne.
Začne mi kručet v žaludku. Dneska jsme ani neobědvali, protože Martin se z kuchyně nehnul. Ale mělo to i pozitivní stránku, protože jsem stihla uklidit ložnici, pokoj, posbírat špinavé prádlo a ozdobit stromek. Ještě jsem měla v úmyslu koupelnu, ale tu už nechám tak. Poslední dobou jsem hrozně líná a cítím se unavená. Asi kvůli škole, koncertům, zařizování bytu. Vždycky jsem se vším musela skončit v půlce a utíkat k něčemu jinému. Ještěže nás Martin přestěhoval sám se svým kamarádem, jinak bychom bydleli asi za půl roku. Bylo mi sice mírně žinantní, že se budou hrabat v mých věcech, ale musela jsem to překousnout, nachystat všechno do krabic a nechat je to zase vyskládat do skříně.
Znovu se ozve to kručení a to už to nevydržím a jdu si aspoň pro kousek sýra.
„Nemáš hlad?“ zeptám se pro jistotu toho pána v pracovním zápalu.
„Hm….,“ odpoví a já ani netuším, jestli mou otázku vnímal. Spíš se zaobírá nějakým šroubkem.
„A co chceš?“ zkusím to znovu, ale v úspěch nedoufám.
„To je jedno…,“ zabručí zas. Když jedno, tak jedno. Vezmu dva talíře, na každý plácnu lžičku hořčice, kousek másla, nakrájím trochu sýra a přidám rohlík. Porce jak pro dítě, ale musí to stačit.
Na větší nákup půjdu až zítra a doufám, že ještě něco seženu. Chtělo by to nějakou dobrůtku ke slavnostní večeři, takže nejspíš kus masa. Já radši kuře a Martinovi je to celkem jedno. Anebo bych mohla koupit na trhu rybu. Ještě se domluvíme, než půjdeme spát.

Probudí mě šramot v předsíni. Postel vedle mě je prázdná, tak asi Martin zase něco vyvádí. Alespoň na Štědrý den by si mohl dát pohov! Když tak o tom dumám, zjeví se ve dveřích. V zasněženém kabátě, na botách a nohavicích taky nánosy sněhu. Vypadá jako sněhulák, venku vážně musí šíleně sněžit. Jenže sníh roztává a nechává za sebou loužičky. Asi ho zabiju!!
„Dobré ráno, srdíčko. Jakpak jsme se vyspali?“ švitoří a vůbec si nevšímá tónu, jakým se na něj dívám. Bože, já to převzala od něho! To on pronášel „Nedívej se na mě takovým tónem“, když se mu můj pohled nelíbil. A já z toho vždycky mohla vyskočit z kůže.
Přijde k posteli, nahne se nade mě a …. Otřepe se!!! „Áááááááááááááá!!! Přestaň!!!! Budu celá mokrá!!!“ pokouším se o odpor, leč marně. Rukama mě pevně tiskne k matraci, takže nemám šanci se ani pohnout. A nepřestane, dokud z něho ještě stéká nějaká voda.
Zato je všechna na mně. Noční košili mám úplně promočenou, o peřinách ani nemluvím. Pokouším se vyhrabat ven, abych se mohla jít osprchovat a ten mokrý hadr ze sebe shodit. Nejsem naštvaná, jen možná trošku rozmrzelá, ale to schovám za úsměvem. A taky mě napadne, jak se pomstít….
Počkám, až si Martin sundá kabát a pak mu jedním umným chvatem vyhrnu svetr i košili a pevně se přitisknu na jeho tělo. Když chce studit on mě, musí také nést následky! Rukama ho obejmu vší silou, takže nemá šanci mě hned tak odstrčit. Tentokrát huláká zase on, ale pak najednou přestane. A mně je přesně jasné proč. Zvedne mě do náruče a odnáší ke koupelně. Pustí horkou sprchu a postrčí mě dovnitř i oblečenou. Nezaváhá ani vteřinu a hrne se ke mně. Sleduju, jak mu těžkne svetr pod proudy vody, kterou vlna nasává. Pomůžu mu z něj a odhodíme ho na podlahu. Stejně jako košili, kalhoty a nakonec i to ostatní. Užívám si, jak po mně stékají pramínky té horké tekutiny a zároveň jsem unešena pohledem na Martinův hrudník, kde stejná voda otáčí jemné černé chloupky dolů po proudu. Já je zase rozcuchám, ale jen na momentík. Tohle zbožňuju!
„Bože, Sun!“ vzdechne a já mám na jazyku škodolibou otázku, co se děje. S úsměvem ji spolknu a dál se věnuju jen jemu.

Ze sprchy vyběhne jen tak a jde si do ložnice pro čisté suché prádlo. Já ještě chvilku pobudu, ráda bych se trošku zkulturnila, než vyjdu mezi lidi. Ale vypadá to, že jsem beznadějný případ.
„Sun?“ volá na mě z ložnice. „Zítra přijdou na oběd kluci s Lisou.“
„CO???“ nemůžu uvěřit tomu, co jsem právě slyšela. Vyjdu mezi dveře s řasenkou v ruce.
„No že jsem na zítřejší oběd pozval všechny, co zůstali v Londýně. Takže vlastně přijdou všichni kromě Jeremyho a Annie.“
„A můžeš mi ještě osvětlit tu záhadu, co se bude podávat?“ snažím se přijít na kloub nápadu pozvat hosty. Zajímalo by mě, co dneska seženu na trhu.
„Výrobní tajemství!“ uculí se. Až teď mi padne zrak na několik igelitek u dveří. Takže on byl nakupovat, než jsem se vzbudila. No není to zlatej chlap?
Potom mě napadne, že by to vlastně nemuselo být tak špatné. A taky nám to pěkně vyšlo. „Když tu nebude Annie, tak se Roy nebude cítit tak strašně sám.“
„To jo. Ale stejně mám pocit, že to mezi nima už není tak horký,“ podělí se se mnou o svoje poznatky.
„Myslíš Joea a Annie?“ Koho jiného!!!! „Taky se mi zdá, že to jaksi skřípe. Dokonce bych řekla, že jsem minulý týden přišla do šatny zrovna, když se hádali. Ale jak jsem vešla, hned dělali, že nic.“ Martin jen lehce kývne. Při tom mu zablýskne v očích. Na copak zase přišel?
„Co budeme dělat, Sunny?“ Aniž by čekal na odpověď, odnese do kuchyně ty tašky a pak mi přednese svou nabídku. „Co kdyby ses podívala na nějakou pohádku v televizi a já zatím uvařím oběd?“ No tohle?? Já dneska nevycházím z údivu! Můj miláček hodlá sám vařit a já se můžu dívat na televizi. Je to asi podruhé za celou dobu, co tu bydlíme, kdy si zapnu tu bedýnku. Je tam nějaká inscenace jak jinak než o Vánocích. Za pět minut už dřímu....

Večeře byla úžasná. Možná i proto, že jsem ji nemusela vařit já. Martin se postaral o všechno. Seděli jsme u krásně prostřeného stolu se svíčkami, popíjeli víno a jedli tu výbornou rybu. Pod stromkem už leží naše balíčky. Pro mě je tam nachystaný jeden hranatý a jeden zaoblený. Hořím nedočkavostí, abych se mohla podívat, co je uvnitř. Vůbec nic mě nenapadá.
„Sunny....,“ začne s ohýnky v očích, když máme po jídle. Vlastně nevím, jestli se mu v nich neodráží plamínky svíček. Víno už mi trošku stouplo do hlavy a já cítím horkost ve tvářích. „Ty jsi tak nádherná....“ Hraje si s mými prsty a pořád se mi dívá do očí. Připadám si jako na prvním rande. Krásně se mi točí hlava. „Miluju tě. Chci být s tebou navždycky,“ říká pomalu a já jen doufám, že to není důsledek nadměrné konzumace alkoholu. Nahne se ke mně a políbí mě. Tak zvláštně něžně, jako by se snad bál, že se pod dotykem jeho rtů rozplynu.
Poslední dobou mám pocit, že se můj život skládá z několika částí, které se s větší či menší pravidelností opakují. Zkoušení, koncertování, škola a sex. Na druhou stranu, pokud si připustím, že by některý z těchto elementů měl začít pokulhávat, dost by mi to vadilo. Že bych se začala chovat jako „pravá“ rockerka ve stylu alkohol-drogy-sex? No tak s alkoholem to u mně není valné, s drogami je to ještě nevalnější, akorát ten sex si dopřávám plnými doušky.
„Sunny!“ vyruší mě zase z myšlenek, ale vlastně jsem mu za to vděčná. „Já už bez tebe nedokážu žít!“ dostane ze sebe s velice naléhavým tónem.
„Taky tě miluju,“ odvážím se. A snažím se do těch tří slov vměstnat co nejvíc citu, který ve mě bouří. Proč se mi vždycky stáhne hrdlo, když to mám říct? V písničkách to říkám pořád, ale někomu neurčitému. A teď tu naproti mě sedí nejlepší mužský mého života a já musím sebrat všechnu odvahu, abych se s ním o to dokázala podělit. Dívám se do jeho tmavých očí a určitě v nich vidím lásku. Zvedne se, obejde stůl a klekne si ke mně. Tohle dělá strašně rád. Rukama obejme moje kolena a hlavu mi složí do klína. Někdy se mi zdá, jakoby na malou chvíli usnul. Ale spíš si myslím, že jen tak nehybně sedí a klidně oddechuje.
„Tak hrozně moc bych ti chtěl říct, co všechno k tobě cítím, ale nemám k tomu slova. Miluju tě nestačí, je to mnohem víc. Zbožňuju tě!!!“ vydechne znovu se stejnou naléhavostí jako předtím. Obejmu jeho hlavu a teprve dnes cítím, že mu to všechno věřím. Netuším, proč jsem tak nedůvěřivá, ale mám pocit, že je dnes pro lidi hrozně jednoduché zalhat i v těch nejdůležitějších, nejosobnějších věcech. Martin mě naštěstí nenechá mým myšlenkám. „Když jsem tě viděl poprvé na podiu, došlo mi, že jsi jediná, kterou chci. Zpívala jsi zrovna Love Me More. Reflektor mířil jen na tebe a já nemohl dělat nic jinýho, než tam stát a s otevřenou pusou koukat na tu krásnou vílu u klavíru. Připadala jsi mi tak nedostižná, nedostupná, ale přitom mně tak blízká. Dokonce ses na mě jednou podívala. Ale bylo to tak rychlé, že jsem si vůbec nestihl uvědomit sílu toho okamžiku! A potom jsem se na tebe chodil dívat pokaždé, když jste vystupovali. Od začátku až do konce, než jste odjeli. Nemohl jsem se pohnout z místa, něco mě tam připoutalo. Ne něco, ale někdo. Panebože, Sunny!!!“ vykřikne skoro a strhne mě k sobě. Mám pocit, že mě rozmačká, jak silně mě objímá. Až to skoro bolí. Ale jemu prominu všechno. Snažím se vzpomenout, co bylo pro mě tím prvním impulsem. Myslím, že ten okamžik byl, když jsem seděla s Martinem u baru a popíjeli jsme pivo. Když jsem zjistila, že tak neuvěřitelně rozpačitě se chová ne kvůli tomu, že by měl popito, ale protože se stydí. Ano, to byla ta chvíle, kdy jsem se zamilovala do kluka, který mi měl otočit život o třistašedesát stupňů.
Je vůbec možné, aby mě někdo tolik miloval? A abych já někoho tolik milovala? I když mu to pravděpodobně nikdy neřeknu tak, jako on teď mně, na mém citu to nic nemění. Láska mého života. Toužila jsem po ní tak dlouho a teď, když ji mám, jako bych tomu ani nemohla uvěřit.
Nevím, jak dlouho ležíme na zemi v pevném objetí. Z nějakého důvodů neděláme nic víc. Nakonec se Martin nadzvedne a opře se o loket. S kapkou nejistoty v pohledu mě sleduje. Možná se bojí, co s námi jeho vyznání udělá. Co by mělo? Fantasticky si to načasoval na Štědrý večer. Jaký lepší dárek by mi ještě mohl dát?
Odvážím se znovu. „Miluju tě,“ zašeptám a zrudnu jak malina. S lehkým úsměvem mě pohladí po tváři. Zdá se mi, že teď se na mě dívá s pochopením. Asi tuší, jak těžké pro mě je tohle říct.
„Rozbalíme si dárky, Sunny?“ zvedne se ze země a pomůže i mně.
„Ale dárky se přece rozbalují až ráno, zvědavá opičko,“ plácnu ho se smíchem. Jenže mě to láká taky. Jsem zvědavá, co na prut a knížku řekne. A taky mám obavu, že zítra zase vstane dřív, než já a neuvidím jeho první reakci.
„Pro jednou uděláme výjimku, jo?“ No tak jo. Co se stane, když porušíme tradici? Táhne mě ke stromku a podává mi ten hranatý balíček. Zabalený v krásném lesklém balícím papíru s velkou bílou mašlí. „První ty, jo?“ Pomalu rozvážu smyčku a papír se sám rozevře. Překvapením otevřu pusu. Je to nádherná vyřezávaná klenotnice. Na víku jsou růže a na bocích lístky a stonky. Musela stát majlant. „Udělal jsem ji, když jste byli na turné,“ vysvětlí mi. On ji pro mě udělal sám!!! Skoro se mi chce brečet, ale štěstím.
„Ale já....,“ nemám slov. „Já do ní nemám co dát,“ vysypu ze sebe tu největší blbost za poslední dobu. Rozhlédnu se po stromku, na kterém všechny moje ozdoby visí. Vím, že za pár dní to všechno sundám, ale teď jaksi....
„Tak ji otevři...,“ postrčí mě. Zvednu víko a uvnitř najdu soupravu z krásných vínových kamínků. Náušnice, náhrdelník a náramek. Vezmu to do ruky a nechám jednotlivé kuličky propadat mezi prsty. Teď už nemůžu říct vůbec nic. Tak hrozně mě to překvapilo! Martina obejmu, jak nejvíc můžu a zašeptám do ucha jen slovíčko děkuju. Víc nejde. Ale on mi se šťastným úsměvem podává druhý balíček. V něm je.... Ach bože!!!
„To je ta nádherná moskytiéra, co se mi líbila v tom obchodě...“ Když jsme vybírali tapety, všimla jsem si jí. Nádherná bleděmodrá, tak krásně by se vyjímala nad naší postelí. Úplně živě jsem si dokázala představit, jak se pod ní probouzím. A kdyby jenom to... ! Holt jsem romantický typ a i když se do zdejšího podnebí nehodí, nedovedu si představit nic krásnějšího. Jenže stála tolik peněz, že jsme si ji nemohli dovolit... ale teď??? Přes všechnu vděčnost, kterou cítím, pošlu Martinovi tázavý pohled.
„Sunny! Už nemusím splácet hypotéku!!! Volal jsem otci a on je na tom teď finančně moc dobře a doplatí ji!!“ Zvedne mě do náruče a zatočí se mnou. To jsou ty nejkrásnější Vánoce, jaké jsem kdy zažila!!! Tak proto ten velký nákup. Proto tohle všechno! Mám takovou radost! Jediné, co mi ji kazí, jsou moje dárky pro Martina. Ty nejsou tak skvělé!
On už se kolem nich motá a první bere do ruky knížku. Když ji rozbalí, má v očích radostné plamínky. „Sun! Tuhle já tak chtěl! Víš, je tam spousta věcí o konstrukci motorů. Je naprosto skvělá!! Ty jsi skvělá!“ dá mi pusu.
„Ještě tam máš jeden,“ ukážu na poslední balíček, který se ještě schovává pod stromkem.
Martinovo nadšení nezná mezí. Sedne si na stůl a pořád zkouší nahazování.
„Už se těším, až pojedeme k vám. Tvůj táta se zblázní, až tohle uvidí,“ směje se a já mu musím dát za pravdu. On už se ale zvedá a jde nad postel připevnit tu krásnou moskytiéru. Když je hotový, zavolá na mě a já jen žasnu. Nakonec se rozbrečím, protože pohled na tu krásnou bleděmodrou záplavu kolem celé postele, mě naprosto dostane. Svezu se na zem a nechám svým emocím volný průchod. Jsem totálně naměkko.
„Proč brečíš?“ dívá se na mě udiveně.
Zvednu se a ještě se slzami v očích a na tvářích ho obejmu. „Já tě vážně miluju. Šíleně!“ řeknu tentokrát bez stopy obav. Teď to vypadá, že je naměkko zase Martin. A jak jinak by dnešek mohl skončit, než tím nejkrásnějším zážitkem za bleděmodrou plentou.

Samozřejmě, že se ráno probudím o hodně později, než Martin, ale nemá mě tak utahat! Slyším, jak zazvoní telefon a Martin ho zvedne. Chvilku poslouchám, než mi dojde, že je to Dorothy.
Nevím, jak dlouho spolu mluví a ani tomu nevěnuju pozornost. Vytrhne mě až: „Sunny ještě spí, babi.“ Ne, nespí! Vstanu, protože chci Dorothy taky pozdravit. Určitě jí muselo být včera hrozně smutno a dnes to nebude o nic lepší. Jsem ráda, že ji slyším a ona je na tom podobně. Dozvím se, že je v městečku u nějaké kamarádky, a tak nebyla sama. Probereme dárky a já se zase rozplývám nad vším. Pozvání na Nový rok ovšem musím odmítnout, protože už dřív jsme se domluvili, že na Vánoce budeme u Dorothy a na Nový rok u našich.
Zatímco s ní mluvím, Martin kolem mě několikrát projde a pohladí mě po bocích. Pokaždé se ho snažím plácnout, ale je rychlejší. Z kuchyně už cítím příjemnou vůni. To jsem zvědavá, co to bude. Nikdy se nepochlubil, že umí tak vařit!
„Mějte se zatím moc krásně, Dorothy. My určitě přijedeme hned, jak to bude možné. Krásné svátky!“ popřeju nakonec našeho rozhovoru a pokládám sluchátko.
„Dobré ránko, srdíčko,“ přitočí se ke mně. Dostanu jen malou pusu. Ale objetí je velké. Zase začíná rukama šmátrat po spodním lemu noční košile. Jenže ustrne uprostřed pohybu. „MASO!!!“ letí do kuchyně a já si to zamířím do koupelny. Ještě si stačím všimnout, že už stihnul nachystat všech šest židlí. Museli jsme si dvě a malý stolek vypůjčit od našeho domovníka. Na tak velké návštěvy nejsme zařízení.
Na věšáku v koupelně mám nachystané šaty. Docela mě to naštve. Jestli mi chce ještě chystat oblečení, už je toho tak akorát. Nakonec si všimnu, že vedle ještě leží jeho včerejší dárek. Náušnice, náramek a náhrdelník. Dojde mi, že proto mi ty šaty nachystal. Chce, abych se pochlubila. Nával vzteku mě tedy trochu přejde. A hlavně už se těším na Lisu, až si zase popovídáme. Poslední dobou jsme na sobě skoro závislé. Je strašně fajn vědět, že mám zase kamarádku. Ve škole jich sice mám dost, ale to jsou opravdu jenom kamarádky, zatímco o Lise bych řekla, že je moje dobrá přítelkyně.
V koupelně se trošku zdržím. Nakonec nakoukne dovnitř Martin. Zrovna si zapíná svou tmavomodrou košili. Tuhle na něm úplně zbožňuju. Vypadá v ní naprosto jedinečně.
„Nějak ses zapomněla, lásko. Za chviličku by tu měli být.“ Zdá se mi to, nebo má divný výraz? „Víš, Sun,“ začne pomalu. „Nechtěl jsem ti to říkat, ale já musím....“ Podívám se na něj, jako že by už měl. „Babička mi říkala.... ehm... Annie v Greenvillu asi někoho má!“ vypadne z něj nakonec. Nevím, co na to říct! Jediné, co mě napadne, je: „Joeovi ani slovo!“ Je mi ho líto, ale nechci kazit svátky.
Ozve se zvonek a Martin jde otevřít. My o vlku a on za dveřmi! Opravdu je to Joe. Ve svých klasických džínách a košili. Když nás zkoukne, trochu zrozpačití.
„Netušil jsem, že mám přijít ve svátečním.“ Má pravdu, opravdu vypadáme trošku divně.
„No zase taková sláva to není,“ pronese Martin a táhne ho z předsíně do pokoje a nabízí pití. Joe s radostí přijme. Až moc ochotně, napadne mě. Ale zvonek drnčí zase. Tentokrát to jsou už všichni. Lisa si hned všimne, co mám na krku a aniž by sundala kabát, pečlivě si soupravu prohlédne. Kluci se vítají potřesením ruky, tenhle jejich rituál mi vždycky přijde trochu k smíchu.
Já zatáhnu Lisu do ložnice a předvedu jí zbytek. I ona je nadšená z krásné moskytiéry a jenom si posteskne, že oni s Tonym nemají k něčemu takovému příležitost. Tony pořád bydlí s Royem a Joem a ona na kolejích. Včera byli na večeři u Tonyho rodičů. No že by byla z Tonyho mámy a své potencionální tchýně nadšená, to se říct nedá.
„A co Tony?“ snažím se vypátrat, čím se vytáhnul on. Celá rozzářená mi ukazuje ruku s krásným jemným zlatým prstýnkem. Jednak je bez kamínku a taky ho má na pravé ruce, ale přesto se zeptám.
„Zásnubní?“
„Ne, ne... to ani náhodou. Na to není Tony stavěnej. Ale mám z něj obrovskou radost. I tak je ten kroužek pro mě něco jako slib. Víš.... asi to je blbost, ale....,“ nedokáže vyjádřit, co já přesně chápu. Taky nosím jeden takový kroužek na pravé ruce. Stříbrný ve tvaru hada. Prý je to symbol pokušení, kterého se Martinovi v mé osobě dostalo vrchovatě. Sice to formuloval dost nešťastně, ale ani já nebývám vždycky mistrem jazyka. Jenže já ho dostala už dřív, hned na konci léta po našem posledním vystoupení na posledním festivalu. Když jsme potom vyjeli na turné, říkala jsem si, že když mi dal prstýnek, nebude nikde nahánět žádnou jinou. Snad....
„Sunny? Vy už jste nějak mluvili..... o.... svatbě?“
Zavrtím hlavou. Přijde mi to předčasné. Po půl roce o něčem takovém začínat.
„No tak, holky!“ ozve se z pokoje. „Kde jste??“ Do ložnice nakoukne Roy. Při pohledu na modrou záplavu kolem naší postele mu jenom spadne brada. „No páni!!! Tony! Joe! Pojďte sem!!! To vážně stojí za to!“ Nakonec tu krásu obdivují všichni a Roy pronese, že by si něco podobného měl taky pořídit, aby měl na co balit holky. Místo sbírky motýlů. Proč mi to najednou vadí? Je to jeho věc, s kým bude spát, jenže mně to pod nos moc nejde.
„Dneska budeme jíst v ložnici?“ nenápadně nás vyhání ke stolu Martin. Vzal si na sebe bílou zástěru. Bůhví kde ji sehnal.
Báječně se bavíme, jídlo je skvělé. Tony Martinovi dokonce navrhl, aby si otevřel restauraci. Smích přerušuje jen cinkání příborů. Lisa s Royem se zase pošťuchují a Tony se snaží nachytat Joea.
Když dojíme, já a Lisa sbalíme nádobí a odneseme do kuchyně. Napřed jsem ho chtěla nechat být, ale Lisa chce být se mnou sama, jak jsem pochopila, a tak pouštím vodu do dřezu.
„Sun, kdybys viděla Tonyho mámu! Já se asi zblázním...!!!“ Je mi to jasné, párkrát jsem už měla tu čest. Má představu Tonyho jako hodného slušného chlapečka, který chodí do školy v obleku, dá si odpolední čaj ve slušné a drahé kavárně a večer se zabývá poezií. Že hraje na kytaru v rockové kapele a balí...balil... jednu holku za druhou, bere jako puberťácký výstřelek, o kterém radši neví.
„Klid, Liso. Však s ní vůbec nemusíš mít nic společnýho, ne?“
„No jo, jenže kdybysme se vzali... nebo ty tomu taky nevěříš?“
„Čemu nemám věřit?“ nechápu.
„No že bysme se jednou s Tonym mohli vzít... být manželé, bydlet spolu, mít spolu děti... Myslíš, že to nejde?“ Vypadá hrozně nešťastně a já po pravdě nechápu proč. Copak je opravdu tak naivní, že by po několika měsících dělala vážné závěry?
„Tak vy už jste o tom mluvili?“
„Ne, to ne.... Jak jsem ti říkala, Tony na to není stavěnej. Jenže já ho tak hrozně miluju, Sunny. Co je na tom hroznýho, že bych chtěla svůj život dát dohromady? Podívej se na mě... bydlím pořád na kolejích, domů se vracet nechci, stejně mě tam kromě pár kamarádek nikdo nečeká. Když chceme být s Tonym spolu sami, musí vyhodit Roye a Joea. Připadám si hrozně, protože to o nás oba dva vědí,“ skoro se rozbrečí. Že je to až takhle, to jsem doopravdy netušila. Obejmu ji mokrýma rukama a chci ji trochu potěšit.
„To bude dobrý, uvidíš.“ Pak mě napadne: „Proč si vlastně taky nenajdete nějakej byt, jako my?“
„No právě, to je to nejhorší... Snažila jsem se to Tonymu párkrát naznačit, ale on to asi nechce. Vždycky to nějak zamluvil. Předevčírem jsem už na něj vyjela, ať si rozmyslí, co vlastně chce. Byla jsem docela naštvaná, ale když mi dal ten prstýnek... myslela jsem si, že se třeba rozmyslel.“
Nevím, co na to říct. Že by se Tonymu začalo stýskat po starém způsobu života? Ale v tom případě proč tedy dával Lise ten prstýnek?
„Chlapi jsou hloupí,“ řeknu jenom. Uslyšíme z pokoje huronský smích. No jasně... kluci se pokouší nahazovat Martinovým novým prutem a Joe místo ryby chybil záclonu. Když se tak na něj dívám... poslední dobou je těch milostných problémů jaksi víc.
„Dáte si někdo kafe?“ snažím se udržet roli dobré hostitelky. Doufám, že ne, protože ji strašně nerada vařím. Jenže jako naschvál se přihlásí všichni. A jednu si určitě zaslouží i Lisa.
Když zase sedíme u stolu před šálky kávy, najednou nějak vázne komunikace. Dárky už jsme si předali, byly to jenom maličkosti. Ale člověka potěší, když si na něho někdo vzpomene.
„Tak co, Joe,“ začne Roy. „Kdy pojedeš do Greenvillu? Na Silvestra?“ Trošku ve mně hrkne a s Martinem si vyměníme pohledy.
„Hned jak to půjde... naposled!“
„Co???“ vyjekneme všichni.
„Jak jsme se vrátili z turné,“ začíná a žmoulá v ruce ubrus, „jel jsem tam ještě hned, jenom na otočku, opravdu na poslední chvíli, protože jsem odjížděl už posledním vlakem. Poslední dobou nám to moc neklapalo, tak jsem ji chtěl vidět. No a viděl jsem ji... vodila se za ruku s nějakým klukem. Takže se s ní pojedu rozejít!“
Nikdo nevíme, jak reagovat. Nakonec se zvedne Martin a z lednice vytáhne láhev ginu. Je mi jasné, jak dnešní den dopadne. Opijí se všichni včetně Lisy, která má taky důvod. Jen já jaksi nemám chuť.
Když už nejsem schopná sledovat jejich opilecké myšlenkové pochody, jdu si lehnout. Závěs nechám odhrnutý, co kdyby se sem Martin doplazil. Nechci, aby to hned druhý den strhnul.
A opravdu, dorazí sice až nad ránem, ale podaří se mu probudit mě. „Lásko moje jediná,“ vyblekotá a obejme mě. Už stejně spí. Dneska jsem jeho jediná láska nebyla, přednost dal ginu. Usměju se tomu. Tentokrát mi to vůbec nevadí.
Probudí mě hlasité zvuky, které vycházejí z koupelny. Joe dělá haló haló do Austrálie. Jenom doufám,že to stihnul a trefil se do mísy. Vstanu a jdu zkontrolovat ostatní. V kuchyni najdu Roye, jak si jednou rukou drží vyhrnutý rukáv a tou druhou něco míchá ve dřezu. Podle zápachu je mi jasné co. Koupelna byla bohužel obsazená...
Kdyby někdo škrtnul zápalkou, vyletíme do povětří díky těm alkoholovým výparům. Otevřu okno, abych aspoň trošku vyvětrala. Přes Lisu přehodím deku. Leží na gauči a Tony na opačné straně pokoje. Vůbec se mi to nelíbí. Ale nejsem tak naivní, abych si myslela, že to můžu změnit.Během minuty se Lisa probudí a je celá zelená.
„Nemám ve zvyku zvracet,“ odpoví mi, když jí oznámím, že všechno je obsazené. Poprosí mě jen o hrnek kafe, aby se trošku vzpamatovala. Tonyho si ani nevšimne.
Znovu vejdu do kuchyně, kde Roy nepřestal se svou činností. Ucpal odpad! Ještěže stihnul doběhnout aspoň do kuchyně a nenechal všechno na koberci, jak má ve zvyku. Do dveří strčí hlavu ještě Joe.
„Mně je tak blbě, že ani nevím, jak se jmenuju! Nebylo by trochu kafe?“
„Vydrž chvilku, už se vaří.“ Udělám toho víc, určitě si rádi dají všichni.
Lisa celý hrnek vypije na ex. Pak se s námi rozloučí, vyšle ke spícímu Tonymu smutný pohled a odejde.
„Přišla jsem včera o něco?“ vyzvídám, když za ní zaklapnou dveře.
„Trošku se pohádali,“ vysvětluje Roy. „Tony je normální debil! Přece nemůže čekat, že se po takové době Lisa smíří s tím, že bude jako callgirl čekat, až si na ni vzpomene! Taky by si mohli najít svůj byt!!“ Joe jenom přikyvuje. Z ložnice se vyštrachá Martin. Asi zaslechl, o čem se bavíme, protože se hned zapojí do diskuse.
„No však když Lisa usnula, Tony do sebe házel jednoho panáka za druhým. Skoro jsem se bál, aby si nepřivodil otravu!“
„Tak jsi ho pro jistotu nechal ležet na podlaze a sám ses přibatolil do postele, co?“ vyjedu na něj. Chvilku na mě kouká překvapeně, ale pak se nedá.
„To jsem nevěděl, že jsem ti ho tam měl přitáhnout!“
„Ještě vy se začněte hádat a budou to nejlepší Vánoce, jaký jsem kdy zažil!“ snaží se nás uklidnit Joe. Má pravdu. Opravdu se letošní svátky moc nepovedly. A to tak pěkně začaly...
Po hodině zůstaneme v bytě jenom tři. Já, Martin a Tony. Ten ještě pořád spí a my dva se už usmířili. Ohřáli jsme si zbytky od včerejška k obědu a docela dobře se najedli. Martin má štěstí, že mu po alkoholu nebývá moc špatně. Ležíme spolu na pohovce, když se Tony začíná probouzet.
„Je mi nějak..... gloo...gloo!“ no a všechno je na podlaze!
„Tony, já tě zabiju!!!“ ječím na něj, ale zároveň se mi tomu pohledu chce smát.
On jenom zvedne proti mně ukazováček a s výmluvným „Pozděj!!!“ letí do koupelny.
Martin dostane záchvat smíchu. Asi jsme vážně všichni blázni!!!
Když se z koupelny přestanou ozývat dost jednoznačné skřeky, je slyšet sprcha. Nakonec Tony vyleze ze dveří v mém žlutém županu, s kbelíkem a hadrem v ruce. V křeči se válím po zemi i já. Má ho těsně pod zadek a ty jeho chlupaté háky do betonu tak vyniknou ještě víc. Nohy opravdu nemá nic moc!
Třísknu před ním talířem a příborem. Nevypadá moc dobře. Sedí shrbeně, ve tváři bledý a má smutné oči.
„Tak, Anthony,“ začnu zhurta. „Nechtěl bys nám něco říct?“
Chvilku se kroutí, ale nakonec se přece jen rozvykládá. „Pamatujete Royovu Rose? A teď Annie? Jak mám vědět, že se Lisa nezachová stejně? Mám ji rád, to jo, ale přece jenom... Nechci se zklamat, chápete?“
„Brečíš tu jak malá holka, Tony!“ nevydrží to Martin. „Rose byla divná a Annie je moc mladá. To nemůžeš s Lisou vůbec srovnávat. To je jako bych já řekl, že když Roy hraje v kapele a střídá holky, tak Sunny bude lítat za klukama.“ Co to říká????
„No však ty sis to myslel, ne?“ nedá se Tony. Martin jenom mávne rukou. Dojde mu, že tudy cesta nevede.
„A od té doby, co si to nemyslím, máme se se Sunny moc hezky a žijeme si v tomhle bytě naprosto spokojeně,“ vezme mě kolem ramen.
„Asi jsem vážně vůl!“ oznámkuje se Tony. Na to můžeme jen kývnout. Jídlo odstrčí, čemuž se ani nedivíme, obleče si Martinovu košili a kalhoty a utíká za Lisou. „A neříkejte mi Anthony, jo?“ otočí se ještě ve dveřích.
Celý zbytek dne Martin prodříme. Evidentně toho včera vypil taky dost. Jenže jak už to s ním bývá, večer se vzpamatuje a ve sprše mi dokáže, že už si dokonale odpočinul.

Zase mi není dopřáno normálně se vyspat! Martin se pořád převaluje a ze spaní něco brblá. Když mě to probudí už potřetí, šťouchnu do něj, aby s tím přestal. Je celý zpocený. Šáhnu mu na čelo a je mi jasné, že má pořádnou horečku. Nevím, co mám dělat. Jestli ho probudit a dostat do něj nějaký prášek, nebo ho nechat spát. Nakonec se rozhodnu pro to druhé, ale já už neusnu.
Jakmile se rozední, zajdu do kuchyně uvařit kotel čaje. Je mi nějak divně. Nakouknu do přihrádky, kde mívám nějaké pilulky, ale nic tam nenajdu. Když se tu posledně všichni tak zpili, rozdala jsem jim poslední zásoby. A teď tu nemám pro Martina nic! Navíc jsme měli dneska odjet k našim na Silvestra a Nový rok. Aspoň jsme všechny spravedlivě podělili svou přítomností, napadne mě s úsměvem.
„Sunny! Zlatíčko!! Kde jsi?“ ozve se z ložnice. Má hrozně divný hlas. A taky to zní víc než naléhavě. „Ne, nechoď sem!“ zadrží mě, když stojím ve dveřích. „Asi jsem chytil nějakýho bacila. Tak jeď sama, jo? Nechci, abys to taky chytila.“
„Pozdě, hochu,“ naznačím mu, proč se mi podlamují kolena a bolí mě i vlasy. Svalím se vedle něj na postel a mám pocit, že už nikdy nevstanu. Nechápu, jak to na mě mohlo tak rychle přeskočit!
Martin ztěžka oddychuje a na čele má kapičky potu. Celý hoří a asi začíná blouznit. I když mám pocit, že brzo umřu, donutím se dojít k telefonu a zavolat Lise.
Mám štěstí, protože telefon hned zvedne. V rychlosti jí vysvětlím, co nám je a že bychom potřebovali, kdyby skočila do lékárny a donesla nám nějaké pilulky proti horečce.
Do hodiny se objeví ve dveřích. Ani se nenamáhala zvonit. Abych nemusela znovu vstávat, nechala jsem odemčeno. Za ní stojí nějaký hrozně vysoký tmavovlasý kluk.
„To je můj kamarád George. V létě odpromoval na medicíně, tak na vás koukne,“ reaguje na můj udivený pohled. 'Lisin kamarád' nás ani moc dlouho prohlížet nemusí, aby mu bylo jasné, že oba máme chřipku jako trám. Když s Lisou odejdou, mám pocit, že se na nás dokonale vykašlali! Nejenom že nám tu nenechali ani jednu jedinou maličkou pilulčičku, ale navíc se Lisa ani nenamáhala nám osvětlit, proč tak rychle vyměnila Tonyho za tu rozhlednu.
„Sunny! Probuď se!!!“ třese se mnou někdo. Kdo asi!!!
„Dej pokoj, Martine! Aspoň jednou... Je mi zle, tak si nech zajít...!“ brblu.
Ozve se smích a potom pobavený hlas. „To jsem já, Sunny, Lisa! Rozhodně s tebou nemám žádný postranní úmysly.“ Až teď otevřu oči a koukám na svou kamarádku. To jsem si zase naběhla! V ruce má hrnek čaje. „Na, tady máš prášek. Pořádně to zapij a pak se budete oba dva potit!“
„Kde jsi nechala svýho přítele?“ optá se Martin s notnou dávkou sarkasmu.
„Tony lítá po Londýně a shání nám byt,“ oznamuje nám se šťastným úsměvem. „A jestli myslíš mýho kamaráda George, tak ten mi dal pro vás recept na tyhle pilule a odešel zpátky domů za svou ženou a dítětem.“ Martin na ni kouká jak na zjevení a já k tomu nemám taky daleko.
„Takže Tony se vzpamatoval?“
„No jo, Sun. Já teda nevím, co jste mu napovídali, ale otočil o třistašedesát stupňů. Chce sehnat něco tady v Kensingtonu, ať to k vám máme blízko. Jenže teď mezi svátkama to bude asi těžký.“
„Tak to je paráda! Můžeme si na dveře dát cedulku 'Napravovači chlapských hlav'!“
„Však ty bys to taky potřeboval, Martine!“ oplácí mu Lisa. „Já už teď musím, ale ještě se vrátím a přinesu vám něco k jídlu, jo? Tak se pěkně poťte, ať jste brzo zase zdraví.“

Lisa se o nás vzorně stará. Včera i předevčírem tu strávila skoro celý den. Nevím, jak bych jí to mohla oplatit. Jsme oba totálně vyřízení, pořád máme horečky kolem devětatřicítky.
„Sunny? A vážně nechcete nic k jídlu?“ vykoukne zase zpoza rohu. Martin spí a mně se při pomyšlení na jídlo zvedá žaludek.
„Jsi moc hodná, ale ne. Díky,“ zakroutím hlavou. Ona tedy jen pokrčí rameny a zase zmizí. Netrvá to ale dlouho a objeví se zas.
„Musím jít, Tony už na mě bude čekat. Tak tady máte termosku s čajem a sušenky, kdyby náhodou, jo?“ položí mi všechno k posteli a zamává na rozloučenou. Najednou je mi líto, že jde pryč. Sice vždycky seděla v obýváku u televize, aby měl případný bacil menší šanci na ni přeskočit, ale věděla jsem, že kdyby něco, je tu. Je pravda, že venku se už skoro stmívá a taky se určitě těší na Tonyho.
Potřebovala bych na záchod, ale jaksi se mi nechce vstát. Ne že bych teda zrovna mohla. Jsem hrozně slabá. Když si sednu, zatočí se mi hlava. Musím to překonat a bude líp. Určitě.
„Kam jdeš?“ vykoukne zpod peřiny Martin.
„Hádej, můžeš čtyřikrát,“ dám mu jednu šanci navíc, ale zdá se, že ji nepotřebuje.
„Co budeme dělat zítra?“ vyptává se, když se vrátím. Udiveně se na něj podívám a on mi jako vždycky s naprosto bezbranných andílkovským výrazem vysvětlí: „Je přece Silvestr, ne?“
Mám chuť sebou praštit do peřin, ale protože mě bolí i malíček u nohy, tak si radši v klidu lehnu. Vypadá to, že Martinovi přeskočilo! My tady umíráme a on přemýšlí, co budeme dělat na Silvestra!! Přitáhne si mě k sobě.
„Pojď blíž, Sunny.“ Otočím se k němu zády a nechám se obejmout. Je mi docela příjemně, dokud neucítím za krkem jeho polibky. Tak tohle se mi vážně asi jenom zdá!
„No tak, Marťo! Co blázníš?! Nevím jak ty, ale mně je opravdu dost mizerně!!!“
„Ale dovedeš si představit, Sun, jak budeš krásně horká?“ Nevím, co mě to polije teď, jestli horko ze vzrušení, nebo horko z jeho bláznivých nápadů. Představa je to docela příjemná, jen si nejsem jistá, jestli budeme něčeho schopní.
Moje mlčení si vyloží jako souhlas a už mi přetahuje přes hlavu noční košili. Vůbec mu nevadí, že mám pocit, jakoby mi při tom přelámal všechny kosti v těle. Rozhodnu se, že mu nebudu absolutně v ničem pomáhat. Jenže jemu je to úplně jedno. Na vteřinu ve mě zahlodá červíček pochybnosti, zda taky myslí na mě.
S tou krásnou horkostí měl pravdu. Jenže je to on, kdo hřeje víc. A musím přiznat, že je to příjemnější, než kdy jindy. Dokonce zapomenu, že mě všechno bolí. Tentokrát nemluvíme ani jeden, to už je opravdu nad naše síly. O to víc mě líbá a hladí.

„No tady to muselo včera vypadat!!!“ probudí mě. Ve dveřích stojí Roy a Joe.
„Nebo dneska ráno!“ přihřeje si polívčičku i Joe. Nějak je nechápu. Nemám páru, o čem ti dva mluví a jak se sem vůbec dostali. A co tady chtějí. Pobaveně se opírají o dveře a kření se na nás, jako bychom byli pomalovaní kašpárci. Ale pak mi to dojde. Ležím nahá pod jednou peřinou s Martinem, jemu vykukuje nahý zadek, na zemi leží smuchlaná moje noční košile, Martinovo tričko a trenýrky, převrhnutá termoska a rozsypané sušenky. Druhá postel je dokonale rozestlaná!
„Co tu chcete, chlapi?!“ vyjede na mě Martin, kterému se zatím podařilo rozlepit jen jedno oko a vůbec se nenamáhá zakrýt se celý.
„Dneska je Silvestr, ne? Tak když nemůže Mohamed k hoře...“
„...musí hora k Mohamedovi!“ doplňují se vzájemně.
„No a co, že je dneska Silvestr?“ nechápu zase.
„Bude se slavit!“ zamává na nás Joe lahví šampusu.
„Tos asi spadnul z jahody naznak, ne?“ durdím se. Mám vztek, že nemůžu vyskočit a letět za nimi, když tu ležím jen tak. „Minule jste mi tu všechno poblili!! Ještě teď to tu všude cítím.“
„Bůhví, co cítíš, Sunny. Jenom se koukni kolem sebe. Tělesný tekutiny to budou, ale rozhodně ne ze žaludku,“ popadá se za břicho Roy. Tím mě dokonale vytočí, takže po něm mrsknu polštář. Uhnul, sketa...!
„Tak co kdybyste na chvilku vypadli, pánové, ať se můžem dát trochu dopořádku?“ probudí se konečně Martin. Vždycky bývá vzhůru dřív, ale přítomnost těch dvou mu asi nevadí tolik, jako mně, aby se tím zabýval.
Než se oblečeme, dojdou i Lisa a Tony. Je to sice divné, ale po tom včerejšku už nám s Martinem není tak zle. Dokonce i horečka klesla skoro k normálu.
„Jenom nechápu, proč jste přišli slavit už ráno. Do večera budete totálně sťatí!“ kroutím pořád hlavou.
„No jestli čtyřem hodinám odpoledne říkáš ráno, tak určitě,“ pošklebují se Roy a Joe. Mám pocit, že než šli sem, trošku si zabafali, což se mi vůbec nelíbí. Ale pokud si nepřinesli vlastní zásobu k nám, tak mi to nakonec může být jedno. A co že to vlastně říkali? Že jsou čtyři odpoledne? Kouknu z okna - no jo, začíná se stmívat. To ale znamená.... My prospali skoro čtyřiadvacet hodin!!!
Najednou se mi podlomí kolena. Je fakt, že jsem tři dny skoro nic nejedla a ta horečka mi taky moc nepřidala.
„Sun!!!“ vyletí Roy ze židle. Na chvilku se přestane hihňat a už jsem u něj v náručí. Odnese mě na gauč.
„Co se děje?“ slyším Martina a jeho hlas zní docela nevrle.
„Omdlela ti přítelkyně, kámo!“ snaží se situaci zachránit Tony. Martin zrovna vyšel z koupelny a bůhví, jak si celou podívanou vyložil. Ale když se i on musí chytit dveří, snad pochopí.
Lisa nám hned přinese sendvič, ať se trošku posilníme. Ale až ten druhý, který dostanu asi po dvou hodinách, ve mně vydrží.

„To je totální nesmysl, Joe!“ skoro křičí Tony. „Tenhle akord tam prostě vůbec nepasuje!!!
„Ty jsi teda vůl! Copak ti to není jasný? Si to pískni, ne?“ stojí si Joe pořád na svém. Opravdu si to musí 'písknout', protože se u nás žádná kytara nenachází. Hádají se o naši novou písničku. Musíme napsat něco nového. Jenom neusnout na vavřínech.
„Je tady nějaký smutno,“ zhodnotí atmosféru Roy a jde k rádiu naladit nějakou dobrou stanici. Je pravda, že nic nepřipomíná poslední noc v roce.
„Tak já skočím pro něco dobrýho do Dark Rocku, jo?“ hrne se Joe ke dveřím. Láhev šampaňského není nic pro tyhle pijany.
Když se vrátí zpátky, nese něco sebou, ale taky přitáhne celou skvadru nějakých lidí. Tohleto je opravdu jako dělané na Silvestra! Tony a Lisa jsou zabraní do sebe, Martin se tváří uraženě od té doby, co mě Roy odnesl na gauč. Zato ten se bez problému vmísí mezi skupinku příchozích a společně s Joem vybírají pro sebe tu pravou společnost na popůlnoc.
Jdu za Martinem. Vím, že mu uražení nevydrží dlouho. Však si mě taky přitáhne, posadí mě na stůl a položí si hlavu na moje prsa. Lisa mu sice zakázala alkohol, ale ucucnul si trošku toho šampusu a už je to na něm vidět. S přibývajícím časem na něm poznám, že má zase horečku. Nenechá se přemluvit, aby si šel lehnout. Zato já pečlivě střežím vchod do naší ložnice. Nerada bych, aby nám postel pokřtil ještě někdo jiný. Asi jsem blázen, ale cítím to tak. Moje postel je jenom moje!
Někdo zhasne, a tak pokoj osvětluje jen pár svíček. Gauč i stůl a židle kluci odsunuli stranou, a tak uprostřed vznikl malý taneční parket. Na rádiu otočil Joe volume úplně doprava a všichni blbneme. Už dvakrát hráli Queen. Vypadá to, že fanoušci jsme tu jen my čtyři a Martin. Lisa o ně taky moc nejeví zájem. Usměju se, když mě napadne, že jí Tony snad ukáže krásy špičkové muziky.
„A teď vám posílám novinku,“ line se z rádia. „Přímo ze srdce Anglie, z Londýna vystoupila nová slibná kapela. Poslechněte si jejich nový hit. Skupina Victory a její The Last Chance!“
Chvilku na sebe hledíme s otevřenou pusou, ale jak slyšíme první tóny, křičíme o stošest. Martin se se mnou zatočí, až spadneme na zem. Těsně nás minou něčí nohy.
„MY JSME V RÁDIU!!!!“ radujeme se jeden přes druhého. Joe do sebe obrátí láhev skotské a já se k němu deru, aby ji nevypil na ex.

„Tři, dva, jednááááááá!“ voláme všichni a připíjíme si. S Martinem si jen cucneme, po těch prášcích to je vážně o život. Od koho všeho dostávám pusu? Nebráním se jenom Tonymu, Joeovi a Royovi. Jinak mi ty oslizlé rty vadí. Martin si mě zase posadí na stůl, roztáhne mi kolena od sebe, stoupne si doprostřed a líbá mě. Cítím jeho horkost. Objímá mě strašně silně. Ještě včera jsme byli na umření a dnes tu slavíme! Ale je mi s ním nádherně. Skoro zapomínám na všechny ty lidi kolem.
Zdá se mi, že je nás tu jaksi víc. Dveře od bytu jsou otevřené a vidím, jak někdo vchází dovnitř. Za mák se mi to nelíbí! Nějaký kluk s holkou pomalu otevírají dveře do naší ložnice a zavírají je za sebou. Tak to teda NE!!!
„Vypadněte okamžitě odsud!“ ječím na ně.
„No tak soráč. Sem netušil, že je to tu obsazený!“ vymlouvá se pomalu ten kluk, který si určitě někde dal trávu. Vyperu je ven a jdu zase za Martinem. Do cesty se mi postaví nějaký kluk.
„Čau, kočko. Kam jdeš?“
„Co je ti do toho!“ snažím se ho odstrčit. Ale chytí mě za předloktí, což docela bolí.
„Ty jsi ale bojovná kočička!“ zablekotá a snaží se mě políbit. Má sílu a i když je namol, odstrčit ho se mi nedaří. Najednou cítím nějakou sílu, která nás od sebe tlačí.
„Co blbneš, ty vole?“ oboří se na Martina ten ožrala. „Chceš přes hubu?“
Martin na nic nečeká a rovnou mu jednu vrazí, takže se svalí k zemi a vezme sebou ještě další tři lidi.
„To je moje holka!!!“ doslova zařve na toho kluka na zemi a majetnicky mě přivine k sobě. „A vůbec...VŠICHNI VEN!!! No tak.... končíme!!!“ zavelí a pošťuchuje lidi ke dveřím. V koupelně vyruší Roye s nějakou tmavovláskou. I je nemilosrdně vyhodí na mráz. Nakonec zbydou jen Lisa a Tony. Ten má taky viditelně dost. Lisa se pod jeho tíhou doslova láme.
„Pomůžu ti s ním, jo?“ nabízí se Martin, ale ona zavrtí hlavou.
„To ne, Martine. Jsi hodnej, ale děkuju. Venku ho to trošku přejde, znám ho. A vzhledem k tomu, že se ani Roy ani Joe určitě hned tak neobjeví, zůstanu s ním u nich v bytě. Není to zase tak daleko. Stejně... ty ještě ven nemůžeš.“
„No jak chceš,“ nechá ji odejít, ale nedá se přehlédnout, že s jistým oddechnutím.

Jakmile za ní zaklapnou dveře, obrátí se ke mně. Obejme mě a pořád se mi dívá do očí.
„Máš horečku,“ šáhnu mu na čelo. Měl by si jít lehnout. Jenže jsem si naprosto jistá, že má v úmyslu něco úplně jiného. Ani mi neodpoví. V rádiu teď hrají pomalé kousky, a tak začneme tancovat. Je to krásná chvíle, i když si uvědomuju, že i na nás má vliv alkohol.
Martin mi zvedne ruce. Chvilku je tak drží a potom rychle sjede dolů a vyhrne mi halenku. Přetáhne mi ji přes hlavu a odhodí. Potom si sám svleče tričko. Když se ke mně přitiskne, cítím jeho horkou kůži. Přejedu mu rukama po zádech dolů a zase nahoru. Miluju jeho žlábek na páteři. Když ho několikrát propátrám prsty, začnu si hrát s chloupky na jeho hrudníku. S roztaženými prsty do nich zajedu a pak je stisknu k sobě. On zase zápolí se zapínáním podprsenky. Nakonec vyhraje a je plně zaměstnaný tím, co tenhle kousek oděvu ukrýval.
„Bože, Sunny!“ vydechne zase. Tyhle dvě slova bych mohla poslouchat pořád. Chci mu to oplatit, ale zrovna teď mě od sebe trochu odtáhl. Zavrávorám a udělám krok zpátky. Bůhví, co ho napadlo, když mě následuje a nutí k dalším krokům. Mezitím mi rozepne pásek u kalhot, knoflík i zip. Všechno velice pomalu, snad aby mě vydráždil co nejvíc. Udělám mu to samé a jakoby mimoděk se ho dotýkám. Slyším, jak rychle oddechuje. Vdechuju jeho vůni. Tohle na mě zabírá vždycky. Po tomhle pochodu za námi zůstane na zemi všechno naše oblečení. Narazím do stolu a teprve teď mi to dojde!
Zvedne mě a posadí na krajíček. Aby se se mnou ten kus nábytku nepřevrhl, jemně na mě zatlačí, abych si lehla. Že je tam spousta vysypaných krekrů, chipsů, slaných tyčinek a vylité nějaké pití, nám vůbec nevadí. Zase cítím, jak je krásně horký. Měl pravdu, příjemně horký.
Po chvilce se přesuneme na gauč. Tam už leží u mě a já ho můžu hladit, jak chci. Obejmu ho nohama kolem pasu a odpovídám na jeho pohyby. Zase chce válet sudy. Jenže tady to nejde, a tak se vydáme do ložnice. Martin za námi zatáhne moskytiéru, takže jsme sami v našem malinkém světě. Je to jako život - jednou jsi dole, jednou nahoře. A tenhle život je nádherný, krásný. Úplně mě vyčerpává, ale zároveň mi dává sílu do dalších dní.
Když je po všem, nevím proč, vzpomenu si na Petera. Je pravda, že on byl přírodou obdařený poněkud více, než Martin, ale s ním to bylo totálně jednostranné. Vzal si, co chtěl a na mě se vůbec neohlížel. Až teď poznávám, co všechno může milování obnášet.
Otočím se na Martina, který klidně oddychuje. Usnul. Ležím na boku a pozoruju ho. Na čele má zase kapičky potu. Zvednu se a ze skříně vytáhnu ručník. Jemně, abych ho neprobudila, otřu mu čelo a krk. Zašeptá moje jméno a rukou zašmátrá po mé posteli. Nemůže mě najít, protože sedím. Otevře oči a trošku zvedne hlavu. Určitě se neprobudil, jen na vteřinu procitnul.
Vztáhne ke mně ruku. „Srdíčko, pojď blíž. Prosím!“ Můžu mu snad odolat? Přitulím se a se spokojeným pocitem usnu.

Ráno je mi totálně špatně. Musím uznat, že chřipka mě už přešla, ale kombinace prášků a alkoholu je to nejhorší, co může být. Chvilku poslouchám, jestli Martin dýchá. Mám o něho strach, včera toho vypil podstatně víc, než já. Ale je vpořádku, aspoň se zdá. Pomalu se vytratím z postele. Poslední dobou bývám jaksi častěji vzhůru dřív, než on.
V pokoji se mi udělá ještě hůř. Není to ani tak od žaludku, jako nad tím, jak to tam vypadá. Vánoční stromek, který jsem ještě nestačila uklidit, stojí na špičce opřený v rohu místnosti a všechny moje ozdoby leží pod ním. Tedy doufám, že jsou všechny. Koberec uprostřed je pěkně barevný od červeného vína, rozdupaných chipsů, šampaňského a vypadá to, že jsme tu měli i chlebíčky. Že jsem ani jeden nepotkala? Dala bych si.... No... Možná, když si vzpomenu na můj včerejší první sendvič. Když mi můj pohled padne na stůl a gauč, kde jsme se včera milovali, nedokážu pochopit, že k něčemu takovému došlo v takovém svinčíku!
Najednou se cítím hrozně špinavá, a tak moje první cesta vede do koupelny. Sprcha ze mě zase udělá člověka. Župan tu nemám. Hodila jsem ho do špinavého prádla, když ho minule Tony odložil a do prádelny jsem nestihla ještě zajít. Takže jen tak proběhnu bytem a snažím se vyhnout hromádkám zbytků na zemi. Ze skříně v ložnici potichoučku vytáhnu nějaké domácí oblečení a chci se vrhnout do úklidu.
Napřed posbírám prázdné láhve od pití. Je neuvěřitelné, kolik toho naši hosté vypili! Plastových kelímků je podstatně víc. Jsem vděčná té dobré duši, která je přinesla, i když nevím, kdo to byl. Určitě by si našli naše sklenice v kuchyni a bůhví, jak by to dopadlo.
Napadne mě, že se chovám děsně usedle. Starám se o naši postel, nádobí, aby se nic nerozbilo. Jsem asi po mamince. Tedy určitě. Jenže je těžké jen tak jakoby bez mráčku na obloze přicházet o věci, které jsem si těžce pořizovala a které pro mně znamenají volnost a svobodu. I když jsou to drobnosti, jako třeba nádobí, nebo polštáře na pohovce.
Přemítám, co s kobercem. Snad ty skvrny půjdou vyčistit. V kuchyni pod dřezem mám nějaké čistící prostředky, tak se kouknu, co bude nejlepší. A až se Martin probudí, vytáhnu ještě i vysavač, teď by ho to rušilo. S elánem se hrnu do kuchyně, ale sotva rozhrnu korálky ve dveřích, přejde mě smích. Na zemi leží Joe a spí. Panebože, snad nás neviděl!
Zatřesu s ním, chci ho probudit. Chvilku se mi to nedaří, ale pak přece jen otevře oči.
„Ahoj, Sun,“ zašklebí se.
„Co tu děláš?“
„No... já jaksi usnul a když jsem se probral, bylo tu ticho. Chtěl jsem teda jít pryč, ale vy jste.... zrovna... ehm... na tom stole...“ Asi se oběsím!!!. „Tak jsem chtěl chvilku počkat, ale pak jste se přesunuli... no... na gauč... já vás teda nějak nesledoval, ale .... no dobrý, Sun.“ Hledím na něj jako na zjevení a nějak nejsem schopná polknout. Kdybych mohla, propadla bych se až do sklepa! Anebo bych praštila Joea za to, že nás na sebe neupozornil. Podívaná se mu asi líbila!
Svezu se na židli a hlavu držím v dlaních. Je mi jasné, co bude následovat. Každopádně co nejdřív všechno vyklopí Tonymu a Royovi, nenechá si pro sebe ani ty největší pikantnosti. Budeme muset vydržet pár perných dní a potom nám určitě všechno připomene při nejbližší příležitosti a bude to dávat k dobrému.
On se zvedne a dlaň mi položí na rameno. „Neboj, Sunny, sice to stálo za to, ale zase nejsem taková sketa, abych to všude roztruboval!“ Pošlu mu vděčný pohled. Doufám, že mluví pravdu.
„Tak já půjdu. U nás bude asi taky obsazeno, ale snad se dostanu do vlastní postele!“

„Kdo to byl?“ stojí Martin v pokoji, sotva za Joem zaklapnou dveře.
„Ani se neptej!“
„No tak, Sunny. Někdo si tu něco zapomněl?“
„Jo! Joe se tu zapomněl sám! A dokonce nás viděl, když jsme v noci...“
„A co? Pochybuju, že by se s tím někde chlubil.“ Vypadá, že mu to ani trochu nevadí a to mě mírně vytáčí.
„To jsem nevěděla, že jsi exhibicionista!!!“
„Ale no tak, Sun! Co s tím chceš dělat? Taky z toho nejsem nadšenej, jenže zpátky to nevrátíme. A popravdě - já ani nechci,“ obejme mě kolem pasu. „Moc se mi to s tebou líbí, Sunny. Jsem ten nejšťastnější chlap pod sluncem, že tě mám! Víš to?“ pevně mě sevře v náručí.
„Vím,“ přikývnu. Taky jsem nejšťastnější ženská pod sluncem! Ale říct to nahlas? Ne ne! Snažím se dát mu to najevo aspoň objetím a polibkem. Dívá se na mě snad s pochopením? Miluju ho! Odhrnu mu z čela pramínek vlasů. Pořád má zvýšenou teplotu. „Jdi si lehnout, miláčku, ano?“
V očích mu zajiskří. „Miláčku? Tys mi řekla miláčku???“
Zase kývnu. Cítím, že bych mu teď měla něco vysvětlit. Je první den nového roku. Kdy jindy se ke všemu přiznat? Ne, přiznat se ne. Vypovídat se, dát vysvětlení.
„Já nechci být chladná!“ začnu pomalu a vedu ho do ložnice. Je to snad to jediné čisté místo v tomhle bytě. „Jen to nedokážu tak říct, jako ty. Vím, že jsi nejlepší chlap, kterýho jsem mohla potkat, ale ten před tebou se mnou něco udělal. Mám strach, že mě zklameš stejně jako on. Ve všem jsi lepší, jenže ten červíček ve mě hlodá pořád.“ Chce se mi brečet. K čertu s Peterem!!! K čertu s jeho sobectvím! K čertu s jeho posměšky a urážkami! Když jsem chtěla pusu, vždycky mi vysvětlil, kolik bacilů se tím přenese. Slzy se mi řinou z očí proudem a brečím skoro hystericky. Martin mě vezme do náruče a konejšivě se se mnou kýve ze strany na stranu. Hladí mě po vlasech a snaží se utišit můj pláč.
„Tušil jsem, že to není jen tak. Ale stejně tě miluju. Podívej... už teď to jde. Je to jenom občas, ale já to vidím. Do ničeho tě nutit nechci, počkám si, až to překonáme. Spolu, jo? Jenom mi věř, že jsem s tebou kvůli tobě. Kvůli tomu, že tě miluju. Kvůli tomu, že s tebou chci být napořád. Chápeš?“ vezme mě za bradu a donutí podívat se mu do očí. Najednou je mi strašně lehce. Zkusím vyloudit úsměv. A hele...docela to jde. „No vidíš, už je to lepší.“ Pokusí se mě políbit, ale ucuknu.
„Napřed to tu musíme dát do pořádku!“

Smýčíme snad tři hodiny. Martin poslušně luxuje a já se pustila do toho koberce. Jak na Nový rok, tak po celý rok. To nás teda čekají časy!
„Počkej,“ zavolám na Martina, když chce odnést už skoro suchou jedličku. Jednak má zvýšenou teplotu a neměl by chodit ven a jednak se na stromku ještě houpají nějaké věci. „Už si běž konečně lehnout, já to dodělám.“
„Když mně je tam samotnýmu smutno,“ udělá psí oči. Musím se smát. Copak on opravdu nemyslí na nic jiného? Vezme mě do náruče a odnáší do ložnice. Vůbec mi nepomůže, že se mrskám jako čerstvě vylovená ryba. Nakonec mě hodí na postel a začne mě lechtat.
„Ne, Martine! Prosím ne! Přestaň!!!“ vykřikuju, ale on dělá, že neslyší. Chvilku mu to vydrží a pak si na mě lehne. Zase zašeptá moje jméno. Vidím mu všechno na očích. Na okamžik mě napadne, že to s ním nebudu mít v životě lehké. Jenže to už mi přetahuje tričko přes hlavu a rozhodně nehodlá přestat. Jo, jo... kdyby se mi to s ním tolik nelíbilo, možná bych ho i odstrčila.
„Musíme si přece dopřát na Nový rok, ne? Aby se nám to potom celý rok nevyhýbalo,“ ospravedlní se, když je po všem. Hlavně, že si to umí pěkně zdůvodnit. Ale teď už mi opravdu vadí, že svou nemoc přechází. Nemusí se mu to vůbec vyplatit!
Někdo zvoní, a tak na sebe rychle hodím nějaké oblečení a letím ke dveřím. V poklusu ještě stačím Martinovi nařídit, aby se nehnul z postele. Nevypadá, že by se mu chtělo, protože na mě mžourá malinkýma očičkama. Určitě usne, než se vrátím.
Je to Lisa. Nevypadá moc dobře, tak ji bez rozmýšlení pozvu dál.
„Co se stalo?“ vyzvídám.
„Ten Tony je příšernej, Sun! Vůbec mě nenechal vyspat!! Na to jak byl opilej, měl neuvěřitelnej apetit. Nakonec jsem byla hrozně vděčná, že dorazil Joe.“ Cuká mi to s koutkama. Ustelu kamarádce na gauči a jdu se ven projít. Co na tom, že mi ještě včera bylo na umření!
Londýnské ulice zejí prázdnotou, všichni jsou doma. Nohy mě zanesou před Dark Rock Bar. Zajímá mě, jak to tam dopadlo, a tak vezmu za dveře. Je otevřeno. Začnu se smát, když na podiu najdu obligátní dvě hromádky. Jedna z nich je Roy a druhá Danny. Roy se za moment probere a dívá se na mě jako na zjevení.
„Kde se tu bereš, Sunny?“
„Lisa s Martinem spí u nás doma, tak co tam budu dělat?“
„Li-Lisa s Martinem??? CO???“ diví se a mně dojde, že jsem to neformulovala zrovna přesně. Než mu všechno vysvětlím, probudí se i Danny.
„Sun? Tebe už jsem neviděl... To je v háji, že vždycky skončím tady na zemi. Už ani nevím, co je to vlastní postel!“
„Jak já bych si dal polívku!“ zaúpí Roy.
„A co ti brání? Tvoje máma určitě nějakou vařila,“ připomene mu Danny.
„Tam nejdu! Nemám zapotřebí poslouchat otčíma, jak mi uděluje rady do života. Stačilo mi to na Štědrej večer!“
Musím přiznat, že bych taky něco polkla. Jenže Danny tu nevaří a v okolních restauracích mají dnes zavřeno. Do centra se mi nechce, tam všechno stojí hrůzu peněz. Ani u paní Grafové dnes nepochodím, ráda dodržuje tradice, že na velké svátky má být rodina pohromadě.
V družném rozhovoru o strastech s rodiči se Danny odebere za barový pult. Chvilku tam něco štrachá a potom vytáhne tři balíčky nějaké instantní polévky. Za moment už to voní docela slibně, ale otázka je, jestli to taky tak bude chutnat.
Brrr!! Je to opravdu čínská pomsta! Cpu to do sebe asi jenom z potřeby něco sníst. Ty nudle jsou příšerné a obarvená voda ještě horší. Zato Royovi se dělají boule za ušima. Když slupne svoji porci, pokukuje ještě po zbytku té mé. S odporem svou misku postavím na stůl.
„Už nebudeš?“ chce se ujistit a nakoukne, co zbylo.
„Ne, klidně si to můžeš vzít!“
Rozrazí se dveře a dovnitř vtrhnou Tony a Joe.
„No jistěěě! Tady se láduje do hlavy a na nás, chudáčky, si nikdo ani nevzpomene, co?“
Danny se znovu prohrabe barovým pultem a uloví ještě dva pytlíky. Nechápu, co jim na tom tolik chutná!
„Neviděli jste někdo Lisu?“ zajímá se Tony.
„Jo. Spí u nás doma.“ Tony zabrble něco v tom smyslu, že mu to mohlo bejt hned jasný, když se tak vypařila, ale já dělám, že jsem ho neslyšela. Asi by zrovna teď nebylo to úplně nejlepší, kdybych mu předhodila jeho nadměrnou sexuální aktivitu před Joem. On by třeba mohl přiznat, co v noci u nás viděl. A tak mlčím. Stejně je mi před ním trapně. Radši se mu vyhýbám, nemluvím na něj a dávám si pozor, kam mi padne zrak.
„Hm… dal bych si něco ostřejšího,“ nechá se slyšet Roy a pátravým zrakem přejede Dannyho bar. „Že by gin?“
„Tobě to včera nestačilo?“ rozčiluje se Danny. A má pravdu, poslední dobou to kluci s pitím trošku přehánějí.
„Víš, jak se to říká, ne? Čím ses zkazil, tím se taky naprav,“ nedá se a oprskle si sám jde nalít. Danny jenom mávne rukou. Však to jeho věc není! „Vy dva jste si něco udělali?“ mrkne Roy na mě a na Joea. Jako naschvál poznal, že se něco děje. Chtěla bych mít Martinovu povahu a nad vším mávnout rukou.
„Trošku jsem Sunny včera zřídil byt,“ zachraňuje Joe situaci a já se na něj dnes odpoledne poprvé podívám. S vděčností.
„To je divný. Když jsme včera s Lisou odcházeli, ještě to tam vypadalo docela slušně na to, kolik lidí jsi tam dotáhl.“
A zase je to Joe, kdo odrazí střelu. Plácne Tonyho po zádech a prohodí: „No že by sis ty něco pamatoval, to bych se divil. Se ti to zdálo, ne?“

Sedíme u stolu a popíjíme. Já mám svůj oblíbený jahodový džus. Kluci se dnes drží a nelámou do sebe jednoho panáka za druhým. Výjimečně máme nehádavou náladu, a tak se pořád smějeme. Je mi s klukama strašně fajn. Skoro už jsem zapomněla, jak to bývalo v Dark Rocku dřív. Sedávali jsme tu takhle s Dannym častěji. My snili o naší hvězdné kariéře a byla u toho vždycky spousta legrace. Danny nás držel při zemi, když nám myšlenky ulétli k vlastním letadlům, jachtám, dovoleným v Karibiku. Ale všechno to bylo strašně krásné. Jen poslední dobou jsme měli práce nad hlavu a když potom byla chvilička odpočinku, radši jsme byli každý sám. Anebo tady u Dannyho, ale už to bylo všechno jiné. Na podiu vyhrávala jiná kapela, plakáty už nezvaly na naše vystoupení. A já musím říct, že mi to kolikrát přišlo strašně líto. Jako bych znovu opustila svůj domov.
„Co kdybychom ti tu zase někdy zahráli, Danny?“ vypadne ze mě. Kdyby mí společníci moc chtěli, určitě by v mém hlase rozeznali stopu rozmrzelosti či smutku.
„Fakt? To byste udělali?“ najednou se Danny rozradostní.
„Rozhodně, kámo, však se nám už po Dark Rocku stýská!“ přidá se ke mně Tony a všichni ostatní souhlasně přikyvují. U Dannyho to vypadá na infarkt, jak je štěstím bez sebe. Prý už si myslel, že jsme na jeho podnik moc velké hvězdy. No není to blázen?!
Jak tu tak sedíme, v naší staré sestavě, nikoho ani nenapadne, že by nám tu měl někdo scházet. Až se téhle myšlenky leknu. Martin mi tu teď vůbec nechybí a vypadá to, že ani Tony netouží po Lisině společnosti. Jsme asi sobečtí. Jenže tohle byly dřív naše chvíle, náš společný život. Je snad nějaký prohřešek znovu se k tomu vracet? Není to přece napořád, jen na pár hodin toto odpoledne. A vlastně… co blbnu? Proč se cítím provinile? Vždyť přece nedělám nic špatného! Sedím tu s kamarády, klidně popíjím svůj už několikátý jahodový džus a vzpomínám na staré časy.
Kouknu na Roye. Dřív se o mě pořád staral, hlídal mě a teď je sám svým pánem. Přítelkyni sice nemá, za to kamarádek habaděj. Docela by mě zajímalo, jestli byl s některou dvakrát, nebo se mu to ještě nepovedlo! Anebo Tony. Jak dlouho se snažil před námi Lisu tajit a proč vlastně. Nakonec jsou z nás dobré kamarádky a kluci ji taky bez problémů přibrali do party. A Joe? Možná to vypadá, že se celkem rychle vzpamatoval z rozchodu s Annie, ale kdo ho zná, tomu je jasné, že jeho pijácké výlety mají jediný cíl. Opít se a zapomenout.
Přemýšlím, proč je mi s touhle bandou tak dobře. Proto, že jsme spolu prožili tolik společných radostí i starostí? Že jsme vždycky stáli při sobě? Vždyť i tenkrát, když mi Roy překazil rande s Martinem, to bylo jen proto, aby se mi nic nestalo. A teď jsou z nich taky dobří kamarádi. Jen Martin asi na Roye trošku žárlí, ale všichni tři víme, že je to naprosto zbytečné. Vím, že byly chvíle, kdy jsem měla sto chutí kluky pořádně nakopat do zadku a nechat je být, ale nešlo to. Když jsem se urazila, nechodila jsem na zkoušky, ale to na mě čekali před školou a rovnou si mě odvedli. Teď se tomu musím zasmát. Jak tam stávali u zábradlí na schodech, pokukovali po všech těch holkách, co vycházely, nebo zase šly dovnitř a bylo na nich na první pohled vidět, že jsou muzikanti. Tony s Joem měli sebou pouzdra s kytarami a Roy na krku spoustu přívěsků a talismanů. Odkoukal to od Rogera Taylora. Vlastně mu je i podobný. Blonďák s andílkovským kukučem. Ale ten hlavní krasavec naší kapely je Tony. Opravdový kluk z plakátu. Černé vlasy, modré oči. Vražedná kombinace! Však taky o něj má Lisa pořád strach. Jenže jak ho tak znám, teď žádnou hloupost neudělá. Asi je jako já, nerad dává svoje city najevo, ale poznám to na něm. Je zamilovaný až po uši a kdyby se před námi nestyděl, Lisu by pořád nosil na rukou. Joe sice není můj typ, ale musím uznat, že svoje kouzlo taky má. Takže ta šeredka budu asi já!
„No jo, jsou tady!“ ozve se ode dveří. Lisa s Martinem dorazili, snad už se dost vyspali.
„Proboha, Sunny!!! Co tu děláš?“ přižene se moje láska ke stolu. S úsměvem pokrčím rameny. Proč bych tu nemohla být?
„Vážně, Sun. Zahráváš si s hlasem. Měli byste oba ještě ležet,“ drží s ním Lisa basu. Ale tak proč Martin neleží! Ne! Jsem jak malý dítě. Nebudu přece vinu hledat v někom jiném. Jenže Martin si přisune židli ke stolu a už sedí u mě. Lisa se zařídí podobně a jsme tu zase všichni pospolu.
Domlouváme se na vystupování v Dark Rocku a první den nového roku uběhne jako voda. Už se pěkně setmělo, když vyrážíme domů. Tentokrát všichni ve slušném stavu!

přidáno 02.11.2007 - 17:32
jj... přátelství je k nezaplacení... i když se občas musí přelézt pár překážek... ale stojí to za to ;)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Sunny a spol. - kapitola čtvrtá : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Sunny a spol. - kapitola pátá
Předchozí dílo autora : Sunny a spol. - kapitola třetí

»jméno
»heslo
registrace
» narozeniny
človjek [10], isquanir [10], Mladá vdova [8], Devatar [5], kvety [5], kraculka [4], murára [4]
» řekli o sobě
FallenAngel řekl o Ed.HaNy :
Tak jsem neměl pravdu no, nenapsal jsem ti nic sem, ačkoliv jsem si to myslel hele.) Vlastně už můžu říct, že víš všechno, co bych o tobě řekl, ale přece jen jsi mi neskutečně nesčetněkrát pomohla a ani nevíš jak moc mi to pomohlo, a jak jsi mi teď pomohla a vlastně, dyť přece víš všechno. Píšeš skvělou poezii a jsi dívka s nejkrásnějším úsměvem, co znám a jsi též dívka s největším a nejcitlivějším srdcem. :) Derrick)) [various wishmoments))]

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku