večerní

vidím
klavíry zavěšené na stromech,
světlo utopené v kalužích,

brutální vraždy
jako stíny úspěchu
/kolik jste toho už v sobě zabili?/

místnosti,
kam vaše kroky nikdy nevedly,
volání o pomoc a tiché vrnění kočky

mizerná rána s kávou,
a oči, co vás změnily
cesty do vašeho vědomí, co podnikl někdo jiný.

sliby
sliby jsou jen rohožky před cizími dvěřmi
hodně lidí se u nich zasekne
/preferuju ty, co je přeskočí/

nikdy nevíte,
co přesně jste tam uvnitř,
pokud nezačnete perníku věřit víc než sobě

vybrané jídelníčky místo našich hlav
s prostřenou něžností
naznačují začátky slov
a ukazují na fotografie,
z kterých jsme radši vypudili vzpomínky

...tohle všechno je lež. skutečnost nikdy není tak krásná.
dá se tak popsat, ale nikdy taková není...