|
Krátká povídka (možná i miniatura) o tom, co viděly a jaké byly.
 05.11.2008 9 1736(16) 0 |
Za zavřeným oknem seděly dvě duše. Jedna s tváří noční krajiny, druhá s tváří vrásčitého dítěte.
Seděly vedle sebe a mlčky hleděly na stíny míhající se ve světlech lamp. Dlouhé ticho rušené jen šelestem kroků protnul jeho zpěv. Objímal lampu oběma rukama a se slzami v očích zpíval o lásce bez hranic – s příměsí alkoholu.
Za zavřeným oknem seděly dvě duše. Jedna zlomená, druhá smířená.
Seděly vedle sebe a mlčky hleděly na stíny míhající se ve světlech lamp. On ji držel za ruku a se slzami v očích šeptal slova útěchy. Ona hleděla do prázdných linií světla a tmy, smířená s vlastním osudem. Žádná beznaděj, jen láska – s velkou dávkou naivity.
Za zavřeným oknem seděly dvě duše. Jedné tlouklo srdce jako nikdy, kdyby popadla dech, smála by se, druhé srdce zastavila lhostejnost.
Seděly vedle sebe a mlčky hleděly na stíny míhající se ve světlech lamp. Rychlé kroky a náhlý výkřik. Jediným trhnutím se zmocnil kabelky a zmizel ve stínu zatuchlých ulic. Ona stála okradená, překvapená, vyděšená – s peněženkou v kapse.
Za zavřeným oknem seděla jedna duše. Živá.
Seděly vedle sebe a mlčky hleděly na stíny míhající se ve světlech lamp. Dlouhé ticho rušené jen šelestem kroků protnul jeho zpěv. Objímal lampu oběma rukama a se slzami v očích zpíval o lásce bez hranic – s příměsí alkoholu.
Za zavřeným oknem seděly dvě duše. Jedna zlomená, druhá smířená.
Seděly vedle sebe a mlčky hleděly na stíny míhající se ve světlech lamp. On ji držel za ruku a se slzami v očích šeptal slova útěchy. Ona hleděla do prázdných linií světla a tmy, smířená s vlastním osudem. Žádná beznaděj, jen láska – s velkou dávkou naivity.
Za zavřeným oknem seděly dvě duše. Jedné tlouklo srdce jako nikdy, kdyby popadla dech, smála by se, druhé srdce zastavila lhostejnost.
Seděly vedle sebe a mlčky hleděly na stíny míhající se ve světlech lamp. Rychlé kroky a náhlý výkřik. Jediným trhnutím se zmocnil kabelky a zmizel ve stínu zatuchlých ulic. Ona stála okradená, překvapená, vyděšená – s peněženkou v kapse.
Za zavřeným oknem seděla jedna duše. Živá.
17.11.2008 - 17:58Nemá to žádný předem určený smysl. Každý to asi pochopí jinak. Pro mě to byl další ventil myšlenek. Nejsem dvakrát.
Je to povídka o konci.
Je to povídka o konci.
17.11.2008 - 17:55Líbí se mi to. Sice to nechápu, ale připomíná mi to něco, co jsem dnes sám viděl. Jsi dvakrát?
17.11.2008 - 16:31Nevím, jak vyjádřit dík za Tvůj komentář... Můžu jen říct, že jsem opravdu moc ráda, že u Tebe "Dvě duše" nalezly právě takovou odezvu.
17.11.2008 - 12:33U otevřeného okna tu sedím já, zlomená, unavená a stále živá...
Je to úžasné. Něco, co si budu pamatovat.
Je to úžasné. Něco, co si budu pamatovat.
17.11.2008 - 11:25Nezbývá mi, než znovu poděkovat za kladné hodnocení. Těší mě, že si Ti líbí ten konec..:)
16.11.2008 - 14:53Líbilo se mi to. Je to krátké a má to dobrý konec. Musím souhlasit s Albíkem.
07.11.2008 - 20:29Zajímavý, nevšdní, ale pěkný. Za zavřeným oknem sedí má duše a čte si tvou povídku (nebo miniaturu, chceš-li tomu tak říkat) a je potěšená netradičním koncem :)
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Dvě duše : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Osudová
Předchozí dílo autora : Ergine
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
jontahnes [17], Marbal Škutin [15], jaja [10]» řekli o sobě
shane řekl o Severka :Má šťastná hvězdička, která mne svými krásnými básněmi inspirovala k mnohým hříškům. Díky úspěšnému starosvatění naší skvělé kámošky a básnířky prostějanka se známe ještě z dob, kdy nám bylo oběma krásných sedmnáct / jí jednou, mně hned třikrát!/. To je věk, kdy se člověk rád nadchne pro všechno krásné, ještě neumí skrývat své pravé city a nemá daleko pro velká slova! A když pak narazí na někoho podobného, je to paráda a skvělý odvaz! Milá Lenko! I já si vážím Tvého upřímného přátelství, které, jak se zdá, přežilo i zkoušku dospělosti, o čemž svědčí i to, že jsem jedním z VIP, kterým jsi tu postavila pomníček z milých slůvek. Je pravdou, že jsme se už dlouho nikde nepotkali a třeba ani ještě dlouho nepotkáme, ale když je mi smutno, kouknu na nebe a vzpomenu si, že jedna hvězdička tam kdysi svítila jen pro mne, že mne někdo zval svým milým sluníčkem a otvíral mi srdce dokořán, aniž by mne znal jinak než z těchto stránek. Bylo moc milé si číst podobné věci i kdyby to byl jen milosrdný klam...;oX
