přidáno 08.10.2008
hodnoceno 2
čteno 799(14)
posláno 0
Cítíte se někdy sami a zoufale toužíte po něčí společnosti? Já mám podobný problém, akorát že úplně naopak. U nás doma se pořád něco slaví, i když důvody jsou stále chabější a nesmyslnější. Jednou jsem psala ve škole hromadu testů, příjdu domů a hádejte co se děje.
Slaví se, jak jinak. Kvůli tomu, že se náš pes naučil dva nové příkazy. Poklepala jsem si na čelo, když jsem to vyslechla. A pohlédla na našeho psa, který vrtěl ocasem a byl úplně mimo, jak na něm pořád zkoušeli sedni, lehni a děsně se tomu smáli. Radši jsem zapadla do pokoje a zamkla na dva západy, aby ke mně to veselí nedolehlo. Rozvalila jsem se na posteli s tím, že konečně budu mít chvilku klid. Jenže neuběhly ani dvě minutky a už zvenku burácela hudba, až mi to rvalo uši. Navíc taková příšerná. Něco na způsob "Eva a Vašek". Popadla jsem tedy tašku a hodila jí přes rameno. Nasupeně seběhnu schody, obouvám se a nakonec prásknu dveřmi. Stačím ještě zahlédnout udivený pohled mladšího bratra, ale nevšímám si ho. Kráčím tichou ulicí a vdechuji čerstvý vzduch. Teda abych se opravila, chtěla jsem říct při 364dnech v roce klidnou. Teď tu jede jedno auto za druhým. Nedokážu si to vysvětlit, kde se tu všichni vzali. Napadá mě jen, že táta sezval celý město, ale nakonec to zavrhnu, protože žádné z těch aut nemíří k nám. Zakroutím nad tím hlavou a zapadnu do malé hospůdky, kde zalezu do rohu a objednám si silný kafe. Rozhlédnu se po lokále, jsem tu skoro sama. Zaplápolá ve mně plamínek naděje, že konečně budu mít chvíli klid. Napiju se kafe, ale hned po prvním doušku plamínek zhasne jako by ho někdo uhasil hodně studenou vodou. Vejde totiž parta kluků na kterých je vidět, že už v nějakém baru byli a rozhodně se tam nešťourali v nose. Sednou si ke stolu vedle mě a začnou se dost nahlas bavit. Z hluboka se nadechnu a vypiju kafe na ex. Náhle si začnou zpívat a pořvávat na číšníka a posléze i na mě. Tak teď toho mam dost, zaplatím, zvedám se, když mi jeden z těch kluků polije triko pivem. Začnou se tomu děsně smát a ten jeden se nabídne že mi triko osuší. Jenže vruce nedrží žádný kapesník ani ubrousek, jen míří s vyplazeným jazykem na moje triko. Tak tohle je moc, vysmeknu se jen tak, tak a vystřelím odtamtud rychlostí blesku.
Venku se oklepu a začnu si ždímat triko, smrdim jako pivní soudek a začnu přemýšlet, kde se v tuhle dobu nevyskytují žádní lidé. Po zralé úvaze,se rozhodnu pro hřbitov. Procházím posmutnělou cestičkou a vdechuji každou chviličku samoty. Teda normálně mám z hřbitovů
hrůzu, ale teď jsem tak napružená, že mi to přijde jako ráj. Zalomcuju dveřmi a kupodivu se otevřou. Vejdu a zavřu za sebou. Posadím se na lavičku, mezi hroby. Ovívá mě studený vítr a v korunách stromů šustí listy. Konečně sama, vydechnu. Hodím si nohy na opěradlo a položím se na záda. Odpočívám,pozoruji hvězdy,když v tom z nedaleké hrobky,zaslechnu hluk. Otočím se směrem k ní, ale nakonec nad tím jen mávnu rukou, asi se mi něco zdálo, uzavřu situaci. Jenže hluk se začne opakovat v určitých intervalech a to už mě začíná mrazit v zádech. Přemýšlím, jestli mám jít blíž, nebo zdrhnout ke dveřím. Přešlapuji na místě a sleduji hodinky. No snad ještě neni tak pozdě. Kouknu na hodinky, ukazují 21:57. Nakonec zvítězí zvědavost,a tak se přiblížím k hrobce. Potichu se plížím a dávám si pozor, abych nezapraskala nějakou větvičkou, nebo podobně, protože na takovýhle věci v prekérních situacích jsem vážně machr. Dojdu na místo a polije mě horko. Dveře dovnitř jsou otevřené. Nejradši bych utekla, ale nohy mě vůbec neposlouchají, stojím přikovaná na místě. Náhle se zevnitř ozve hlas:"Co ty tady děvenko?" Úplně mi ztuhla krev v žilách a ve tváři jsem měla výraz strachu mísící se s děsem. O to větší byl můj údiv, když z hrobky vylezl chlap v monterkách."Tak potřebuješ něco"?Zeptá se medovým hlasem. A já jako v mrákotách zavrtím hlavou. Ježiš já jsem tak pitomá, jasně že hrobař, kdo taky jinej. Nadávám si sama sobě a radši opustim i hřbitov. Tak teď už opravdu nevím kam. Zamyslím se. Možná bych mohla najít útěchu v náručí kamarádky, napadne mě. Teď bych nejradši byla sama, nebo aspoň s někým normálním. No,jelikož to první se mi zatim moc nedařilo, zkusím tu druhou možnost. Rozejdu se tedy směr Monika. Normálně bych u nikoho tak pozdě nezvonila, ale ona žije jen s babčou a je ráda vždycky, když k ní zajdu. Zvoním. Jednou,dvakrát, na třetí cinknutí mi přijde otevřít celá uslzená Monika s kapesníkem v ruce. Babičku odvezli do nemocnice,oznámí mi,načež se rozbulí ještě víc.
No nazdar, vyděšeně na ni pohlédnu. "A c-co bu-udeš dělat?"Vykoktám ze sebe."No, řekla mi ať za ní hlavně nejezdím, ale tady se asi zbláznim.Dneska nezvládnu být sama, nemohla by si semnou zůstat?"Pohlédne na mne očima umolousanými od rozmazané řasenky. Po tvářích jí tečou slzy jako hrachy a nos má červený jak rajče. Vypadá tak zbědovaně, že jí skutečně dnes nemohu nechat o samotě. "Jasně že tu s tebou zůstanu" Vypadne ze mě po chvíli. Když vkročím do bytu uvidím cestičku z obýváku k telefonu v chodbě, vykládanou papírovými kapesníky. Skoro mě to rozesměje, ale zároveň jí hrozně lituju. Vůbec si nedokážu představit, co bych dělala na jejím místě. Za minutku už jdeme do pokoje její babičky. Klekne si před starý prádelník a začně vyndávat fotoalba. Ukazuje mi různé fotografie. Za každým prohlédnutým fotoalbem, spustí nový proud slz a rázem je pryč další balíček kapesníků. Snažím se jí utěšit, ale moc se mi to nedaří. V tomhle opravdu nejsem dobrá. Naštěstí se brzy unaví, a tak jí du dolů udělat horký čaj. Vypije ho na posezení a úlevně vydechne. Potom se položí do postele a pevně sevře v rukou peřinu. "Víš, jestli se neuzdraví, nemám nikoho jiného. Ona je můj poslední příbuzný." S těmito slovy zhasne lampičku a já si říkám, že ta moje rodinka je sice dost praštěná, ale nevím co bych bez ní dělala. Takže po celém dni snažení se o to být chvíli sama, nechci vlastně nic jiného, než ležet doma v posteli. I když vím, že budu mít zase slabé chvilky, kdy bych nejradši vyskočila oknem.
S touto myšlenkou se pomalu ukolíbám ke spánku. Někdy okolo 7hodiny ráno, zvoní telefon. Okamžitě nás vzbudí, musím říct, že mají pěkně nechutně hlasité zvonění. Monika okamžitě vyběhne z postele a zabrzdí se až u sluchátka. S peřinou ovinutou okolo ramen, se vyšourám z pokoje a sleduji ji jak volá. Snažím se z jejího výrazu něco vyčíst, ale má vlasy přes obličej a žmolky včerejší řasenky jí také moc nepřidají. Nakonec zavěsí sluchátko a odhrne si vlasy. "Tak co?" Zeptám se jí po chvíli. No...říkali že si tam babičku ještě chvíli nechají, ale snad bude v pořádku. Tak to je skvělý. Oddechnu si. Jo to teda je. Mírně se usměje.
"Tak, ale to abych za ní hned zašla." řekne a začne běhat po bytě. Na to se taky začnu oblékat a jdu si namalovat nějaký hezký obličej. Sleduju Moniku, jak horečně hází všechny věci do tašky a zvažuje, co by se tak babičce mohlo líbit. Když konečně vyjdeme z domu, ještě se pětkrát vrátíme, protože Monika si vzpomene na nějakou další věc, která se stejně ukáže jako zbytečná. Nemocnice je až na druhý straně města, a tak se u autobusů rozloučíme. Štráduju si to domů a přemýšlím, jak moc budou naši zřízení po té včerejší oslavě. Typuju, že nejlépe na tom bude náš pes, i když zase je to oslavenec, takže bůh ví, co tomu chudáčkovi dávali. S jistými obavami se blížím k našemu domu. No z venku vypadá normálně. Nejistě vsunu klíč do zámku. Z lehka otevírám a naskytne se mi pohled, který se zase tak často nevidí. Teda myslím jinde nevidí, u nás je to skoro normální. Náš pes má na hlavě oslaveneckou čepičku a spí bráškovi na zádech, který spí na pohovce a pod pohovkou leží táta. Máma zatím běhá okolo a všechno uklízí. Udiveně se na mě podívá, když mě uvidí ve dveřích, z čehož usoudím, že ani nevěděla, že jsem pryč. Zakroutí nad tím hlavou a dál sklízí špinavé nádobí. Vyběhnu do svého pokoje a těším se, jak se uvelebím ve svým křesílku u počítače. Jenže, jakmile vejdu, uvidím mého strejdu jak leží rozvalený na mé posteli a nedá se říct, že by zrovna voněl. Ehm.....Cože jsem to říkala o té rodině?

přidáno 18.10.2008 - 13:56
Člověk nikdy není sám..buď ho otravují lidé a nebo lidé z jeho myšlenek..
přidáno 08.10.2008 - 19:13
Není samota jako samota, viď? Ale takové bouřlivé rodinné poměry by také nebyly mým šálkem čaje. Nicméně na Tvůj věk docela dobře zpracované dílko.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Je tak těžké být chvíli sama? : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla


Předchozí dílo autora : Bylo nebylo

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku