|
Experimentální fantasy román psaný s podporou umělé inteligence. Dvojčata končí svůj pobyt u Eldary a dorazí do Dvojčatiště, kde je čeká nepříjemné překvapení, které je vlastně ani překvapit nemělo.
|
Toto dílo je vytvářeno člověkem, s podporou generativní umělé inteligence.
Kapitola 36: Návrat domů
Když se následujícího dne ráno sešly Vamesa a Vanesa s Eldarou, ranní světlo prosvítalo okny a dopadalo na stůl. Byl klid, bezvětří. Atmosféra v jídelně byla plná spokojenosti. Ve vzduchu voněla snídaně, již připravená, ale zatím skrytá.
„Řekněte nám víc o Kalinčině Mlýně,“ řekla Vamesa odhodlaně.
Eldara se ani nemusela zamyslet a hned začala vykládat, jako by tu otázku očekávala: „Je to malá vesnice soustředěná kolem mlýna na Stříbrném potoce. Lidé tam bydlí v hliněných staveních a živí se prací na svých polích, která se rozkládají okolo, a také chovem zvířat. Nejsou tam žádní lovci ani kouzelníci. Žijí tam kovář, košíkář, kolář, zedník a samozřejmě mlynář. Všichni jsou milí lidé. Není tam rušno jako ve městě, ale práce je tam hodně.“
Vanesa se tvářila zvědavě. „Co pěstují na polích?“
Eldara odpověděla: „Žito, oves, ječmen, pšenici, len a zelí.“
„A říkáte, že jsou tam milejší než ve Veridionu?“ ujišťovala se Vamesa.
„Ano,“ řekla Eldara.
„Ale co když po nás budou chtít něco, co nebudeme umět?“ zeptala se Vanesa.
„V tom případě vás to ochotně naučí,“ řekla Eldara. „Žádný učený z nebe nespadl a oni to vědí. Mlynář učí mladé drtit obilí, kovář jim ukazuje, jak tvarovat železo, zedník vás naučí postavit zdi, které vydrží stát déle, než trvá lidský život. Svoje místo si u nich najdete.“
„A co léčitel nebo bylinkář?“ zeptala se Vanesa.
„Nikoho takového tam nemají,“ řekla Eldara. „Pokud vím, pro rady a bylinky chodí do větších vesnic.“
Vanesa se usmála a dvojčata si vyměnila pohledy.
„Půjdeme tam,“ řekla Vamesa. „Po snídani vyrazíme.“
Eldařiny oči se rozevřely překvapením. „Jste si jistí?“
Vanesa přikývla. „Ano, přemýšleli jsme o tom. Vesnice jako Kalinčin Mlýn nám zní jako příležitost k životu, ke skutečnému životu.“
„A kdyby to nevyšlo, vždy se můžeme vrátit do Pekyeku,“ dodala Vamesa. „Lirien by nám určitě pomohla v začátcích a svoje místo bychom si tam také našli.“
Eldara na chvíli zaváhala. Pak přikývla. „Dobře,“ řekla.
„Další otázky nemáme, je čas na snídani,“ řekla Vamesa.
A Eldara vstala a šla přinést jídlo. Na talířích byla vařená vejce, miska uzených ryb a bochník tmavého, křupavého chleba. Bylo to poslední jídlo Vamesy a Vanesy, které jedly spolu s Eldarou.
Po jídle si dvojčata šla sbalit věci a před chalupou už na ně čekala Eldara, oblečená v bílém, zlatě lemovaném plášti.
„Hezký plášť,“ řekla Vanesa.
„Děkuji,“ řekla Eldara.
Tentokrát je vedla jinudy. Nešli přes bludiště z keřů, ale nenápadnou cestou, která se vnořila mezi hustě rostoucí stromy. Jejich koruny splynuly v listovou přikrývku, pod kterou bylo přítmí. Vzduch byl těžký, plný pachu mechu a rozkládajících se listů. Zatímco Vamesa a Vanesa se pohybovaly opatrně, protože v tom šeru špatně viděli, Eldara znala cestu dobře a její kroky byly jisté. Kdyby chtěla, mohla jim utéci a nechat je tam, ale ona si naopak dávala pozor, aby nikoho z nich neztratila, a šla pomalu, aby jí stačili.
Vamesa se podívala na Vanesu.
Vanesa se mračila. „Je to jako procházet bránou do jiného světa,“ zamumlala. „Žádné nebe, jen staleté kmeny všude okolo.“
Eldara neodpověděla. Jen je vedla dál. Když měli žízeň, napili se z čutor, které si nesli s sebou. Les postupně zřídl a získal svou obvyklou podobu. Cesta se ztratila úplně, ale Eldara se přesto orientovala. Trvalo to hodinu nebo dvě a Vamesa začínala být nervózní.
„Jak dlouho ještě půjdeme?“ zeptala se Eldary.
„Už jen chvíli,“ řekla Eldara. „Máme za sebou asi osm desetin cesty.“
A opravdu: asi po dalších deseti minutách dorazili na místo, které poznávali. Došli na mýtinu, kde stál shluk dřevěných budov se slaměnými střechami a přes přístupovou cestu portál s velkou dřevěnou cedulí: „Cestovatel je uprchlík — veřejný tábor pro unavené poutníky“.
Zavál vítr a vzduch byl naplněn šelestem listí.
Eldara se zastavila a otočila se k dvojčatům. „Zde se rozloučíme,“ řekla. „Váš další osud už je ve vašich rukou.“
Vamesa předstoupila a poklonila se. „Děkujeme — za všechno.“
Eldara přikývla. Pak se beze slova otočila a rychlým krokem vstoupila do tábora. Dvojčata ještě zahlédla, jak si za chůze sundala plášť, otočila ho na druhou stranu, kde byl tmavě mechově zelený, a znovu si ho nasadila. V táboře se pak připojila ke skupině elfů, kteří tam seděli u stolu.
Vamesa a Vanesa ještě chvíli stály v tichosti a v hlavách si rekapitulovaly, co zažily u Eldary, a přemýšlely, co budou dělat dál.
Pak Vanesa vzdychla. „Měli bychom si pospíšit, než bude pozdě,“ řekla. „Cestu do Dvojčatiště známe a zítra se odtud můžeme vydat do Kalinčina Mlýna.“
Vamesa přikývla, a tak vyrazili stezkou na západ. Cestou přemýšlela, zda na ně bude Eira čekat, ale nahlas o tom neřekla nic.
„Nakonec jsem asi Eldaru podezřívala neprávem,“ řekla za chůze Vamesa.
„Chtěla bys o ní říct lidem, kteří dělají encyklopedii?“ zeptala se Vanesa.
Vamesa s odpovědí váhala. „Přemýšlela jsem o tom,“ přiznala. „Ale čeho bychom tím dosáhli? Ani nevíme, kde bydlí. A kdo by nám věřil, že Eldara je elf? A stejně o ní nevíme všechno. Raději ať lidé vědí, že o ní nevědí, než aby si mysleli, že ji znají a mýlili se.“
Vanesa se na ni nepodívala, ale odpověděla: „Máš pravdu. Když chce zůstat tajemná, bude lepší jí vyjít vstříc. Stejně si myslím, že Eira ji znalu a nic nám neřeklu. Od koho by se jinak Eldara dozvěděla o našem zaměstnání v Pekyeku? A snad to tak bylo lepší.“
„Možná,“ řekla Vamesa. „A má to ještě jednu výhodu.“
„Jakou?“ řekla Vanesa.
„Když lidé nevědí, kde žije, nemohou ji najít sami od sebe,“ řekla Vamesa.
„Ano,“ řekla Vanesa. „V tom máš pravdu. Ty tři zkoušky určitě mají smysl. I když je škoda, že se ani my nemůžeme vrátit pro radu, když budeme chtít.“
„Asi to tak má být,“ řekla Vamesa.
Pozdě odpoledne dorazili na úpatí kopce v srdci lesa, pokrytého divokými květinami. Vystoupali na něj a tam stála jim důvěrně známá chata s opravenou střechou — Dvojčatiště.
Stála tam chata a nic víc.
Vamesa zrychlila a dorazila na místo první. Šla se podívat za chatu a pak se vrátila.
„Je pryč,“ řekla.
Vanesu sevřel strach. Beze slova otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Prohlédla obývací pokoj, kuchyni i ložnici. Ale tam bylo všechno v pořádku. Vlněné koberce byly na svém místě, sušené květiny také, i sklenice medu od Alžběty Wren. Dokonce i všechny tři svazky encyklopedie ležely netknuté ve skříni, kde je Vamesa nechala.
Posadili se v obývacím pokoji a cítili zvláštní směs úlevy a smutku.
„Eira je pryč,“ řekla Vamesa.
„Myslím, že jsme to měli očekávat,“ řekla Vanesa. „Už tak s námi zůstalu déle než chtělu.“
Vamesa otevřela ústa, ale nenalezla v sobě vůli cokoliv vyslovit, tak je zase zavřela. Vzpomněla si na Eiřivu tichou sílu, ježí odmítání být uvězněnu světem.
Vanese se zase v představě objevil ježí stan, který dokázalu tak obratně postavit a který ona už možná nikdy neuvidí.
Zafoukal vítr a otevřenými dveřmi do chaty vnesl vůni vzdáleného deště.
A někde venku šelu Eira svojí vlastní cestou.
(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥
Kapitola 36: Návrat domů
Když se následujícího dne ráno sešly Vamesa a Vanesa s Eldarou, ranní světlo prosvítalo okny a dopadalo na stůl. Byl klid, bezvětří. Atmosféra v jídelně byla plná spokojenosti. Ve vzduchu voněla snídaně, již připravená, ale zatím skrytá.
„Řekněte nám víc o Kalinčině Mlýně,“ řekla Vamesa odhodlaně.
Eldara se ani nemusela zamyslet a hned začala vykládat, jako by tu otázku očekávala: „Je to malá vesnice soustředěná kolem mlýna na Stříbrném potoce. Lidé tam bydlí v hliněných staveních a živí se prací na svých polích, která se rozkládají okolo, a také chovem zvířat. Nejsou tam žádní lovci ani kouzelníci. Žijí tam kovář, košíkář, kolář, zedník a samozřejmě mlynář. Všichni jsou milí lidé. Není tam rušno jako ve městě, ale práce je tam hodně.“
Vanesa se tvářila zvědavě. „Co pěstují na polích?“
Eldara odpověděla: „Žito, oves, ječmen, pšenici, len a zelí.“
„A říkáte, že jsou tam milejší než ve Veridionu?“ ujišťovala se Vamesa.
„Ano,“ řekla Eldara.
„Ale co když po nás budou chtít něco, co nebudeme umět?“ zeptala se Vanesa.
„V tom případě vás to ochotně naučí,“ řekla Eldara. „Žádný učený z nebe nespadl a oni to vědí. Mlynář učí mladé drtit obilí, kovář jim ukazuje, jak tvarovat železo, zedník vás naučí postavit zdi, které vydrží stát déle, než trvá lidský život. Svoje místo si u nich najdete.“
„A co léčitel nebo bylinkář?“ zeptala se Vanesa.
„Nikoho takového tam nemají,“ řekla Eldara. „Pokud vím, pro rady a bylinky chodí do větších vesnic.“
Vanesa se usmála a dvojčata si vyměnila pohledy.
„Půjdeme tam,“ řekla Vamesa. „Po snídani vyrazíme.“
Eldařiny oči se rozevřely překvapením. „Jste si jistí?“
Vanesa přikývla. „Ano, přemýšleli jsme o tom. Vesnice jako Kalinčin Mlýn nám zní jako příležitost k životu, ke skutečnému životu.“
„A kdyby to nevyšlo, vždy se můžeme vrátit do Pekyeku,“ dodala Vamesa. „Lirien by nám určitě pomohla v začátcích a svoje místo bychom si tam také našli.“
Eldara na chvíli zaváhala. Pak přikývla. „Dobře,“ řekla.
„Další otázky nemáme, je čas na snídani,“ řekla Vamesa.
A Eldara vstala a šla přinést jídlo. Na talířích byla vařená vejce, miska uzených ryb a bochník tmavého, křupavého chleba. Bylo to poslední jídlo Vamesy a Vanesy, které jedly spolu s Eldarou.
Po jídle si dvojčata šla sbalit věci a před chalupou už na ně čekala Eldara, oblečená v bílém, zlatě lemovaném plášti.
„Hezký plášť,“ řekla Vanesa.
„Děkuji,“ řekla Eldara.
Tentokrát je vedla jinudy. Nešli přes bludiště z keřů, ale nenápadnou cestou, která se vnořila mezi hustě rostoucí stromy. Jejich koruny splynuly v listovou přikrývku, pod kterou bylo přítmí. Vzduch byl těžký, plný pachu mechu a rozkládajících se listů. Zatímco Vamesa a Vanesa se pohybovaly opatrně, protože v tom šeru špatně viděli, Eldara znala cestu dobře a její kroky byly jisté. Kdyby chtěla, mohla jim utéci a nechat je tam, ale ona si naopak dávala pozor, aby nikoho z nich neztratila, a šla pomalu, aby jí stačili.
Vamesa se podívala na Vanesu.
Vanesa se mračila. „Je to jako procházet bránou do jiného světa,“ zamumlala. „Žádné nebe, jen staleté kmeny všude okolo.“
Eldara neodpověděla. Jen je vedla dál. Když měli žízeň, napili se z čutor, které si nesli s sebou. Les postupně zřídl a získal svou obvyklou podobu. Cesta se ztratila úplně, ale Eldara se přesto orientovala. Trvalo to hodinu nebo dvě a Vamesa začínala být nervózní.
„Jak dlouho ještě půjdeme?“ zeptala se Eldary.
„Už jen chvíli,“ řekla Eldara. „Máme za sebou asi osm desetin cesty.“
A opravdu: asi po dalších deseti minutách dorazili na místo, které poznávali. Došli na mýtinu, kde stál shluk dřevěných budov se slaměnými střechami a přes přístupovou cestu portál s velkou dřevěnou cedulí: „Cestovatel je uprchlík — veřejný tábor pro unavené poutníky“.
Zavál vítr a vzduch byl naplněn šelestem listí.
Eldara se zastavila a otočila se k dvojčatům. „Zde se rozloučíme,“ řekla. „Váš další osud už je ve vašich rukou.“
Vamesa předstoupila a poklonila se. „Děkujeme — za všechno.“
Eldara přikývla. Pak se beze slova otočila a rychlým krokem vstoupila do tábora. Dvojčata ještě zahlédla, jak si za chůze sundala plášť, otočila ho na druhou stranu, kde byl tmavě mechově zelený, a znovu si ho nasadila. V táboře se pak připojila ke skupině elfů, kteří tam seděli u stolu.
Vamesa a Vanesa ještě chvíli stály v tichosti a v hlavách si rekapitulovaly, co zažily u Eldary, a přemýšlely, co budou dělat dál.
Pak Vanesa vzdychla. „Měli bychom si pospíšit, než bude pozdě,“ řekla. „Cestu do Dvojčatiště známe a zítra se odtud můžeme vydat do Kalinčina Mlýna.“
Vamesa přikývla, a tak vyrazili stezkou na západ. Cestou přemýšlela, zda na ně bude Eira čekat, ale nahlas o tom neřekla nic.
„Nakonec jsem asi Eldaru podezřívala neprávem,“ řekla za chůze Vamesa.
„Chtěla bys o ní říct lidem, kteří dělají encyklopedii?“ zeptala se Vanesa.
Vamesa s odpovědí váhala. „Přemýšlela jsem o tom,“ přiznala. „Ale čeho bychom tím dosáhli? Ani nevíme, kde bydlí. A kdo by nám věřil, že Eldara je elf? A stejně o ní nevíme všechno. Raději ať lidé vědí, že o ní nevědí, než aby si mysleli, že ji znají a mýlili se.“
Vanesa se na ni nepodívala, ale odpověděla: „Máš pravdu. Když chce zůstat tajemná, bude lepší jí vyjít vstříc. Stejně si myslím, že Eira ji znalu a nic nám neřeklu. Od koho by se jinak Eldara dozvěděla o našem zaměstnání v Pekyeku? A snad to tak bylo lepší.“
„Možná,“ řekla Vamesa. „A má to ještě jednu výhodu.“
„Jakou?“ řekla Vanesa.
„Když lidé nevědí, kde žije, nemohou ji najít sami od sebe,“ řekla Vamesa.
„Ano,“ řekla Vanesa. „V tom máš pravdu. Ty tři zkoušky určitě mají smysl. I když je škoda, že se ani my nemůžeme vrátit pro radu, když budeme chtít.“
„Asi to tak má být,“ řekla Vamesa.
Pozdě odpoledne dorazili na úpatí kopce v srdci lesa, pokrytého divokými květinami. Vystoupali na něj a tam stála jim důvěrně známá chata s opravenou střechou — Dvojčatiště.
Stála tam chata a nic víc.
Vamesa zrychlila a dorazila na místo první. Šla se podívat za chatu a pak se vrátila.
„Je pryč,“ řekla.
Vanesu sevřel strach. Beze slova otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Prohlédla obývací pokoj, kuchyni i ložnici. Ale tam bylo všechno v pořádku. Vlněné koberce byly na svém místě, sušené květiny také, i sklenice medu od Alžběty Wren. Dokonce i všechny tři svazky encyklopedie ležely netknuté ve skříni, kde je Vamesa nechala.
Posadili se v obývacím pokoji a cítili zvláštní směs úlevy a smutku.
„Eira je pryč,“ řekla Vamesa.
„Myslím, že jsme to měli očekávat,“ řekla Vanesa. „Už tak s námi zůstalu déle než chtělu.“
Vamesa otevřela ústa, ale nenalezla v sobě vůli cokoliv vyslovit, tak je zase zavřela. Vzpomněla si na Eiřivu tichou sílu, ježí odmítání být uvězněnu světem.
Vanese se zase v představě objevil ježí stan, který dokázalu tak obratně postavit a který ona už možná nikdy neuvidí.
Zafoukal vítr a otevřenými dveřmi do chaty vnesl vůni vzdáleného deště.
A někde venku šelu Eira svojí vlastní cestou.
(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥
Ze sbírky: Vamesa a Vanesa
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.