Němá

Můj králi, smutné oči máš.
Tvář tak známá všem.
Tíhu koruny a samoty znáš.
Vládneš pouhým pohledem.

Neviditelná tvému zraku jsem.
Pouze uklízím tvůj hrad.
A svým způsobem
jsem blíž, než tobě rovní snad.

Když se země tvá ráno probouzí,
vidim tě u okna stát,
jak vtíravost te popouzi,
a že v noci nemůžeš spát.

Znám lék na tvé starosti.
Troufám si, já vím.
Důvěřovat živé bytosti.
Já ti rozumím…

Tichá jsem, ale řeč mi dána:
je v šálku čaje u dveří,
ve svíčce, co hoří do rána,
v prostřeném stole k večeři.

A kdybys jednou zvedl zrak
a našel úsměv v pohledu,
neřeknu víc, jen kývnu tak,
tvou tíhu nést dovedu.