(NE)PŘÍTEL

Málokdo pochopí, jak hlubokou ránu dokáže nechat vědomí, že jsi to byla právě ty, kdo držel nůž.
Netrápí mě pocit, že “vzala” jsi mi JI – pálí mě poznání, že jsem ztratila tebe.
Tu bytost, o které jsem si myslela, že mě chrání, zatímco jen pečlivě hrála roli někoho, komu na mně záleží.
Vzpomínám na tebe jako na tu, která mi sušila tváře od slz, zatímco mi tiše našeptávala důvody, proč mám jít jinou cestou.
.
-zatímco ty jsi svou cestu vedla právě k NÍ-
.
Teď sedím v tichu, prstem přejíždím po displeji a sleduji naše společné okamžiky.
Jedno kliknutí, druhá vzpomínka pryč.
.
.
Postupně tě vymazávám ze svého světa.
Nedokážu se na tvou tvář už ani podívat.. nedokážu uvěřit, že to, co jsme spolu sdílely, nebyl jen výplod mé fantazie.
Zůstává ve mně jen nepochopení.
Já bych totiž nikdy nedokázala udeřit na to nejcitlivější místo tvé duše a pak s tím klidně žít.
Napadlo tě alespoň na vteřinu, co to se mnou udělá?
Nebo jsi tu masku sobectví nosila tak dlouho, až jsem ji přestala vidět?
Dospěla jsem k bodu, kde se mlha zvedá.
Vidím, že to pouto, kterému jsem obětovala kus sebe, ve skutečnosti nikdy neexistovalo.
Bylo to jen křehkou stavbou v mé hlavě, kterou jsi jedním činem srovnala se zemí.

-však, je to v tomto případě ztráta?-