Nesmělost

Proč díváš se tak smutně,
když ti v tváři kvete smích?
A proč ruce se ti třesou,
vždyť mé pohlazení není hřích.

Jen drobný dotek dlaní,
jen lehký závan naděje,
náhle chvěješ se a nemáš stání,
sic víš, že se tolik neděje.

Snad čekala jsi víc,
než nabídnout jsem chtěl,
snad políbit tvou líc,
snad jsem udělat to měl.

Tvé krásné oči pláčou
a já jsem zmaten nad studem svým.
Slova mi z úst divně skáčou
a pak rozplynou se jako dým.

Ta chvíle byla krásná,
kdy čekali jsme oba víc,
však v mlčení jsou slova spásná
i když neřeknou nám vůbec nic.

Pak se díváme tolik smutně
a ve tváři nám možná kvete smích.
A ruce se nám trochu třesou,
když v myšlenkách se zrodil hřích.