Když struny doznívají

Když struny doznívají

Jsou lidé, kteří projdou kolem tebe jako vítr
– ani teplý, ani studený – a nic v tobě nehnou.
Pak jsou ti, kteří se na chvíli dotknou tvých strun,
rozezní je, ale nehraje z toho žádná melodie.
A nakonec existují i tací, kteří se dotknou tvé duše tak,
že ani nechceš, aby někdy utichla.

A já jsem dnes právě tam, kde struny doznívají.
Ne proto, že bych je chtěl umlčet… ale proto,
že mé ruce už nemají sílu držet tón, který neplyne
oboustranně.

Nosím ve svém srdci dvě vzácné ženy.
Každá v něm zůstává jako jemná stopa, jako otisk,
který nezmizí ani časem, ani odchodem.
Ale každá z nich stojí na hraně ticha – ne proto,
že bych se odtáhl já, ale proto, že mluvím jenom já.

První z nich je dívka, která voní perníkem.
Naše slova kdysi tančila jako sněhové vločky,
které si hledají svůj vlastní rytmus.
Byl v tom humor, něha, jiskra – takový ten „tanec slov“,
kde dvě mysli najdou společný krok.
A pak, jako když tanec skončí a hudba nehraje dál,
jsme se proměnili v přátele.
Krásné přátelství, čisté, jemné.
Jenže každé přátelství potřebuje dva.
A já jsem časem zjistil, že melodii držím hlavně já,
a že ona je spíš krásný tón, který občas zaslechneš,
ale nevrací se jako odpověď.
A přesto… té vůně perníku se nevzdávám.
Jen ji přestávám hledat v každém dalším kroku.

Druhá je dívka, která nevěří lásce.
Její blízkost byla jako teplo skrz zmrzlé ruce – překvapivé,
něžné, léčivé.
Ukázala mi, jak může být něha jednoduchá,
když se na okamžik otevřou dveře, které bývají zavřené.
A já se jí snažil dát víc, než jsem kdy dával.
Naléval jsem city jako vodu do nádoby, která se neplní… ne proto,
že by byla prázdná, ale protože se její strachy podepisují
na každé kapce.
Když jsem mluvil já, ozvalo se něco.
Když jsem přestal, přišlo ticho.
A já jsem si uvědomil, že láska, nebo přátelství není rozhovor
jednoho hlasu.

Nezlobím se ani na jednu.
Nikdy.
V obou je čistota, která mě obohatila.
V obou je něco, co si chci nechat.
A v obou je tichý dar – připomínka toho,
že mě něha neopouští,
ani když odejdu já.

Pouštím je proto, že je miluji.
Pouštím je proto, že chci, aby jejich svět byl lehký,
nezatížený očekáváním, které možná neumějí naplnit.
A pouštím je i proto, že miluji sebe dost na to,
abych přestal stát u dveří, které nikdy nebyly dokořán.

Zůstávají ve mně jako teplo po dávném ohni.
Už ne jako žár, který pálí, ale jako plamen, který zahřeje,
když si na něj vzpomenu.
Nechávám v sobě jejich něhu, jejich humor, jejich otisk
a zavírám dveře, z nichž jsem slyšel hlavně svůj vlastní hlas.

A přesto…
pokud se jednou ozvou samy, dveře nejsou zamčené.
Jen už u nich nesedím.

Mé struny nezmizely.
Jen se ztišily, aby si jednou mohly znovu najít tón u někoho,
kdo bude hrát se mnou.