Takhle to mám ráda

Přisedám si k tobě tak tiše, že jen hladina lehounce
zavlní světlo svíček. A než se tě stihnu nadechnout,
už cítím — jak mě ta vlna tvé blízkosti obejme, ještě
dřív než tvoje ruce. Sednu si před tebe a zády se opřu
o tvou hruď… a ve mně to udělá takové to tiché ano,
které člověk necítí často.

Nejdřív se trochu bojím se uvolnit.
Bojím se, aby se tohle nerozpustilo jako pěna na vodě.
Bojím se být měkká.
Křehká.
Upřímná.

Ale když si lehce přitisknu hlavu k tvému rameni…
můj dech už není obrana.
Je to úleva.

Vnímám tvoje srdce.
Klepe na mě zezadu, jako kdyby chtělo říct:
„Miláčku, pusť mě blíž.“
A já slyším tu prosbu.
A poprvé nemám důvod ji odmítat.

Přejedu prsty po tvém předloktí — ne kvůli něžnosti samotné.
Ale proto, že se tím ujišťuju, že jsi skutečně tady.
Se mnou.
Pro mě.
A že mě držíš ne jen rukama… ale celou svojí přítomností.

Když se dotkneš mojí šíje a políbíš mě tam — přesně tam…
moje oči se samy zavřou.
Je to polibek, který má váhu.
Ten, který nedává žádné sliby do vzduchu,
ale šeptá mi skrz kůži:
„Jsi viděná. Jsi vnímaná. Jsi v bezpečí.“

Svou dlaň si položíš mezi má prsa.
Je tam můj tep.
Rychlejší, než bych chtěla přiznat.
Silnější, než bych si dovolila ukázat komukoliv jinému.

V té chvíli se mi chce slzet, protože přesně tohle je pocit,
který jsem si dlouho netroufala přiznat:
Že toužím být jen žena v náručí muže, kterého pustím
až k tomu nejkřehčímu místu v sobě.

A já se k tobě přitulím.
Celá.
Beze zbytku.
Voda nás objímá jako společná peřina a já cítím,
že ti můžu položit tvář na krk — jako kdyby moje tělo
konečně našlo správné místo, kde se může schoulit.

Když mě hladíš jedním prstem po zádech, tak pomalu,
jako bys psal vzkaz do mojí kůže…
všechno se ve mně usadí.
Hlasy, strachy, pochybnosti…
Voda je všechny smývá.
A ty mě držíš tak, že poprvé po dlouhé době nemám
potřebu být silná.

Nakloním hlavu, políbím tě na spánek — něžně, skoro
váhavě — a pousměju se, tak slabě, že to ucítíš spíš kůží než očima.

A pak ti navždy zůstanou moje slova:

„Jsem tady, lásko. A nikam nespěchám.“

A myslím to tak hluboce, až se mi z toho rozklepe dech.

Voda chladne, ale my ne.
Jen ležíme v náruči jeden druhému.
Bez tlaku.
Bez spěchu.
Jen s tou zvláštní jistotou, že jsme na místě, kde se svět
konečně nehýbe proti nám — ale s námi.

A já… já v té vaně s tebou cítím, že je to nejbezpečnější místo,
jaké jsem kdy poznala.
A že tu chci být a nikde jinde.

Jenom s tebou.
Jen tak.
Opravdově.