Víš proč nebrečím?

Jak to říci?
Do nemocnice se dobelhala
vysílená z periody
dva dni již prozvracela
říkala, již nemohu dále
v čekárně čekala stále
PROSÍM!!! kapačky,
tělo sotva nosím...

Z krámů jsem na sračky
rozbitá...
Tu srdce se rozkmitá
a jen co vpuštěna do dveří
tělo sebou škube....
nikdo dosud nevěří---
na lehátku bezvládně leží
padlý anděl.

Anděl, jenž v čekárně se
kroutil, rmoutil svým koncem.
Vše je zakončeno zvoncem
jenž alarm spouští---
to kardiostimulátor
své funkce zkouší
a kope a kope tam pod hrudí.

...Kde schovaná krabička
v tichosti dosud studí jen
a občas tlačí.
Nyní však její výboj elektrický
stačí aby ani dnes nevpustily
naší dceru jako anděla do nebes.

Je na Aru a já po silnici
řídím naší starou káru.
Manželka pláče z beznaděje
do soucitu....
a já říkám tuto větu.
Víš proč nebrečím???
Protože se pak blbě řídí
na cestě životem a smrtí.

Děkuju ŽIVOTE Táta.