Requiem pro mou Lásku

Requiem pro mou Lásku

Včera večer jsi mě znovu uhodil.
Nespala jsem – vlastně možná jen chvilku,
když mě omámil tvůj dech, páchnoucí Whisky.
Místo mě objímáš lihovou prostitutku ze skla.

Dívala jsem se skrze okno na noční oblohu.
Padala hvězda a já ucítila v tu chvíli dýku ve svém
srdci, kterou jsi tam znovu vrazil.
Slyšela jsem tvá slova, která s ní otáčí a rána
se znovu a znovu otvírá.
Zazářila a uhasla – jako naše sny.
A já dnes cítím konec víc než kdy dřív.

Mám na sobě bílé tričko a na něm krev ze rtů,
které jsi kdysi tak něžně líbal.
Ta krev je i z mého srdce, která prosakuje z mé hrudi.

Proč?!
Ptám se proč?!
Proč stále dýchá jen pro tebe?
Můj polštář je mokrý od slz, které nikdy nestihnou uschnout.
K té hvězdě jsem poslala přání –
sebrat tu sílu tě opustit,
i když tě stále moc miluji.

Je ráno a já se dívám na sebe do zrcadla.
Na sebe?
Co to povídám?
To nejsem já!
Já už vůbec nejsem vidět.
Jsem někde schoulená a vystrašená
v koutě svého těla.

Najednou padám na kolena a zvracím.
To mé srdce tou otevřenou ránou dáví
tvou rádoby něhu a lásku.
Všechno to zkažené jídlo,
které jsem pozřela jako kočka chlupy
z tvé hebké srsti, když olizovala jsem tě
z lásky a touhy.

Chuchvalec, který ležel jak kamení
na mé duši, kterou jsem ti odevzdala.
Jako černý kašel, který má barvu smrti naší lásky.
Narkóza, ve které se utopili všechny mé sny,
jako v mrtvé vodě.

Otáčím svůj pohled k tobě, lásko.
Spíš klidně a – do prdele,
ty se usmíváš?!
Díky!!!
Ten úsměv spustil kontrakce
a já začínám rodit - Sama sebe.
Bolí to, fakt hodně… moc, moc, moc.
Úleva – a já slyším svůj vlastní pláč
po prvním nádechu.

Na podlaze, mezi tím hnusem,
leží bílé pírko.
Beru ho do dlaní.
Je tak lehké.
Usměju se.
Dokonce mě malinko šimrá.
Krásné, čisté – nový život bez viny,
kterou jsem soudila sebe.

Díky, hvězdičko.
Tvá smrt je můj život.
Stojím pevně a v zrcadle jsem – Já!!!
Narodila jsem se s křídly,
která mě odnesou skrze rezavé mříže
pryč, pryč, pryč od tebe.

Odcházím – a třískla jsem dveřmi, fakt hodně.
Víš, co jsem slyšela?
Čepel gilotiny, která uťala hlavu
našemu „vztahu“.
Víš, co je zvláštní?
Už vůbec neteče žádná krev.

Tak sbohem, lásko.
Už ti nepatřím.