Meluzíny

Meluzíny
Písně léta odezněly a v dešti listí,
co v mlze stesk svůj roní
já tiše rozjímám.
A vítr svěží větve stromů čistí,
zem po mandlích hořce voní,
já smutek nevnímám.

Teď v chóru plískanic a deště,
co pole s lesy smývá
po cestě se potácím.
Na slunce občas vzpomenu si ještě,
jak paprskem se na mne dívá
a po cestě se potácím.

Písně léta odezněly a v širém kraji
nezní špaččích letek rej.
Já přesto vzpomínám.
Na dívku krásnou tak, až dech se mi tají,
s níž mi tenkrát bylo hej
a proto vzpomínám.

Bylo krásně s dívkou v tváři bledou,
když meze dávali nám přístřeší
I na to vzpomínám.
V polibcích, jež nás k hříchu svedou
a srdce naše potěší,
ach, jak na to vzpomínám.

Kde se skrývá dívka s tváří bledou,
proč mezí teď jdu siře sám,
ač na ní pořád vzpomínám?
A kudy mě ty cesty vedou,
že bláto na svých botách mám
a míle v nohách nevnímám.

Teď v chóru plískanic a deště,
co zní jak nářek meluzín
po cestě se potácím.
Chlad mne svírá jako kleště,
v dáli světel nevidím
a po cestě sám se potácím.