Mraky nad Prahou

Nad Prahou se zatáhlo.

Ne znenadání, spíš pomalu, s jistotou,

s jakou padají podzimní listy na dlažbu Malé Strany.

Lidé si na šero zvykli,

jako si zvykají na nový řád,

nejprve se mhouří oči,

potom přestane vadit, že nic není tak.

A přece jsme ještě nezapomněli,

že slunce vychází.



Staré hodiny na věži odbíjely po svém.

Možná šly pozpátku,

nebo jen zapomněly, kam směřují.

Na náměstích zůstala slova zavřená do hesel,

z plakátů se usmívali ti, kteří už dávno neslyšeli.

Vítr procházel prázdnými průchody,

nesl s sebou ozvěnu jiných časů,

šeptanou v kavárnách, rozbitou o ticho zítřků.



Ale dole na nábřeží, mezi lavičkami,

které pamatují víc než kroniky,

někdo poprvé v životě napsal :



„Mraky nejsou věčné."




27.6.2025