Slunovrat s pokorou

Ve chvíli, kdy slunce nejvýš stojí,

v tichu dne, co nikdy nespěchá,

dotýkám se světla, co nehoří — jen tiše září z nebes, zdaleka.



Stíny se krčí, čas téměř spí,

a v tom klidu, co duši objímá,

vdechuji pokoru – prosté „jsem“,

bez hluku, bez chtění, bez jména.



Na loukách šeptá tráva bez chvění,

a ptáci mlčí,

jakoby věděli,

že příliš slov by vše jen smylo — teď vládne síla v odevzdání.



Stojím bosá na teplé zemi,

v dlaň sbírám střípky zlatého dne,

věčnost dýchá z každé vteřiny,

a já ji přijímám pokorně.



21.6.2025