Nevyslovitelná

casa.de.locos: Psavec: Dandy: Díky.

Yana: Yano!! Tak ráda tě tady vidím! A děkuji

No, tohle je přesně to proč jsem se vrátila a doufám po odmlce zůstanu, ano, dětství a rodný kraj je přesně to co nás nejvíc ovlivňuje, ty podpisy asi nikdy nesmažeme, ale teď už je to náš boj, děkuji za báseň a zamyšlení

Zaujala.

pocítěno

Homér: Je to tak, s vlastníma dětma to člověku vyleze ať chce nebo nechce... a to i když si předtím naivně myslel, jak už to měl pochopený a bolest odžitou. No, neměl. Taky to člověku samozřejmě nejvíc doteče, když řeší následky nějakého podobného rodiče a zkoumá kvůli tomu svoje podvědomý vzorce a kde se v něm vzaly. Já teď udělala pokus, co se stane, když prostě nebudu nic iniciovat a nechám to na něm. Rok a půl neviděl vnuka, 1 zavolání na narozeniny s výčitkou, že se neozvu, a obligátní šťastná a veselá sms. A je mi líp, ale stejně se nedá utéct před tím, jaký základy mu ten člověk položil. Souhlasím, že nejlepší řešení je snažit se to s vlastními dětmi dělat líp.

Fotřík, jo? Hustý je, že tyhle věci člověk začne řešit, nebo si je alespoň uvědomovat třebas až ve třiceti, ve čtyřiceti. Někdy to přijde až s vlastními dětmi. Já nevím, jestli mě táta vůbec někdy za něco pochválil. Nebo jestli si to jen nepamatuju a jen živím neexistující křivdu. Ale každopádně sebevědomí mi fakt nepěstoval. No teď valí bulvy, jak jsem si i s malým dítětem poradil. Protože on to neuměl, jeho táta to asi taky nedělal, přitom děda to byl nejlepší, tahal mě do hor. Tak nevím, vidím naději v tom, že my budeme na svě děti nejlepší. Číst pohádky a tak. Prostě ten Svět obrátíme k lepšímu přes naše děti. Třebas je ta báseň o ničem jiném. A to tu ještě nerozebírám matku, to je teprv odvar. Psychologické básně, ty jsou dobré.

Smutná ,pěkná.