Houpavá zoufalost tajně sní naději

I.

zoufalost je houpavá
vlaštovku vyvrhli z hnízda na šikmo
s jejím pádem vylili mléko k snídani
těsně nad zemí omdlela
déšť ji uzemnil
neposunul
nevzkřísil

ten pocit jde vždycky nahoru a dolu
vidíš holku v lodžii
jak si pálí jednu cigaretu za druhou
upíjí víno - jedno jak kyselé
nic jiné ji neuspokojí
víno ji chutná jak sám život
když dojde kapka
nitro ochudí

o poslední malou špetku
chybí chuť duši


II.

pampeliška chmýřím mnoho slibuje
signál výdechu pro budoucnost
nic se nesplní ale co kdyby
přece jen
tak fouknu a zhoupnu se v mládí
šum občas zazdí hlasitý zvuk
vlny tě ošumí sem tam do špinava
dětství je Sázava a Luka
když miluješ přírodu
stačí jen dýchat

jen se nepředýchat aby mě nebolela hlava

III.

když jsi zoufalá
chceš si hrát s lidmi na metafory
až se ti rozjitří v kapalině dech
smutek unudit slovy
v papíře prázdnotu naplnit tiskem
a všichni ti lidé tě rozjitří
možná obejmou a na rozdíl od tebe nikdy nezrudnou
stále nad obočím bíle čistí

myšlenky každého nezatmí
příběh nenajdou i kdyby sebevíc dělali fóry


IV.

zoufalství dřív znalas jen z filmů
zmáčklas figurku
a čůralas škvírkou gumové srnky v bazénku
hračky - tvůj ledovec, tvá časem slizem utopená dětská smrt
a cedníkem prsty
či sítem vylovit havěť
stane se teď
dětství se dá odžít létem a bazénem
máma tě naučila
umýt si nohy spolu s larvou komárů
nejedna můra ti pošpinila polštář když jsi ji spolkla
mohla ses koupat
cítilas, že tohle je ten
v dětském žargonu
"nejexluzivněší den"

V.

první beznaděj bývá
vtipná pro dospělé
bála ses chlapeckých kalhot
kdykoli se kamarád převlékal do plavek
raději jsi oslepla
pak dětskou sukýnkou rozevlálas u pumpy
chuť na slovo a cukr na dlani bez vůně těla
a co bych teda v budoucnu
dělala jinak než pila a pila?
dnes už jako kdybych zapomněla

kde jsou dnes všechny ty listy kapradí? a pampelišky přání
kam padl míč, který jsem kopnutím dmýchla
nad ohanbí hlavy?
komu ublížili mé první
potácivé sny?
a kolik mužů mi na rány - aniž bych chtěla - poskytlo dlahy?
styděli se - ne že ne - že jim vytáčím hlavu až do kořínku
- klíště komůrek
mám dlaně jen aby se vířily
a nikdo ani "nemek"


VI.

už nelze odestát své jsoucno
všechno se to stalo tak rychle a smířlivě
i kdybych řekla "ne, každý šperk ti na kůži nezůstane
zezelenáš ze své vlastní hanby"
trochu chmýří zůstane v ústech
dám si doutník jen abych se v trubce
zauzlila
a žádný komín už nekřičel místnost bez dveří
už nikdo dnes neumře
a v posmrtný život chci - ale zrovna dneska nevěřím

zahraju naoko
že pořád jsi tu hrající na flétnu a někde okolo tebe sněží
květinky dráždící sítnici ve větru
že pořád jsi tu a doutnáš mnou
čistý, opojený, bez vůle
nahý a precizní


VII.

jenže je tma
a zdá se mi těžce opomíjená
nejdřív ji odmítneš, pak obejmeš, vypustíš, zauzlíš, vydechneš
a vykrvácíš samotu na svém oblém měkkém rtu
vzteklinu si pověsíš
na prádelní šňůru aby ses až do konce světa
nemusel bát vody
nad kopec se nikdy doopravdy nepovzneseš
je těžko když se kaboníš
dodnes se neví
proč tma na tebe tak prosvítá

zapálí si holka cigaretu a zavětří směrem k moři
solí snídani
v obličeji démon těžce po ránu
jen trocha chuti a houpání
řekne si holka že vlní se zrcadlo a nikdy se nic nestalo

a jestli mě neutiší ticho
nepohoupá těžká pouliční smrt
nezachvěje nosní dírkou pavučina silnic
za ohbí kostela cítím že zažiju všechno
nebo nikdy nic
červ zvědavosti praská s první slinou
odžívá léto

mám na víc nebo se už všechno dávno stalo mojí vinou?


VIII.

jen jeden ďábel se mnou sdílí to malé hebké ušmudlané světlo
které nemůžeš nikdy
nikomu říct a jestli se lekáš
pak tohle všechno
nikomu nepřej a buduj si v sobě představu
o malé tyrkysové dámě v roušce aby ji slova nezrychlila úbytek chuti

na zdraví řekne - budeš zoufalá
zároveň šťastná, nicotná, tmavá a svá
jako kdybys to neznala
má malá

IX.

přimhouříš oči
a necháš si o třešni zhoupnuté přes ret zdát
zoufalství prvních dětských let - padl strom pod kterým sis hrávala na život
podťala kmen sekera - kde je ta příroda?
taky se ti zdá - že cokoli vezmou z dětství
se zavětví po nocích do dospělosti?

to nic jen běžím se smetím
sejdeme se na růžku kdes žila dětství a sbírala bonbón za bónbonem
brouzdala kolej za kolejí
kde bylas to ty - to ty - ne vždycky jsi to chtěla
a vrány si ctily svého místa
a vždycky nějak nádherně se smutkem klovaly
prstýnky do tvaru varhánků - čím taky zhudebnit tu vytrvalou špoušť?
a vždycky ti nějak s obrovským citem zapletly vlasy
a krákaly nahlas i něžně
v dielaktu muziku
kterou sis dávno myslela jen v hlavě
křičely něžně názor o malé vetklé vši
zázračně znaly cit který se zrcadlí v havraním namodralém peří
jdou za tebou
věří
že se svěříš a s houpavou silou
poletíš zas nahoru

- víš že krásy se dějí neustále
aniž bys všemu rozuměla
a lehkým tanečním krokem si za zázraky šla

X.

někdy se trochu zlobím že všichni ostatní
mají sítnici z neprůstřelného skla
vidí barvy
aniž by jim svůj příděl dala kolemjdoucí hvězda
zoufalost je houpavá
ušmudlaná a trávou zelená
těsně nad zemí jsem omdlela

to nic už víc nedělej
zdá se že s celou tíhou
vesmír se nad tebou rozhodl zhoupnout
ze spánku obejmeš se a usměješ

to se ti jenom zdá že jsi pro život tak zoufalá
tak bílá
že už víc barev by jitřenka nedomyslela

XI.

zoufalost je houpavá a hloubá
vlaštovku vyvrhli těsně před probuzením
s jejím pádem vylili ze zobáku kapku rosy
těsně nad zemí omdlela
déšť ji rozpustil
neprobudil
nevzkřísil

ten pocit jde vždycky nahoru a dolu
vidíš holku v lodžii
jak nalévá jednu sklenku za druhou
upíjí víno - jedno jak staré
nic jiné ji neuspokojí
chutná jak sám život
když dojde kapka
nitro ochudí
rosa navždy dětskou duši mírně studí
chybíš světu
o poslední malou špetku
polyká naději
ta se zalkne s prvním krupobitím až strachem vyprchají myši
naděje maličká naivní a růžová
se nechce vzdát nikomu
přesto ji slyšíš /napínáš uši