Každý z nás měl svůj osud. Svého Verge, strážce duše. Zloděje života a posla smrti. Každý z nás měl vyzyvatele, jež rozhodoval o čase prožitém na Zemi. Strávit dětství jeho hledáním a pokusy o jeho zabití nebyla naše volba, jen nutný krok k přežití. Bytí bylo protkané strachem i nadějí. Všudypřítomný dotek chladu druhé strany nás udržoval ve střehu a nutil nás přemýšlet o věcech, kterých by měly být děti ušetřeny. Lidé se rodili a umírali. Mnohdy mladí. Na hlad, na nemoci nebo rukou někoho dalšího. Nejčastěji však na selhání při snaze získat ztracenou část sama sebe.
přidáno 23.05.2024
hodnoceno 2
čteno 35(4)
posláno 0
V naší malé vesnici Seagal na hranici Gaelského Irska, z východu omývané vlnami Muir Eireann, ve světě známým, jako Irské moře, se vzduchem šířila vůně ryb, bylin a destilátem nazývaným voda života. Uisge beatha, které se už nadále říkalo jen Usky v sobě nesla chutě velkých dálek. Dávala i nejméně zcestovalému jedinci příležitost ochutnat svět.
Jako nejstarší dcera místního zemědělce jsem k pálence měla neustálý přístup. To se mi zdálo být polehčující okolností, vzhledem k tomu, že se neodvratně blížil rok mých 21 narozenin a tedy i den, který se v mém případě měl stát datem mé smrti.
Mezi všemi ostatními, jež osud připravil o život v den jejich dospělosti jsem značně vyčnívala. Zvěst o mém Verge se nesla do sousedních vesnic a odtamtud díky kupcům a obchodníkům zavítala do velkých měst a dokonce i přístavů dalších zemí a jejich království. Každý znal můj příběh a každý s jistotou věděl, jak skončí. Neměla jsem nejmenší šanci.

Nespokojeně jsem se převalovala na tvrdé posteli vycpané slámou a nechala tiché kapky potu, aby chladily mé strachem rozechvělé, zlostí rozpálené tělo.
Bylo to tu zase. Z dálky mezi stromy hustého, mě neznámého lesa zahaleného mlhou, na mě hleděly dvě zářivě zlaté oči.
Bez mrknutí se upínaly k mému pohublému, přesto svaly opředenému tělu. Vlasy v barvě ohněm hrající oblohy zbarvené vycházejícím sluncem nad poli zralých klasů pšenice, jež zdobila menší část našich polí, se v zacuchaných pramenech snášely na má jizvami pokrytá záda. S rukama zaťatýma v pěst jsem mezi zuby drtila pocit frustrace a nespravedlnosti.
“Co po mě chceš?!” zakřičela jsem do nocí protkané divočiny a čekala, že mi snad němý tvor konečně odpoví. Místo toho se však do okolí nesl jen můj lehce zastřený hlas. Budil lesní zvěř a vyháněl noční ptactvo z jejich hnízd. Plašil ostatní strážce duší, kteří se schovávali před svým vlastním osudem.
Z očí protkaných pekelným plamenem jsem nespouštěla ty své, oříškově hnědé. Obočí nad nimi, přísně stažené směsicí pocitů, mohlo děsit jen prázdný prostor mezi námi. Verge si z mé přítomnosti nedělal nikterak těžkou hlavu. V klidu seděl mezi siluetami keřů divokých malin a zdálo se, jako by se snad usmíval.
Potutelně mě lákal, abych se vydala ho hledat, abych dala šanci něčemu kompletně nesmyslnému. Abych nacházela naději ve zcela ztraceném případě. Zkoušel mě. Provokoval. Podrýval mou příčetnost.
Tělem mi prostoupila silná vlna chladu. Nechala jsem ji, aby mi pomohla v uvědomění si, jak moc vypočítavé jeho chování je. Jak chytře a zlověstně v téhle zvláštní situaci jedná. Zdál se přítomnější než já, člověk moudrý. Možná na těch zvěstech o něm přeci jen něco bude.
Bylo více než zřejmé, že věděl o našem spojení. Dalo se to hravě vyčíst z jeho výrazu. Se stejnou jistotou ale rozuměl i tomu, že nemám ani nejmenší šanci ho vystopovat. Byl více než přesvědčen, že jediné místo, kde se mi podaří ho spatřit byly mé sny. Musel být. V jeho očích se zračil výsměch, zřetelně připomínající, že v nich jsem svůj úděl naplnit nemohla.
Střáslo mnou.
Přála jsem si zmizet a v koutku duše jsem věděla, že se mi mé přání jednoho, ne zcela vzdáleného dne vyplní. Smrt už po mě pomalu natahovala své kostnaté pařáty. Můj den přichází. Rychleji, než bych si přála.

S trhnutím jsem se probudila z další noční můry. Z jediného snu, který se mi mezi bezesnými noci zdával.
Stejně, jako všem dětem a mladistvým až do dne, kdy se svému Verge vítězně dívali do mrtvých očí. Do dne, kdy si vzali zpět to, co jim po právu patřilo.
Nebo do dne, kdy se ti druzí, ti nešťastníci ocitli v říši, kde se jejich snění proměnilo v nekonečnou prázdnotu nicotného zatracení. Tam už je žádné sny o Verge nemusely provázet, neboť se vítězstvím pyšnil právě jejich zvířecí vyzyvatel. Boj byl u konce. Příběh skončil. Tak, jako brzy skončí i ten můj.
V šeru do noci zahaleného podkroví stodoly se v prostoru nade mou ještě chvíli vznášel obraz pronikavých očí. Než dočista zmizely, proměnily se v úzké, výhružné štěrbiny.
Zalapala jsem po dechu a vyskočila na nohy. Rozrušená. Pohlcená děsem, pocitem, že mé hrdlo svírá samotná Banshee, víla smrti.
Neklidně jsem přecházela po vrzajících prknech podlahy. Dlaněmi si otřela orosený obličej a stále roztřesenými prsty stiskla šíji, na níž se mi znatelně ježily jemné chloupky.
Snažila jsem se zklidnit dech a zahnat myšlenky ztěžklé strachem a výčitkami.
“Auri?” ozval se do ztichlého pokoje rozespalý hlasék milé Bay, nejstarší z mých čtyř mladších sester.
Jméno dostala pro své dokonalé modrozelené oči, pyšnící se stejnou barvou, jakou měla živá voda zátoky za naším rodinným domem. Loch Laigh.
Přispěchala jsem k ní, zatímco jsem držela prst přitisknutý na rtech. Nechtěla jsem, aby vzbudila i Vivianne s Marlen. Naše sestry, spící na druhé straně půdního prostoru, pomyslně děleného od naší strany prostorné stodoly jen malým pruhem slabého noční světla dopadajícího oknem. Stále hořící lucerna, stojící na stolku mezi našimi postelemi ozařovala mladé, pihami pokryté tváře.
Bay si promnula oči a zvedla se na loktech. Když trochu přivykla tmě, zkoumavě si mě prohlížela.
“Zase se ti zdálo o tvém Verge?” vyčetla lehce z mé neklidem prostoupené tváře. Souhlasně jsem přikývla. “Poslední dobou je to čím dál častěji. Nejspíš proto, že se blíží poslední rok.” V polovině věty jsem se zarazila. Bylo až příliš brzy, než abychom řešily takové téma.
Bay se zachmuřila. Věděla, kam svými slovy mířím. “Opravdu nechceš zkusit štěstí?” otázala se téměř neslyšně. Věděla, že je pro mě tohle téma dávno uzavřené. Čas od času to ale stejně zkusila.
Povzbudivě jsem se usmála. “Znáš přece můj názor Bay. Raději strávím svých jistých 21 let s vámi a naplno, než abych se sama hnala za přeludem s téměř nulovou možností úspěchu. Ten ztracený čas mi za to nestojí.”
“Právě více času s námi bys tím ale mohla získat. Navíc bys měla i více možností na to prožít vše, co by člověk za život prožít měl,” nesouhlasně kroutila hlavou.
Tahle její moudra mě přiváděla k šílenství. Na svých čerstvých 16 let byla velmi uvědomělá. Vždycky byla.
Povzdechla jsem si.
“Bay,” pronesla jsem poraženecky. Neměla jsem sílu ani chuť s ní bojovat. Stejně nakonec vždycky vyhrála, nehledě na to, o čem jsme spor vedly. Měla dobré argumenty, zatímco u mě jen převládala pouhá touha po klidu.
Sestra si všimla únavy, která se mi tiskla do tváře a rozhodla se rozhovor odložit. “Promluvíme si ráno,” pronesla klidně. “Teď si běž ještě lehnout, čeká nás dlouhý den,” nabádala mě. Myslela to dobře, já ale věděla, že se mi s největší pravděpodobností už usnout nepodaří.
“Dobrou Bay.” Políbila jsem ji do vlasů, zkontrolovala Vivianne s Marlen a stoupla si k oknu.
Za obzorem už moře opisovala oranžová linka světla, slibující přicházející východ slunce. Věnovala jsem mu veškerou svou pozornost.
Kolem ramen jsem si přetáhla velký pletený šál, který mi matka darovala k 11. narozeninám. Tehdy mi ještě věnovala pozornost. Toho času ještě věřila, že se jí podaří mě přesvědčit, abych se nevzdávala.
Stále zůstával mým oblíbeným. Nejspíš pro vzpomínky v něm uchovaných a stopy její tehdejší lásky propletené mezi lněnou přízí.
Spokojeně jsem se v něm uvelebila. Nechala ho, aby hřál mé vnitřně roztřesené tělo.
Hladina moře, které se rozprostíralo za útesy dělící zátoku s našimi rozsáhlými pozemky se barvila do žluto oranžova a s tichým šuměním vln vítala nový den.
Slunce stoupalo rychle. Jako by se nemohlo dočkat nového začátku a malých dobrodružství, které se v něm skrývala. Mě však i přes všechnu krásu, kterou s sebou neslo, připomínala jeho přítomnost, že jsem zase o den blíž svému poslednímu nadechnutí.
Posmutněle jsem přitáhla bradu k tělu a pevně stiskla své paže v objetí. Byla jsem tak ponořená do sebe a obrazu, který se přede mnou spěšně měnil, že jsem zcela přeslechla vrzání dřevěné podlahy.
Jakmile mi na rameno dopadla tíha drobné dlaně, nadskočila jsem. Zčásti překvapením, z části kvůli střetu ledových, dlouhých prstů, nepatrně se otírajících o část odhalené, šátkem vyhřáté kůže na krku.
“Promiň,” ozval se za mnou smíchem zřetelně zastřený medový hlas Bay. “Jen jsem ti chtěl dát tohle,” dodala a podávala mi zažloutlé listy papíru stočené do ruličky, převázané slabým, voskovaným provázkem.
“Chtěla jsem ti je dát až ráno, ale zdá se, že už ráno nastalo,” mrkla na mě.
Zatímco jsem listy přijímala, zmateně jsem na ni pohlédla přes rameno.
“Dostala jsem je včera ve městě od jednoho obchodníka. Ve volném čase pracuje na výzkumu mýtů a jejich historických pramenů,” vysvětlila Bay s lehkým úsměvem. “Nepatrně jsem se zmínila o své starší sestře a hned se mu na tváři objevil široký úsměv. Moc dobře věděl do jakého přístavu míří, nachystal tyhle listiny speciálně pro tebe a doufal, že dostane příležitost, aby ti je předal. Myslí, že by ti mohly pomoct v hledání.”
Obočí se mi nespokojeně stáhlo. Nerozuměla jsem, co bylo cizímu mládenci do mé situace. Usoudila jsem ale, že šlo čistě o zvědavost a kuriozitu, kterou představovalo spojení s mým Verge. Zároveň mi jeho nežádaná snaha o pomoc připadala jako asi to nejmenší zlo, které s sebou tohle propojení přinášelo.
Bay se tvářila až příliš nadšeně. Naděje jí doslova sršela z očí, náhle plných života.
S povzdechem jsem pohlédla na ruličku papírů ve své ruce. Takových planých nadějí mi téměř 20 let života přineslo nespočet. Věděla jsem, že ani tentokrát tomu nebude jinak. Byla jsem přesvědčená, že nepůjde o víc, než další z nich. Další slepou uličku. Další nemožnost.
S těžkým polknutím jsem oči zvedla zpět s sestře a přemýšlela jak jí říct, že nemám v plánu je ani rozvinout. Její rty, svým širokým protažením vypovídající o nekonečné radosti mě ale přesvědčily zarytě mlčet. Abych nemusela lhát, vyloudila jsem co nejpovzbudivější úsměv a listy papíru s kývnutím položila na péřovou peřinu.
Když se pak odvrátila, aby ustlala svou postel a vyrazila do domu naší rodiny, stojícího jen kousek od stodoly, v níž jsme přes léto se sestrami rády spávaly, aby se převlékla, zachmuřele jsem se svezla na podlahu. Opřená o rám postele jsem nechala hlavu zatěžkanou myšlenkami padnout na nadýchanou peřinu. Najednou mi připadal poslední den mého života až příliš daleko. Věděla jsem, že mě čekal velmi dlouhý rok. Plný slz, přemlouvání a výčitek.
přidáno 25.05.2024 - 12:55
Sasanka: Díky za upozornění, mrknu na to. Původně tam byl pokoj.. přehlédla jsem pří změně :)

Mám rozepsané - na kterých aktivně pracuji - tyto tři. Potomky, příběh Eve Hardin a tuto novinku. Pak pár nápadů, ale ty leží v šuplíku.
přidáno 24.05.2024 - 11:39
Střáslo mnou. Zahaleného podkrovního stodoly. Je to zajímavé i to, že máš toho tolik rozepsáno. Skoro se bojím zeptat kolik?! ;)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Strážci duše - kapitola 1 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Deprese
Předchozí dílo autora : Strážci duší - pracovní název

» narozeniny
Rony [15], Adéla [13], sqeerukl [12], Ingo [12], máni brzková [11], filliu [10], MaPi [10], TenNovej [10], Pigi [8], Ho visto cadere una stella [1]
» řekli o sobě
Severak řekl o Singularis :
Díky němu jsem tu: Prokliknul jsem se sem přes stránky jeho seriálu Ester Krejčí. Jinak jeho nápady a díla nejsou uplně hlavní proud, ale o to jsou v nich zajímavější nápady.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C

Apple MacBook

Na skvělém Macbooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming