Strážci duší - pracovní název

Ve snu jsem ho vídala často. Tvora, který se mnou byl neodvratně svázán a jemuž se ve zdánlivě nevinné tváři tiskla zpráva o datu mého posledního dne.
Svýma zlatě žhnoucíma, hlubokýma očima mě vždy dokázal snadno přikovat na místě. Svaly v těle se mi pod intenzitou jeho pohledu bez vyzvání napnuly a já zapomněla dýchat.
Takové to bylo. Přesně takové bylo znát vlastní osud.
Každý z nás měl ten svůj. Svého Verge, strážce duše. Zloděje života a posla smrti. Každý z nás měl vyzyvatele, jež rozhodoval o čase prožitém na Zemi.
Strávit dětství jeho hledáním a pokusy o jeho zabití nebyla naše volba, jen nutný krok k přežití.
Bytí bylo protkané strachem i nadějí. Všudypřítomný dotek chladu druhé strany nás udržoval ve střehu a nutil nás přemýšlet o věcech, kterých by měly být děti ušetřeny.
Lidé se rodili a umírali. Mnohdy mladí. Na hlad, na nemoci nebo rukou někoho dalšího. Nejčastěji však na selhání při snaze získat ztracenou část sama sebe.
Tak to prostě je. Tak to tady chodí. Každý z nás moc dobře ví, že když je vaše duše svázaná s dalším dýchajícím tvorem, stává se hlavní otázkou vašeho dospívání to, kdo z vás má právo žít.
Tahle pravda se mi nelíbila. Nikomu z nás. Ale nebylo zbytí. Hráli jsme hru o vlastní existenci. Hru, která měla jasná pravidla.
Do dovršení dospělosti, připadající na ukončený 21 rok po narození, musel zemřít jeden z nás. člověk nebo zvířecí přidruženec do něhož při našem narození vstoupila část naší duše. Náš Verge.
Krajem se nese zvěst, že k dělení duší docházelo už od dávných věků. Od časů prvních lidí, jako daň a odplata za jejich dlouholeté vyvražďování tvorů s nimiž jsme od počátku sdíleli stejnou planetu. Nikdy jsem o tom nepochybovala. Zdálo se to, jako spravedlivý trest. Jeho význam však nikterak neulehčoval tíhu osudu, kterou si pro nás stvořitel připravil.