Mexická blondýnka

Bětku jsem znala odmalička. Snad od osmi let. Byla mladší, ale to nebránilo tomu, abychom se spolu nespřátelili. Bětka byla jiná než ostatní. Věčně si vymýšlela příběhy, které se nikdy nestaly; proti všemu protestovala a většinou dosáhla svého. Měla kus bohémské duše svého mexického otce a kus realismu své české matky. Myslím že nejvíc na světě nenáviděla, ale zároveň i milovala svou sestru Sašu. Byla přesvědčená, že právě Sašu miluje matka daleko víc. Tentokrát měla nejspíš pravdu. Vídaly jsme se často. Já ji chtěla vidět, abych se ponořila alespoň na chvíli do jejího rozpolceného světa, zatímco ona chtěla kus mého klidu. Ona jediná, mě dokázala přemluvit ke konání naprostých ptákovin, tu rozumnou a hodnou holčičku, jakou jsem obvykle byla.
Myslím, že jsem jí neměla ráda. Dokonce jsem jí asi nesnášela. Těžko řít, takhle s odstupem. Přesto, jsem s nikým nebyla radši. Možná, jsem se trochu bála té její prudkosti a jejích plánů. Dodnes si pamatuji, jak jsem jí záviděla toasty od maminky, když jsme jezdili na oddílové výlety. Myslím, že je nesnášela.
Nacházela na pláži zahrabané tisícovky kun se stejnou lehkostí, se kterou počítala ve španělštině a smála se svým zvonivým smíchem. Zpívala jsem s ní Abecedu a vymýšlela nové verze s autem u silnice, to když jsme šli sami do Ostřetína ke koním, zatímco ostatní už tam dávno byli. To když jsme si mazali housku tou nejlepší pomazánkou, kterou kdo kdy udělal a dýchaly tu opojnou atmosféru léta.
Tahle holka měla oheň v duši, i když ho málokdo spatřil. Byla navenek veselá, ale uvnitř zlomená. Byla moc malá, moc složitá. Pro tenhle svět jí bylo škoda, teď to vím. Neviděla jsem jí spoustu let. Myslím, že kdybych jí potkala na ulici, nepoznám jí. Než se začne smát. Ten smích, na ten se nedá zapomenout. Nesedí k drobným blondýnkám. Jenom k těm z Mexika.