Voodoo (části úvodní)

                    VOODOO

              Verze lotrovská, část úvodní

    Zdobná dřevěná jehlice zajela do hlavy rákosové loutky, oblečené do pestrého šátku. Hajnej i jeho parťák, jeho gorila, hleděli na černého kouzelníka se zatajeným dechem. Teď, teď se ten darebák Špína někde svíjí, ať je kdekoliv na světě! Šátek na loutce je jeho a určuje totožnost oběti zcela jednoznačně, nikdo jiný ho nikdy nenosil.
    Ne nadarmo má Hajnej svoji přezdívku: jako správný ochránce svého revíru odstraňuje škodnou a přebytečné kusy. A Špína je velice nebezpečná škodná, o tom není pochyb, tím spíš, že má Hajnýmu co vracet. Už dávno ho měl Hajnej odstranit, ale počítal, že se ho zbaví, až ho ještě trochu využije. Plán byl dobrý – za dohodnutou provizi dal Špínovi typ na docela slušnou ránu, s tím, že provize bude, až bude zboží pod střechou. A Hajnej věděl velice dobře, pod kterou střechou. Přišel si tedy pro provizi sám, bez plátce, a aby se nemohl splést při počítání, sebral úplně všechno. Že se mu na kobylku bez peněz Špína nedostane, to bylo jasné. Naopak on bude mít dost, aby mohl svého soka nechat třeba vystřelit do kosmu, kdyby na to přišlo. Jenže Hajnej míní, Špína mění. V pytlích bylo všechno možné, jen lup ne. A hlavně tam byla nepřehlédnutelná cedulka: „Je s tebou konec.“ Tím se ovšem karta obrací. Takový podraz Hajnej nečekal. Že měl počkat na nějaké vyrovnání mu ani nepřijde na mysl; považuje Špínův manévr za odporný úhyb a co je horší, peníze má soupeř a je nabíledni, kdo teď má čáku na výlet třeba i do toho kosmu. A že si to Špína náležitě vychutná, o tom nemůže být pochyb. Je to mazaný nažehlený elegánek, vždy čisťoučce vymydlený, úlisný až hrůza. Ke své přezdívce přišel dílem ironicky, jako se někdy mohutným zavalitým lidem říká drobeček, dílem pak kvůli svým nevybíravým metodám. Ty byly opravdu někdy dost silné i na otrlé prostředí, větší roli však hrálo, že Špína si v různých podrazech přímo liboval. Nuže, teď byl podraz spáchán na něm a bylo jen zásluhou jeho prozíravosti, že nebyl dočista okraden, byť tedy Hajnej na věc kouká jinak.
    Od té doby uběhl už pěkný čas a o Špínovi ani slechu. Něco chystá, určitě, ale copak lze být stále připraven na úder, o kterém člověk neví, kdy a odkud může přijít, ani jak bude vypadat? Hajnej cítil, že má nervy na drátkách, proto uvítal parťákův nápad využít služeb toho tmavého kouzelníka jako možnou cestu k vysvobození.
    Teď tedy sleduje rituál, který mu má toho arcilotra jednou provždy odstranit z cesty. Však jestli Špína někde zničeho nic natáhne bačkory, to se Hajnej dozví v cuku letu, taková věc se roznese, to dá rozum.
    Zdá se, že kouzelník končí. Jako by se probíral, odložil loutku a pokynem dal najevo, že je hotovo.
    „Co bylo živé, už není.“
    „Tak je ten lotr po smrti?“
    Kouzelník opět vzal loutku do ruky: „Tohle je ten, kdo nosil ten šátek.“
    Sundal šátek a podal ho Hajnýmu. Pak vytáhl z loutky jehlici a namířil jí loutce na hlavu: „Co tady bylo živé, je mrtvé.“
    Zlehka se uklonil a ukázal ke dveřím. Hajnýmu i s gorilou nezbývá než odejít. A čekat.


              Verze romantická, část úvodní.

    Masivní čalounický špendlík zajel do hlavy celuloidové panenky, takové, jakým se kdysi říkávalo plaváček. Alice cítila slabý odpor materiálu jen když silný špendlík pronikal poddajnou lebkou nebohé hračky. Křečovitě svírala špendlík za velikou hlavičku a jako beze smyslů jím cloumala sem a tam.
    Panenka měla na čele přilepený chomáč vlasů, to aby bylo jasné, koho má představovat. Alice si dosud umí vybavit, s jakou něhou je stříhala – aby se nevzbudil, aby nepoznal, co se děje s jeho tak drahocennou kšticí. Však to byla práce – aby nezůstal zub, aby nebylo poznat, že něco chybí. Nepoznal nic, a nevzbudil se, spal jako dřevo. Jak by také ne, po tom, co předcházelo!
    A co z toho teď mám? zuří Alice. Zmizel, vypařil se, najednou k ní přestal chodit, a když se po něm ptala, dozvěděla se jenom, že se někam odstěhoval a v práci prostě dal výpověď. Rodiče už neměl, jen tu panenku mu kdysi dala matka jako talisman, prý to byla v dětství její nejmilejší.
    Tak tady to teď má, zmetek jeden, zmetek, hajzl! Jestli je nějaká spravedlnost, tak to s ním teď musí praštit, vždyť do toho Alice dává celou duši. Tady měl být, mám svátek, jako tenkrát, když jsme spolu začli chodit, poté, co jsme se na silvestra seznámili. Alice si na slavení svátků nikdy nepotrpěla, ale tehdy si malou oslavičku neodpustila, jen aby ho také mohla pozvat, nového známého. Naštěstí ho včas náhodou potkala… náhodou? Inu, náhodu lze přistrčit, říká se přece, že přeje připraveným. Či ne? A teď je kdoví kde! Tohle si ho najde, ať je kde je, slyšela od holek, že to funguje, že se tak lze krásně pomstít.
    Alici se zdá, že tomu už opravdu věří. Nepříčetně cloumá popravčím nástrojem, jako by měla v ruce samotného původce svého trápení. Nakonec zemdlela, vysíleně rozevřela ruce a nechala plaváčka volně spadnout na zem.
    Ty náno, vykřiklo v ní něco, takhle to spíš praští s tebou, ne s ním, vždyť jsi snad byla úplně v tranzu!
    No a co? odpovídá si, tím líp to zapůsobí, a když ne, tak jsem aspoň vybila ten vztek.
    Cítila, jak na ni padá spánek, snad polo mdloby, stěží se zvedla ze židle a padla na postel. Očima ještě stačila zabloudit k pohozené panence a napadlo ji, že její barva ale vůbec neladí s křiklavě oranžovou barvou hlavičky špendlíku. Pak už přišel těžký spánek, jaký bývá dopřán lidem zcela vyčerpaným. Po dlouhé, dlouhé době spala opravdu tvrdě.
    Druhý den panenku sebrala, skoro štítivě, a strčila ji do šuplíku nočního stolku. Hlavička zaraženého špendlíku vypadala spíš jako nějaká kulička, přilepená k chomáčku vlasů. Nechala to všechno jak bylo, nechce se té hrozné věci už vůbec dotýkat, natož vytahovat ten špendlík. Připomíná jí to pocit, jaký v ní vyvolaly ty čarodějnické kejkle, pryč, pryč s tím!

        Pokračování zítra.