Jen tak24

Skřípotem zubů duhu nevyvoláš.
Jen zvoláš slova do prázdnoty,
narazíš do samoty.
Kolem tebe nic
a víc bys chtěl potkávat,
zanechávat stopu,
ne jen otisk prskavce,
který vnímat bude, dokud to půjde.
A tak skřípeš zuby a marně nitro trápíš.
Možná se toho zbavíš
pohlédneš za sebe,
uvědomíš sebe sám si,
kam jsi došel, co jsi stvořil,
co jsi nepokořil a uvědomil si,
že nejsi na závodní dráze
někdy měl jsi platit draze
srdce, to už pukalo téměř vejpůl
sůl v ranách tak bolela,
hlava hořela bolestí.
Neskřípej zuby.
Nic tím nezměníš, neulevíš.
Procitni ve svém já,
nebude kolem tma.
Slunce prosvitne mezi mraky
koukneš se i na oblaky,
které prchají sem a tam.
A skřípat se zuby nesluší,
jiným se srdce rozbuší
z tvé nevlídnosti, z tvé osamocenosti.
Nevíš, kudy kam
na lavičku usednout tě požádám,
abys nezpychl a poznal,
že vše není tak hrozné.
A z nemožného stává se i možné
ve tmě se snáze světlo rozžne,
abys prozřel a uviděl,
že dá se dojít tam,
kam chceš.