29. ...a učitel se dostavil

Kilometry ubíhaly a my si je krátili příjemným klevetěním o tom, co se nám kdy veselého přihodilo. Snad jsme se prostě podvědomě vyhýbali tomu v našich duších tolik obávanému cíli této cesty.
„Hele, tak teď narovinu!“ pomalu zařvala Míša a ve mně hrklo jako ve starejch pendlovkách. „Na chvilku necháme blbinky stranou a přejdeme k věci. Michale, byl bys tak laskavý a objasnil nám, co se vlastně dělo s tím tvým Romanem a co ses všechno dozvěděl? Nemůžem tam přece přijet a vědět kulový!“
Michal se od srdce zasmál a prohlásil: „Mluvili jsme vlastně skoro jenom o Nice. Nemusíš se mu ani představovat, Niky, řek jsem mu tvý datum narození a teď už tě zná jako svý boty. Jó, jak ten tomu všemu rozumí... Astrologie, numerologie, energetickej obal těla... aura, ne? No, a plno jinejch esoterickejch věd má prostě v malíčku.“
Až se mi z toho zatočila hlava. V mysli se mi objevilo těch několik slov, co jsem nedávno četla v knize Lindy Goodmanové: ´Když je žák připraven, učitel se dostaví.´ Že bych už byla připravena a můj učitel přicházel? No, trochu ironické vzhledem k jeho tělesné poruše...
„Ták, a už jsme tady,“ pokýval spokojeně Michal hlavou a odbočil na širokou lesní cestu. Krve by se ve mně nedořezal. „Vystupováááát, jsme na místě!“ zavelel rozjařeně, když auto zastavilo před rozlehlou budovou mezi stromy.
„Myslím, že ji tam budeš muset vodnest, je ňáká ztuhlá či co!“ podotkla pobaveně Míša, vidouc, že jeho slova se mnou ani nehla.
„Bude mi potěšením!“ zasalutoval nadšeně a hrnul se ke mně.
„Ne, ne, ne! Já se ještě hejbat umím!“ ohradila jsem se, ale vzápětí ztuhla ještě víc – nohy mě neposlouchaly.
„No tak, nedělej fiky a poď, čoveče! Nemáme čas na ňáký tvý teátry!“ rozzlobila se naoko Míša.
„Mám asi nějakou chvilkovou závrať či co... To hned přejde,“ snažila jsem se uklidnit. Povedlo se mi dostat se do duševní rovnováhy tak, jak jsem o tom četla v knihách o meditacích, a pak se pokusila opět vstát. Moje nohy poslušně vyklouzly z auta a mé oči už jen zahlédly jakýsi stín odstupující od jednoho z oken domu. Záclona se ještě chvěla...
„Tak, na co čekáme? Jdeme, jdeme, žádný zdržování!“ vyzvala jsem je k pohybu, když jsem ho už sama byla také schopna.
Tiše jsme následovaly Michala k hlavnímu vchodu, do přijímací haly a poté až k jedněm dvěřím s číslem 26. Po Michalově lehkém zaklepání se ozvalo zastřené: „Dále!“
Plny vzrušení jsme vstoupily do onoho pokoje a spatřily muže sedícího na kolečkovém křesle. Byl k nám otočen zády.
„Ahoj, Romane, tak jsem jich přivedl o něco víc. Ale myslím, že ti taková milá společnost tří lepých dam nebude vůbec na škodu! Můžu vás představit?“ jal se slova Michal.
Muž se k nám pomalu otočil. Okamžitě jsem si uvědomila, že to byla právě tvář tohoto muže s energickou vizáží, kterou jsem zahlédla mizet za záclonou poté, co se mi povedlo překonat tu náhlou ´zkoprnělost´.
„Tak, dámy, tohle je Roman,“ začal nás seznamovat Michal. „Romane, tohle...“
„Ne, nic mi neříkej, chci to poznat sám!“ zastavil ho rázným, ale ne panovačným hlasem. „Slečny, mohu vám potřást rukou?“
Trochu nejistě jsme jeho přání splnily. Míša – nejodvážnější, Marika – donucená, a nakonec já.
„Těší mě, slečno Dominiko! Tak už je to tak – jsme připraveni, a proto se setkáváme. Omlouvám se za to nemilé přivítání, co Vás potkalo tam venku, když jste vystupovala, nebo spíš chtěla vystoupit, z auta. Ale mým malým testem jste prošla na výbornou... I když jsem, přiznám se, trochu pochyboval. Přece jenom vzhledem k Vaší ´mladosti´... Nicméně je to opravdu pouze
mládí Vašeho současného těla. Jen v duši se odráží Váš skutečný věk...“ oznámil mi s bohorovným klidem.
„Já to pořád říkám, že uvnitř je to naše moudrá babča!“ podotkla jen tak mimochodem Míša. Její poznámka nás hned rozesmála a splnila tak svůj účel – odlehčila poněkud napjatou atmosféru.
Roman pak směrem k Míši vesele pronesl: „Vy musíte být Dominičina sestra. Zrcadlový odraz.“
„Nóóó, když myslíte...“ protáhla šibalsky a pokrčila rameny.
„Vlastně máte pravdu – já jsem takový filozof se smyslem pro humor a Míša je zase veselý pohodář se smyslem pro hloubku věcí... Co je u jedné více očividné, u druhé je naopak skrytější. A to je ten odraz...“ došla mi najednou ta úžasná skutečnost.
„Prostě dokonalé!“ hlesl Roman s uneseným pohledem na mou maličkost.
„Ale jednu úžasnou osobnost jste stále neodhalil,“ ušklíbla jsem se provokativně a podívala se na Mariku, která stále nejistě postávala v pozadí.
Roman se k ní otočil a po chvilce spokojeně pokýval hlavou: „Mezi touto dívkou a Dominikou je taky příbuzenský vztah, dá se říct, ale ne na fyzické úrovni. V tomto životě jste silně propojeny na duchovní úrovni... a to díky někomu z vaší minulosti. Díky jedné nádherné duši, ke které vás obě vázalo nekonečně silné pouto lásky. Mám pravdu, Niko?“
Tiše jsem pokývala a pak to objasnila: „Ano, byl to můj bratr-dvojče v minulém životě. Myslím, že už jsme odhalily naše společné poslání v současnosti. Mají být zase spolu a já jim mám k tomu dopomoct...“
„Hmmm, nádherné poslání sis vybrala... Ale zato sama pro sebe hodně těžkých zkoušek... jednu téměř nesplnitelnou...“ pokračoval.
„Naše duše si vždy vybírá jen to, o čem ví, že je schopná zvládnout...“ vypadlo ze mě bez rozmyšlení, téměř jako nějaká automatická, naprogramovaná odpověď...?!
Roman se ke mně překvapeně otočil. Jeho pohled byl jako rentgenové záření. „Velmi dobře!“
„Vy víte, co mě čeká v tomhle životě? Jaktože toho o mně tolik víte?“ vyslovila jsem konečně všechny ty otázky, které mě tak pálily.
„Prošel jsem si tvůj horoskop, taky tvé datum narození z numerologického hlediska, zbytek mi řekla tvá duše, když jsi sem přišla... Je to jeden z darů, který, mimochodem, také máš. Zatím v latentní podobě. Prostě občas potkávám lidi, jejichž duše chce něco vyjevit a já to té osobě odhalím na vědomé úrovni. Nicméně znát podrobnosti, to by pro tebe nebylo vhodné. Byla by to moje velká chyba, říct ti víc,“ uzavřel to stroze.
„Proč jsme se tedy vlastně měli setkat? To mi můžete odhalit?“ otočila jsem smířeně list.
„Hmmm, to mi zkus říct ty...“ podíval se na mě opět tím svým pronikavým pohledem. Jakoby ode mě očekával nějaké... poselství? Důležité pro jeho život...
A já ho najednou zahlédla! Před očima se mi během pár vteřin promítl jeho život... a taky jeho smysl, jeho směr...
„Nuže...“ vyzval mě, když jsem se ocitla duchem zpět v oné místnosti a hleděla do jeho pichlavých očí. „Co jsi viděla?“
Mírně jsem se otřásla po celém těle. Mám z něho mít strach? Vždyť on moc dobře ví, kdo a co je... Uvědomuje si to tak jasně a zřetelně... Ano, uvědomuje si své chyby, své rozlety i pády, všechno co provedl! A dokáže se brát takový, jaký je...
„Ne, takový jste byl... Musel jste projít tím vývojem, ubližovat a zneužívat své schopnosti... A teď za to zaplatit a začít... pomáhat... a neodsoudit se... Všechno to přesně takhle mělo být...“ lezlo ze mě pomalu, ale s neochvějnou jistotou.
Všichni na mě koukali s otevřenou pusou – Míša, Rika i Michal. Jen Roman na mě hleděl pevným pohledem a bez jediného náznaku grimasy ve tváři.
Po chvíli lehce kývl hlavou: „Ano, chápu. Pokračuj, prosím.“
Musela jsem to svým způsobem ´rozchodit´, a tak jsem začala pochodovat po místnosti. Přitom jsem znovu začala vyjevovat své vize...
„Byl jste mág... černý mág. Měl jste schopnosti, které jste zneužil, dostal jste se v tomto směru
až na samý okraj propasti... do místa, odkud není návratu, nelze klesnout hlouběji... Proto se Vaše
duše musela vydat opět na cestu vzhůru, zažít protiklad... V tomto životě jste se narodil opět s těmi schopnostmi, s oním úžasným věděním... Ale tentokrát jste je už neměl využívat pro sebe, což jste si velmi brzy začal uvědomovat. Od černého mága jste se vydal na cestu směřující na světlou stranu... Začal jste svými dary pomáhat ostatním, stal jste se bílým mágem. Ale ani to není konec vývoje k dokonalosti duše, to už jste si také uvědomil. Lidé ve Vás hledali pomoc, oporu a vy jste tak živil svou pýchu. Opět tu byla ta možnost s nimi začít manipulovat, vodit je jako loutky... Ten pocit nadřazenosti, moci. Vnímal jste je jako slabé a nedokonalé a sebe jako jejich vůdce... Zaváhal jste a zastavil jste se ve svém vývoji. Nemohl jste se rozhodnout, jestli opět sklouznout k té horší straně, využít své schopnosti naoko ve prospěch ostatních a díky tomu získat jejich vděk, jejich pokoru, jejich odevzdání se do Vaší moci... Nebo se vyvíjet dál a udusit svoje ego...“
Zastavila jsem se před Romanem a podívala se z výšky na jeho nemohoucí tělo na kolečkovém křesle. „Váš duchovní rozvoj stagnoval, což se odrazilo i na fyzické úrovni, na Vašem těle. Nechtěl jste postoupit tam ani zpět, proto se muselo stát něco, co Vám tento fakt ukázalo i na úrovni hmoty – ta nehoda Vám měla drsným způsobem otevřít oči...“
„Ano, stalo se...“ uhnul náhle pokorně svým pohledem. „Už vím, že cesta zpět nevede, vývoj MUSÍ jít dopředu. A lepší je vzít to oklikami, než zůstat stát...“
Zamrazilo mě. A v tu chvíli jsem měla pocit, že nejen mě, ale všechny přítomné v místnosti. Jak hlubokou, krutě prožitou pravdu vyslovil. On si ji musel prožít na vlastní kůži, my se mohli tolik poučit z jeho osudu.
„Takže zase bude chodit...“ nadnesl do ticha Michal. Až se mu z toho uvědomění zlomil hlas.
Roman se na něho podíval. Jeho pohled už nebyl tak tvrdý jako předtím. Připadal mi jako zkrocená šelma...
„Přesně tak, moji drazí! Jak nahoře, tak dole, tedy jak v duši, tak i ve hmotě. Jakmile se pohne můj duch správným směrem, totéž udělá i mé tělo. A já si konečně uvědomuji, kudy jít dál...“
Toho dne jsme se ještě prošli po nádherném okolí sanatoria a v tom kouzelném lůně přírody nám Roman vyprávěl pár velmi poutavých historek ze svého života. Ano, na chvíli jsem potkala jednoho ze svých velkým učitelů. My všichni, co jsme s ním strávili těch několik hodin. Stále se učíme. Z chyb a vítězství nejen svých, ale všech, se kterými se protnou naše životní cesty, byť jen na pár krátkých chvil.
V okamžiku loučení jsem si uvědomila onu nejvíce fascinující skutečnost, kterou mi tento den měl vyjevit: Na svého největšího učitele nemusíme čekat, hledat ho, protože on je stále s námi. Jsme to my sami. Každý jsme sám sobě tím nejmoudřejším rádcem a učitelem. Neseme si ho v sobě, je jím naše vyšší, naše skutečné, božské Já. A dalším velkým učitelem je jeho temné dvojče – naše Ego.