Jdu městem, jako kdybych šlapal v mechu
skrz větve mrakodrapů cítím proud tvých dechů
řehtají zebry vesele, že džungli vládne noc
jde Tarzan polonahý své dívce na pomoc
nejsem lev salónů spíš šakal v nízkém běhu
mé boty žralok dávno cení zuby k břehu
plížím se pod obraz a pod obrazem ležím
a pak zas vyskočím a běžím až k těm věžím
myslím tím skaliska, ty štíty velehorní
Tarzan a Jane, lijánou spojeni a svorní
v odrazech výloh maloobchodních se zrcadlíme
neóny na hladině řeky přes škleby opic nevidíme.