Války rozumu a krve I. Kapitola 1 (3. část) - Tři stříbrné tolary

Otec, matka a tři dívky s barevnými vlasy vyrazily na cestu. Saně po sněhu krásně klouzaly a volské dvouspřeží s nimi nemělo žádnou velkou práci. Kromě několika vrbových keřů, o které není nouze nikde, a dvou tří vytáhlých bříz, není široko daleko stromku. Jakmile vyrazily, vyslechli si dívky ještě spousty rad a poučení. A třebaže jim většina z nich připadala zbytečná, raději mlčeli a přikyvovaly.

Máma děvčatům radila, jak si mají zahalit hlavu, aby nebyli vidět jejich barevné vlasy. Vesničané jsou pověrčivý a vystrašení. Většina lidí neumí číst a psát a už vůbec ne latinsky, takže neví přesně, co se o dívkách s barevnými vlasy v knize knih píše. Z kázání mnohé zapomenou a jejich názor na dívky je proto nebezpečně zkreslený. Někdo tento jev považoval za vzácnost a jiní lidé za důkaz prokletí, čarodějnictví a zlých temných sil.

Někteří v dívkách proto vidí zlo a jiní zase válečnice božího hněvu. Prý se zrodí vždy, když světu hrozí ta nejkrutější zkáza. Ve vesnici se k nim nechovali hezky, častovali je urážkami a dělali jim naschvály. Našli se i hodní lidé, ale těch ubývalo, protože dopláceli na svou dobrotu. Venkovani proto mají takové pořekadlo: Za dobrotu na žebrotu. A to je důvod, proč se chce modrovlasá Nikky naučit z mečem a také meč vlastnit.

Typický vesničan nosí staré a dlouho nošené oblečení, občas i děravé, přešívané a záplatované. Lepší oblečení se dědí z generace na generaci, dokud se nerozpadnou. Vyhublé postavy, samá kost a kůže. Vystrašení venkované až do morku kostí. Když nepršelo, báli se o úrodu. Když pršelo, báli se povodní. Černá kočka nebo rozbité zrcadlo pro ně znamenaly neštěstí. Stařenu s bradavicí na nose považovali za čarodějnici. Kometa na noční obloze, krvaví měsíc nebo zatmění slunce je děsily až k smrti. A děti s barevnými vlasy, v nich vyvolávali přímo panickou hrůzu z konce světa.

Saně dojeli do lesa. V lese na upravené mýtině stála osamělá usedlost. Starý roubený dům z borovic. Na prahu je uvítala stará žena. Byla to Radslava bába kořenářka a oči jí slzeli dojetím. Příjemné shledání, protože takhle všechny pohromadě je už dlouho neviděla. Lidé se totiž zkazili, a tak si užívá přítomnost každého dobrého člověka. Ti zlí o ní říkají, že se sice vyzná v bylinkách, léčení, ale také v zaříkávání. Prý umí nejen pomoci, ale i uškodit. Pomáhá také při porodu, ale církev tvrdí, že zároveň provádí pokoutné potraty a rituály zakázané církví. Dříve nepostradatelná, nyní mnohými zavrhovaná.

Vstoupily do chalupy. Vešli do světnice. Trámové stěny byly čisté, ale také holé. Nikde nevisel jediný obrázek. Ve světnici naproti oknu stál Lipový stůl. Nedávno do hladka vydrhnutý a vymytý. Mezi trámy a po okenních rámech se schovávali čiperní švábi.

Radslava si na chvíli odběhla. Chodila z volna, ale dělala velké kroky. Za chvilku přišla s velkým bílím džbánem vody a ohromnou ošatkou pšeničného chleba a s hromadou jedlích kaštanů. Postavila všechno na stůl. Pobídla hosty do židlí a sama se opřela o dveře. Všechny s úsměvem pozorovala.

„Jak pak se máte babičko“, ptala se máma. „Ale to víte drazí přátelé. Už to není, co bývávalo. Lidé se hodně změnili. Vesničané si církevní výklad vylepšují vlastními pověrami. Zdejší mýtinu se studnou chtějí zasvětit nějakému psu. Svatému chrtovi Guinefortovi, kterého podle pověstí nespravedlivě usmrtil rytíř v domnění, že mu zvíře zabilo dítě. No, chápete je? A o mně tvrdí, že jsem čarodějnice.“

Nikča pomrkávala na Nikky a pobízela ji, aby si nezapomněla říct o stříbrňák, ale modrovlasá dívka se styděla. Pája nervózně klepala nohama, koleno o koleno a kousala si rty. Nikča koulela očima a dělala ksichty.

V duchu jí vyčítala její stud. A to by v ruce chtěla držet meč, říká si pro sebe. Dlouho se nezdrželi, a tak nastal čas odchodu, aby stihly trhy. Holky se už smiřovaly s prohrou. Plán nevyšel. Když v tom Radslava ještě na chvíli zadržela modrovlasou, „počkej chvilku něco pro tebe mám.“ Holky se rozzářily radostí. Otec na ně mávnul na znamení, že se mají přesunout k saním. Dodal, že je Nikky dohoní, počkají na ni u saní.

Radslava došla ke skříni a z hrníčku vytáhla stříbrnou minci a nějaký stříbrný řetízek. Došla pomalým, ale dlouhým krokem k modrovlasé a do nastavené dlaně jí vložila stříbrný tolar. „To máš, ode mně na přilepšenou.“ Nikky radostně sevřela pěst s darem, poděkovala a chtěla odejít, ale Radslava jí chytila za zápěstí. Skoro jako by měla na srdci nějaké tajemství.

„Dnes večer se slaví první adventní svátek. Den, kdy svatá Cyril spolu z dalšími dívkami porazila Lilit, královnu harpyjí.“

„Harpyje neexistují.“

„Ale ano, existují. V den, co si se narodila, jsem ji viděla na vlastní oči. Narodila ses přes noc a ráno ta stvůra přišla. Tvá matka před ní utíkala. Šedivé monstrum ženské postavy, šedá kůže a křídla jako obří netopýr. Místo prstů na nohou a rukou pouze drápy dravého ptáka. Kovář, který tě tajně učí zacházet s mečem setnul harpyji hlavu. Viděla jsem to na vlastní oči. Pochopila jsem, že tvá matka a kovář se znali. Tvá matka měla na krku tenhle přívěsek.“ Pravila tajemně Radslava a podala ji do ruky stříbrný přívěsek s pětihlavým drakem. Každá hlava měla jinou barvu: žlutou, modrou, růžovou, zelenou a rudou. „Schovej ho modrovlasá a druhým ho neukazuj.“