Středověká fantasy: Kdo máš uši, slyš tento příběh, protože by neměl zůstat zapomenut. Příběh, ve kterém se spolu utkají rozum, víra, láska a soucit proti touze po moci. O plíživé válce plné krve a intrik, ale také o udatnosti a lidskosti, která se objevila, když svět se stal temným a zlým místem k životu. Svět tak krutý, že zrodí mladé hrdinky, které se stanou princeznami bojovnicemi. Pět dívek s barevnými vlasy. Jedna má vlasy žluté, druhá modré, třetí růžové, čtvrtá zelené a pátá rudé.
02.02.2023 0 309(4) 0 |
Modrovlasou Nikky svírá hrdlo představa, co poví rodičům. Je si naprosto jistá, že její ránu, která zlomila klacek o sloup stodoly určitě všichni slyšeli. Jak ten hluk vysvětlit? První, co mámu napadne, že zase tajně šermovala klackem. Kdyby tu tak, teď vedle mě stála Nikča, přemýšlí v duchu pro sebe, ta by věděla, co říct. V plicích cítí vlhko a v krku dráždivo. Stěží to nyní potlačí. Zakašlala si. Skoro jako by se dusila. Plíce se vzpírají ze strachu, ale hlava nemyslí. Srdce tluče a puká. Tělo z posledních sil šeptá: už mysli konečně.
Vše se odehrává jinak než obvykle. Máma stále nejde a nikdo ji zatím ve stodole nepřistihl a nikdo se na ni nezlobí. Srdce jí šeptá podivnou píseň, co nedává smysl. Píseň nabádá vrátit se do domu a hned. Nikky se rozhodla uposlechnout svou intuici a jít k rodičům v ústrety.
Ve světnici potkala rozespalou růžovovlasou Nikču a poměrně čilou žlutovlasou Páju. „Kurňa, to byla rána. Nezbořila si stodolu? Stojí ještě?“ Dobírá si ji Nikča a rozespale si zívla. „Ne, dobrý. Co rodiče?“ Vyzvídá Nikky. Nikča jenom mávla rukou. „Táta s mámou šli ke kůlně vynést saně. Dohadovali se, jestli zapřahat saně nebo normální vůz. Táta se bojí, že první sníh roztaje dřív, než se vrátíme domů,“ vysvětluje Pája.
V místnosti se po jejích slovech na chvíli rozhostilo ticho. Zmatená Nikky nedokázala pochopit, o čem to Pája mluví. Copak se někam jede? Honí ji hlavou. Nikča si všimla jejích otazníků v očích, „jedeme do vesnice na trh, dokupovat zásoby na zimu.“ Modrovlasé Nikky se konečně rozsvítilo, „už si vzpomínám.“
„No, takže máš kliku, rodiče tě nemohli slyšet,“ uklidňuje Nikča a položila soucitně ruku na její rameno. Nikky se ulevilo a přestala s kašlem. Plíce ji znovu začaly poslouchat a její bledé tváře získali původní přirozenou barvu.
Pája podala holkám kus chleba a tvrdý sír. Chudí sice nesnídají. Jen šlechta a králové, biskupové a papeži, hejtmani a někteří rychtáři či konšelé si mohou dovolit snídat, ale z trhu se vrátí až pozdě odpoledne. Nebo akorát na večeři. Žlutovlasá patnáctiletá Pája je taková druhá máma, co se stará o druhé a mámě pomáhá často při vaření. A zná stav zásob lépe než máma, proto se často s Pájou radí, co vařit a co dokoupit.
Ve venkovské domácnosti se potomci zapojovali do domácích prací již ve věku pěti nebo šesti let. Mezi jejich úkoly patřilo pasení hus, ovcí a koz, sběr ovoce, lesních bobulí, ořechů a klestí, rybaření či nošení vody. Dívky pomáhaly matkám s údržbou bylinkové a zeleninové zahrady, s výrobou a opravou oblečení, stloukáním másla a vařením piva. Jakmile děti dosáhly dvanácti či čtrnácti let, buď začaly vykonávat složitější práci a de facto již zastupovaly dospělé, nebo byly poslány do služby.
„My ale musíme hlavně vyřešit Páju,“ nabádá přísně Nikča, rty se ji roztáhly do prohnaného úsměvu, "Navíc mám plán."
„Plán?" Nadzvedla Nikky obočí. „Jaký plán?"
Pája jí všechno rychle připomněla: „Pan Tobiáš, který mně učí latinu, mi prodá knihu knih za tři stříbrné.“
Nikča ukázala rukou na holky, ať se semknou blíž a vyložila jim svůj plán: „Každý rok dostáváme v zimě jeden stříbrný tolar, abychom si mohli na tržišti něco koupit. Jinak bychom zůstali, celí den až do večeře o hladu. Každá dáme Páje svůj tolar a takhle získá své tři stříbrné. Táta s mámou říkali, že cestou do vesnice navštívíme taky Radslavu, která ovládá babské řemeslo, umí léčit a zaříkávat. Má Nikky moc ráda, přiváděla ji na svět. Nedávno slibovala, že dá Nikky jeden stříbrňák na přilepšenou, až pojedeme na zimní trhy. Podělíme se o něj, ale musí ho z Radslavi vyloudit.“ Na tváři měla Nikča odhodlaný výraz, jaký má vždy, když se chystala uskutečnit nějaký ze svých plánů. Pája pohotově zareagovala: „Jeden stříbrný, to je šedesát měďáků. Pro každou dvacet měďáků.“
„Ovšem“, přisvědčila Nikky, aniž by se nad tím pozastavila. Věděla, že nesmí zklamat jako sestra. Měla pocit, že se za těmi slovy skrývá jakási nevyřčená domluva. Nebylo znát, jestli se ji po té rozpravě ulevilo nebo to bylo naopak. Ostatní sestry si vyměnili nadšené a vzrušené pohledy.
„Počkat. Za dvacet měďáků si toho moc nekoupíme, nezbude nám nic na sladkosti. Vážně potřebuje tak nutně Pája svou knihu? Za tři stříbrné bych sehnala od kováře nějaký meč,“ rozleželo se Nikky v hlavě.
„Jo, ale ta kniha má hodnotu deseti zlatých. Výhodná koupě. Pana Tobiáše jsem usmlouvala na tři stříbrné. Navíc Nikky, ty pomůžeš mě a já potom tobě. Najdu způsob, jak ty peníze získat zpátky a pak si koupíš svůj meč. Slibuju,“ pokřižovala se Pája. Přísahala to před bohem i před sestrami a takovou přísahu nebylo možné porušit. Z jejího výrazu nešlo vyčíst žádnou lež.
Pro holky přišla jejich máma s tím, že nastal nejvyšší čas odjet, protože povoz je už nachystaný. Měla pevně svěšené rty a v očích chlad smíšený se smutkem. Poslední rok se na ní hluboce podepsal. Byla to stále krásná žena, ale podél úst i očí ji teď vystoupily do té doby neviditelné vrásky, které prohloubil strach a úzkost. „Proč jste neuklidili, jak jsem ti řekla?“ obořila se na Páju. A než stačila odpovědět, zaměřila svou pozornost na Nikču: „Kde je stuha, kterou sis půjčila od sestry?“ Ta pouze pokrčila rameny.
Venku u saní zapřažené volským dvojspřežením stál jejich otec a mlčky nedočkavě pošlapoval na místě. Slunce už vycházelo a oba kohouti se dali do kokrhání, aby uvítali nový den. Ranní paprsky se odrážely v této bílé záplavě vloček, až oslepovaly zrak. Slunce hřálo do obličeje a otci se stále honí hlavou obavy, zda sníh vydrží až do večera.
„Nikky!“ zadívala se máma upřeně do jejich očí. „Zase se ztratil slaměný panák, nevíš o tom něco?“
„Ne,“ odpověděla stroze modrovlasá dívenka. Máma ji bedlivě prohlížela, tak bedlivě, až měla pocit, že ji vidí do samého nitra. Zadívala se ji do očí až za oční bulvy, a zírala do prázdnoty. Přitom na otce padala osamělost. Její upřený pohled a mlčení mámu ještě více popudily. „Jestli si zase tajně šermovala?“
„My jsme ho jenom posledně zapomněli vrátit na místo, jak si chtěla,“ zkoušela Nikča zachránit situaci. „Tak, až se vrátíme, nepůjdete spát, dokud to nenapravíte. Sláma v něm už hnije, protože je vlhká. Takhle se plíseň roznese po celé stodole. Nasedat a jedem!“ Nařídila máma jako nějaký hejtman táhnoucí armádu do boje.
Vše se odehrává jinak než obvykle. Máma stále nejde a nikdo ji zatím ve stodole nepřistihl a nikdo se na ni nezlobí. Srdce jí šeptá podivnou píseň, co nedává smysl. Píseň nabádá vrátit se do domu a hned. Nikky se rozhodla uposlechnout svou intuici a jít k rodičům v ústrety.
Ve světnici potkala rozespalou růžovovlasou Nikču a poměrně čilou žlutovlasou Páju. „Kurňa, to byla rána. Nezbořila si stodolu? Stojí ještě?“ Dobírá si ji Nikča a rozespale si zívla. „Ne, dobrý. Co rodiče?“ Vyzvídá Nikky. Nikča jenom mávla rukou. „Táta s mámou šli ke kůlně vynést saně. Dohadovali se, jestli zapřahat saně nebo normální vůz. Táta se bojí, že první sníh roztaje dřív, než se vrátíme domů,“ vysvětluje Pája.
V místnosti se po jejích slovech na chvíli rozhostilo ticho. Zmatená Nikky nedokázala pochopit, o čem to Pája mluví. Copak se někam jede? Honí ji hlavou. Nikča si všimla jejích otazníků v očích, „jedeme do vesnice na trh, dokupovat zásoby na zimu.“ Modrovlasé Nikky se konečně rozsvítilo, „už si vzpomínám.“
„No, takže máš kliku, rodiče tě nemohli slyšet,“ uklidňuje Nikča a položila soucitně ruku na její rameno. Nikky se ulevilo a přestala s kašlem. Plíce ji znovu začaly poslouchat a její bledé tváře získali původní přirozenou barvu.
Pája podala holkám kus chleba a tvrdý sír. Chudí sice nesnídají. Jen šlechta a králové, biskupové a papeži, hejtmani a někteří rychtáři či konšelé si mohou dovolit snídat, ale z trhu se vrátí až pozdě odpoledne. Nebo akorát na večeři. Žlutovlasá patnáctiletá Pája je taková druhá máma, co se stará o druhé a mámě pomáhá často při vaření. A zná stav zásob lépe než máma, proto se často s Pájou radí, co vařit a co dokoupit.
Ve venkovské domácnosti se potomci zapojovali do domácích prací již ve věku pěti nebo šesti let. Mezi jejich úkoly patřilo pasení hus, ovcí a koz, sběr ovoce, lesních bobulí, ořechů a klestí, rybaření či nošení vody. Dívky pomáhaly matkám s údržbou bylinkové a zeleninové zahrady, s výrobou a opravou oblečení, stloukáním másla a vařením piva. Jakmile děti dosáhly dvanácti či čtrnácti let, buď začaly vykonávat složitější práci a de facto již zastupovaly dospělé, nebo byly poslány do služby.
„My ale musíme hlavně vyřešit Páju,“ nabádá přísně Nikča, rty se ji roztáhly do prohnaného úsměvu, "Navíc mám plán."
„Plán?" Nadzvedla Nikky obočí. „Jaký plán?"
Pája jí všechno rychle připomněla: „Pan Tobiáš, který mně učí latinu, mi prodá knihu knih za tři stříbrné.“
Nikča ukázala rukou na holky, ať se semknou blíž a vyložila jim svůj plán: „Každý rok dostáváme v zimě jeden stříbrný tolar, abychom si mohli na tržišti něco koupit. Jinak bychom zůstali, celí den až do večeře o hladu. Každá dáme Páje svůj tolar a takhle získá své tři stříbrné. Táta s mámou říkali, že cestou do vesnice navštívíme taky Radslavu, která ovládá babské řemeslo, umí léčit a zaříkávat. Má Nikky moc ráda, přiváděla ji na svět. Nedávno slibovala, že dá Nikky jeden stříbrňák na přilepšenou, až pojedeme na zimní trhy. Podělíme se o něj, ale musí ho z Radslavi vyloudit.“ Na tváři měla Nikča odhodlaný výraz, jaký má vždy, když se chystala uskutečnit nějaký ze svých plánů. Pája pohotově zareagovala: „Jeden stříbrný, to je šedesát měďáků. Pro každou dvacet měďáků.“
„Ovšem“, přisvědčila Nikky, aniž by se nad tím pozastavila. Věděla, že nesmí zklamat jako sestra. Měla pocit, že se za těmi slovy skrývá jakási nevyřčená domluva. Nebylo znát, jestli se ji po té rozpravě ulevilo nebo to bylo naopak. Ostatní sestry si vyměnili nadšené a vzrušené pohledy.
„Počkat. Za dvacet měďáků si toho moc nekoupíme, nezbude nám nic na sladkosti. Vážně potřebuje tak nutně Pája svou knihu? Za tři stříbrné bych sehnala od kováře nějaký meč,“ rozleželo se Nikky v hlavě.
„Jo, ale ta kniha má hodnotu deseti zlatých. Výhodná koupě. Pana Tobiáše jsem usmlouvala na tři stříbrné. Navíc Nikky, ty pomůžeš mě a já potom tobě. Najdu způsob, jak ty peníze získat zpátky a pak si koupíš svůj meč. Slibuju,“ pokřižovala se Pája. Přísahala to před bohem i před sestrami a takovou přísahu nebylo možné porušit. Z jejího výrazu nešlo vyčíst žádnou lež.
Pro holky přišla jejich máma s tím, že nastal nejvyšší čas odjet, protože povoz je už nachystaný. Měla pevně svěšené rty a v očích chlad smíšený se smutkem. Poslední rok se na ní hluboce podepsal. Byla to stále krásná žena, ale podél úst i očí ji teď vystoupily do té doby neviditelné vrásky, které prohloubil strach a úzkost. „Proč jste neuklidili, jak jsem ti řekla?“ obořila se na Páju. A než stačila odpovědět, zaměřila svou pozornost na Nikču: „Kde je stuha, kterou sis půjčila od sestry?“ Ta pouze pokrčila rameny.
Venku u saní zapřažené volským dvojspřežením stál jejich otec a mlčky nedočkavě pošlapoval na místě. Slunce už vycházelo a oba kohouti se dali do kokrhání, aby uvítali nový den. Ranní paprsky se odrážely v této bílé záplavě vloček, až oslepovaly zrak. Slunce hřálo do obličeje a otci se stále honí hlavou obavy, zda sníh vydrží až do večera.
„Nikky!“ zadívala se máma upřeně do jejich očí. „Zase se ztratil slaměný panák, nevíš o tom něco?“
„Ne,“ odpověděla stroze modrovlasá dívenka. Máma ji bedlivě prohlížela, tak bedlivě, až měla pocit, že ji vidí do samého nitra. Zadívala se ji do očí až za oční bulvy, a zírala do prázdnoty. Přitom na otce padala osamělost. Její upřený pohled a mlčení mámu ještě více popudily. „Jestli si zase tajně šermovala?“
„My jsme ho jenom posledně zapomněli vrátit na místo, jak si chtěla,“ zkoušela Nikča zachránit situaci. „Tak, až se vrátíme, nepůjdete spát, dokud to nenapravíte. Sláma v něm už hnije, protože je vlhká. Takhle se plíseň roznese po celé stodole. Nasedat a jedem!“ Nařídila máma jako nějaký hejtman táhnoucí armádu do boje.
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Války rozumu a krve I. Kapitola 1 (2. část) - Tři stříbrné tolary : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Války rozumu a krve I. Kapitola 1 (3. část) - Tři stříbrné tolary
Předchozí dílo autora : Války rozumu a krve I. Kapitola 1 (1. část) - Tři stříbrné tolary
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 1+1 skrytých» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
veronika [17], rozervaný básník [16], deeaka.a [16], Ztracen v davu [12], Pucik88 [12], Azriel [11], Erisstees [11], Sameri [10], Klára Anna Keclíková [7], kamikov [7], vali [6], Nameless97 [6]» řekli o sobě
prostějanek řekla o Severka :Hvězdička bez hvězdných manýrů... občas létavice nebo kometa... a dost často Sluníčko :)... a to, že přijde někdy noc ... to se musí stát... ale je statisticky dokázáno, že slunce vyjde každé ráno... ;) takže přeju krásné východy :)