Války rozumu a krve I. Kapitola 2 (1. část) - Kovář a modrá růže toužící po meči

Rytíř Jiří z Leopoldu vstoupil do nálevny v Neraticích ještě dopoledne. Doprovázen dalšími dvěma rytíři Galahadem zvaným Rafinovaný a Vilémem zvaným Orel moravský. Prochodily snad všechny hospody v tomto rozlehlém příhraničním kraji. Na králův rozkaz hledali zmínky o dívkách s barevnými vlasy a poslední stopa je zavedla právě sem do Neratic.

Oklepali si sníh z těžkých kabátů z medvědího kožichu, co měli přehozený přes brnění a kovové přilby si drželi v ruce. V takové zimě nemohli přilbu nasazovat, protože by se jim přilepila vlastní kůže na mrznoucí kov. Vymrzlí, neboť studené brnění je záblo i skrz další oblečení a vycpávky, co měli pod ním. Možná by udělali lépe, kdyby cestovali bez nasazeného brnění, ale to by zůstali bez ochrany onoho ušlechtilého kovu.

Prodrali se kolem obsazených stolů. Lidé u stolů vypadali, jako kdyby mleli z posledního. Hladoví a vyzáblí vesničané. Jedna pochybná existence vedle druhé. Dostali se až k pultu výčepu. U hospodského si objednali tři pinty piva. Místní štamgasti seděli pospolu okolo výčepu a tři rytíři se rozhodli zůstat také poblíž výčepu.

„Tady nejsou královi lidé zváni,“ prohlásil Matěj Mlynář. Takový vysoký a baculatý muž, který vlastnil na okraji Neratic svůj mlýn. „Hele frajeři, s vámi mluvím. Tady nejsou královští vítáni."

„Hledáme dívky s barevnými vlasy. Svědci tvrdili, že je viděli právě v této vesnici,“ pravil jistým a rozvážným hlasem Jiří z Leopoldu. Místní jejich existenci popřeli, přestože téměř každý z vesnice už dívky viděl. Taková věc se nedá patnáct let utajit. A cizinci nevědí nic, protože když dívky přijdou do vesnice, většinou své vlasy zakrývají.

Místní obyvatelé přítomnost dívek tají, ale ne proto, že by je snad měli všichni rádi. Jenomže se bojí. Pověrčiví vesničané se bojí skoro všeho. Milně považují dívky za čarodějnice, harpyje a jiné bytosti. Bojí se pomsty barevnovlasých čarodějnic, ale také toho, že by touto informací přilákaly příliš velkou pozornost krále a dalších lidí. A místní o pozornost nestojí.

„Není to poprvé, co král hledá barevnovlasé na tomto místě a všichni se vrátili s nepořízenou. Kdyby se raději král staral o lidi, copak neví, jak jeho lid hladoví? Penězi, které nacpal do šlechticů, aby se náhodou nevzbouřili tak jako v Poltavsku, by uživil desítky vesnic.“ rozohnil se Matěj Mlynář. „Co udělal král, když Slovataje napadli Mogulové ze stepí? Co udělal král, když Poltavsko požádalo o pomoc? A co udělal pro nás, když jsme v létě sklidili jen polovinu obilí, než v předchozích letech?“

„Nebudeme si přece dělat zlou krev. Dnes večer se slaví první adventní svátek. Den, kdy svatá Cyril porazila harpyje a uvěznila je v hoře. Tohle je čas klidu a míru. Jen projíždíme. Můžeme se zde někde ubytovat?" ptá se rytíř Jiří z Leopoldu.

„Tohle není hostinec, ale nálevna,“ vysvětluje výčepní, „zkuste zajít ke kováři na severním okraji vesnice. Kolem vlastní několik domků. Ubytovává tam cizince, hlavně obchodníky.“

Kdo byl onen kovář? Muž jménem Dragovit. Přicestoval do Neratic přesně ten den, kdy se tu v okolí objevila mladá dívka, která porodila modrovlasou holčičku. Dragovit zůstal ve vesnici a stal se zdejším kovářem. Neprovozoval pouze kovářské umění. Kovář byl úzce spjat se životem vesnice, stal se nepostradatelným. Léčil koně i dobytek, působil jako ranhojič a zubař. Otevřenou ránu vypálil a zacelil rozžhaveným železem. A protože mívá kovář nejrůznější kleště, používal je nejen k uchycení kovu, ale také při zubařině. Vlastní u sebe pérové kleště, ploché kleště, skříňové kleště, hákové kleště různých velikostí a tvarů.

Kovárna bývala někdy místem společenských setkání. Sedávali si zde sousedé i vozkové a obchodníci a vyprávěli o svých cestách a dobrodružstvích. Nikky ráda těmto příběhům naslouchala. Vozka je osoba řídící koňský povoz tažený koňmi nebo jinými hospodářskými zvířaty. Vozka může buď sedět na taženém povozu na kozlíku, anebo jít podél něj. V zimních podmínkách se nemusí jednat vždy jen o kolový povoz, zvířata mohou také táhnout velké saně.

Před dvěma lety, v době, kdy Mogulové ze stepí napadli království Slovataje. Kovář souhlasil s návrhem Nikky a začal ji učit zacházet s mečem. Lidé se báli, mluvili o válce. Protože se zdálo, že Mogulskou sílu nikdo nezastaví a válka dorazí až k nim. Za ty dva roky si na válku v sousedství zvykli, a přesto je blíž než kdykoliv předtím.

Doba se mění. Mnozí si začínají kovárny spojovat s ďábelskými rejdy. Považovali kovářství za podezřelé. Bujeli různé pomluvy a pověry. Takhle se to stává, když lidé chudnou a trpí. Utrpení zastírá mysl a probouzí zlo uvnitř duše.

V království vládne král Jindřich. Povídá se, že je to slabí král. Lidé zlořečili na své pány a krále. Nespoléhali na ně. Své spory si rádi vyřizovali mezi sebou. Pomlouvali se, vyhrožovali si, zastrašovali se, okrádali se a nic na tom nezměnil žádný královský hejtman nebo rychtář, ani tisíc strážníků s halapartnou. Na cestách číhali lupiči a bandité. A královi rytíři je nedokázali všechny dopadnout. Za jednu dopadenou tlupu, se objevily dvě nové.

Někteří králové nedokáží vládnout a zajistit lidem dostatek jídla, zkorumpovaní konšelé, místodržící a ministři, prolhaní obchodnicí, směnárníci, zlatníci a hospodští se vzájemně odírají. Další vládci kující pikle s cílem rozvrátit cizí zemi, aby ji bezbrannou mohli uchvátit. Napětí na kontinentu se stupňuje. Frankie i Germánie zbrojí. Poltavsko se teprve nedávno vypořádalo s občanskou válkou rebelující šlechty. Dva papežové mezi sebou vedou tichou diplomatickou válku o nadvládu nad Cyriliánskou církví.