Každý dokážeme strčit nos jen tam, kam nám to umožňuje naše mysl.
přidáno 25.01.2023
hodnoceno 9
čteno 358(11)
posláno 0
Realita života je mnohotvará. Poznáte to, když sledujete rozdíly v prožívání jednotlivých lidí. Uvědomil jsem si to však kdysi u telat v kravýně. Tehdy jsem zjistil, že i lidé jsou telata a jen stěží překonáváme svá omezení. Pracoval jsem tři roky na zemědělském statku jako soukromník (soukromníček), a ta práce mně moc bavila. Byl jsem venku celé dni a i když to nebylo vždy lehké, tak šlo o velice intenzivní vnímání světa v syrové podobě. Zdejší telata nežila v uspokojivém prostředí. Ohrady už byly léta rozpadlý a tak byla odkázána na odchov v vnitřním prostředí, zavřená celoročně v malých kotcích, později pak v prostornějších stáních, kde však byla v kejdě (hnoji) a kontakt s přírodou neznala. Jakmile jsem mohl, věnoval jsem se opravám ohrad, aby telata mohla ven na louky plné květin a ptactva. Když jsem ohrady zpravil, nastal den D. Kdy mně těšilo pomyšlení, na zvrat v životě těch chlupatých mimin. Otevřeli se padací dvířka ve zdech a mne čekalo roztrpčení a rozčarování. Mí svěřenci vůbec nejevili zájem o nabídnuté možnosti. Bázlivě nakukovali do neznámého světa a ani nátlakem se nedali přesvědčit k tomu, aby prolezli dírou ve zdi k dokonalému světu, plnému slunce a rostlin. Tak urputně se báli nového poznání, až mne to donutilo k zamyšlení.
Uvědomil jsem si, že mnozí lidé se chovají celý život stejně jako ta zvířata s vyděšeným výrazem. Mnohdy lpíme na nevhodných životních podmínkách a nejsme schopni si připustit natož představit či využít jinou perspektivu v prožívání skutečností. I já jsem občas během života žil v ohraničeném světě svého vnímání a nebyl schopen přijmout nabízené možnosti. Tyto telata mně hodně naučila. děkuji, vzpomínám.
Je tolik otevřených dveří kolem Nás. Jak telata tak lidé by někdy raději zemřely, než aby akceptovali možnost k pozitivní změně. Své o tom ví pan doktor Jan Hnízdo. Tyto pozitivní změny popisuje v knize Příběhy obyčejného uzdravení.

PS: Když jsem dopsal tento článek, šel jsem kolem zrcadla a bohužel bylo tam.......Tele, co se bojí některých krás světa. Zapracuji na tom, popřípadě zruším zrcadlo.
přidáno 28.01.2023 - 21:57
Nos dokážeme strčit tam, kam si to dovolíme, umožníme MY. Dovolit si, přiznat si, že máme obrovskou sílu, neskutečnou moc. DUŠE, MY. Vzít si ji zpátky. Oni to věděli. Proto nás potřebovali uspat pomocí programů v podobě očkování od ranného dětství, křesťanství, strachů, atd. Pak nás mohli lehce ovládat a manipulovat. ...Proč...ego...strachy...stále dokola...jenom plkáme....skutky, činy...nechceme...zatřást...vyhodit programy...rozpomenout si...objeví se schopnosti. Vědomé převzetí své moci a vstoupit do vlastní síly.
Tele co se bojí samo sebe, ne krás světa. Uvědomění, psát, mluvit nestačí. Skutky, činy žádá vesmír. Energie jsou tomu nakloněny. Tady na zemi už rozhodujeme o pocitu štěstí a radosti. Nemusíme čekat až odejdeme.
přidáno 26.01.2023 - 16:09
Lenča: Doufám, že máš pravdu a plán duše , že se dostaví.
přidáno 26.01.2023 - 09:33
Zajímavý zážitek a nic se neděje náhodou. Dal sis tím to velké uvědomění. Nejdřív najít svobodu uvnitř sebe, pak se otevírají úžasné možnosti ve vnějším světě. A pokud někde máš být, postupně tě to tam dotlačí, možná nakonec vykopne. Plán své duše a potřebu zkušenosti nejde obejít...
přidáno 26.01.2023 - 00:45
Sasanka: Možná ani tolik nezáleží na tom, zda opustíme svůj kotec, město, stát či planetu, poněvadž sebou si bereme ven zase jen sebe a nic jiného o pocitu štěstí a radosti možná nerozhoduje. Šnek, mravenec nebo strom nevykazuji žádné dopady svého omezení v prostoru .
přidáno 26.01.2023 - 00:37
Dandy: Nerad opouštím verš, ale postoje se někdy zveršováním jakoby drolí. Tak improvizuji s články . Díky kámo.
přidáno 26.01.2023 - 00:34
Miňko: Osobně jsem mikroregionální človíček. Jakmile zmizne věž našeho kostela, tak nejsem doma. Mám to místo rád čím dál víc. A pak se podívám na nádherné panoramata světa a říkám si, jsem omezený tele nebo ne. To samé ale prožívám v vztazích. Je to dilema, kde mnohé dveře zavírám ba zazdívám, abych nemohl vstoupit.
přidáno 26.01.2023 - 00:19
Nádherně jsi to popsal. Dávám ve všem za pravdu, a to i z vlastní zkušenosti. Já se staral o selata na vojně, i když jen 6 týdnů, ale bylo to obdobné. Na druhou stranu, znám spoustu lidí, a to velmi dobrých lidí, kteří prožili celý svůj život ve své ohradě, ve svém teletníku či svinčíku, ve své vesnici, svém sídlišti, svém ohraničeném okolí, a přesto žili život šťastný a naplněný. Inu...
přidáno 25.01.2023 - 16:35
Pěkně napsané.
přidáno 25.01.2023 - 16:19
Někdy je opravdu těžké otevřít ty pomyslné dveře a prostě jen vstoupit. Někdy bát se vejít, že uděláme chybu je větší zlo, než udělat chybu hned za dveřmi a zjistit, že chybujeme všichni a neustále, ať už jsme kdekoliv. Hezké zamyšlení ;)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Telecí komplex : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Jak jsem odpustil Ježíšovi fakturu.
Předchozí dílo autora : Syndrom opuštěného hnízda

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming