Prosinec v Kvačianské dolině.

Ráno měl čaj příchuť máty
ve skalách pozdrav slunce zlatý

mráz vodopády zastavil
a jedna z nočních víl

ztratila závoj průhledný a bílý
ranní mráz nebývalé síly

nad řekou zvedal oponu
a ptáci byli bez tónu

ledovou výzdobu jsem míjel
lepší by nestvořila fantazie

řeka bojovala s mrazem
bílé stromy nad Oblazem

já hleděl do jiskřivé řeky
čisté jak duše dítěte

já užaslý a velký
v sobě krev cítil hříběte

chodníkem starým za Oblazy
tam z dechů rostly kytice

tu krásu na svědomí mají mrazy
jako bych prožil sen

na skalách stál a hleděl do hlubiny
opojen jak těmi nejlepšími víny

čistá se voda třpytila
mráz ostrý bodal do týla

pohádkové bylo ticho
a dolinu co je pýchou

zima zamykala v bílý šat
slunce přestalo se smát

závoje z víl padly v celé nebe
zmizel skalnatý hřeben

ticho ztratilo se v zádech
zrak k horám nedoletěl

já šlapal po Kvačianských sadech
čas, vystřelený šíp, ten letěl

nad hlavou šedý lem
však v srdci mém

pocit zlatý
a čaj měl vůni máty.