Domov.

Otvírám dveře. Je to jako přechod jakési pomyslné hranice do jiného světa. Hodně daleko od toho všeho tam venku. Přechod do světa naprostého klidu.
Ozve se jemné vrznutí připomínající zamňoukání kočky. Zdraví mě. Konečně doma.
Zouvám si boty černé jako asfalt před domem.S plesknutím přistávají na kousku podlahy,dnes už velmi neurčité barvy, kterou neschoval koberec.
Na okamžik zavadím pohledem o modrobílý vzor tapety v chodbě, který trochu připomíná nespočet letících motýlů bez očí.
Teď již bosou nohu položím do jemných vláken koberce, který líně leží na podlaze a cítím jako by se má noha zabořila do jemného trávníku. Chybí snad jen vlhký pocit ranní rosy, která příjemně chladí a omývá unavené nohy.
Svlékám si kabát a všímám si drobných částeček zvířeného prachu, poletujícího v paprscích slunce, jehož světlo se na mne usmívá přes široké, prostorné okno. Chvíli pozoruji jak kousíčky prachu poletují prostorem. Některé se již pomalu usadili, zřejmě hledali vhodné místo ke sledování večerního představení prostřednictvím okna, které se stává plátnem na němž je možno vidět různá dobrodružství hvězd, měsíce a mraků.
Vcházím do pokoje. Jediného pokoje. Do své pomyslné osobní pevnosti a přes nos mě udeří sotva znatelná vůně pomeranče. Vnímám všemi smysly jak se pokojem prohánějí všechny mé minulé myšlenky, sny, touhy a smutky a v sevření čtyř stěn do sebe naráží a zmateně sledují jedna druhou.
Přicházím k oknu a jen nepatrnou chvíli pozoruji součást nějakého příběhu tam dole.Mihotající se obrazy jsou teď, tak strašně daleko a nic z toho se mě vlastně nijak zvlášť netýká. Zatlačím rukou na okenní kličku a všechny zbytky minulých myšlenek vypouštím ven, aby v tom nekonečném prostoru byli ještě osamělejší než uvnitř mého pokoje.
Dovnitř vniká příjemný větřík a bere s sebou částečky prachu usazené hluboko v záclonách aby jako skupinky dětí, které s radostným výrazem ve tváři, den co den vybíhají ze školních učeben ven, aby se nadechly čerstvého vzduchu a napila sluníčka, které na ně pomrkává a svými paprsky je hladí po malých hlavičkách.
Otočím se, popocházím kousíček dál a uložím se do sedačky barvy zralé jahody. Mé oči bloudí po stěně, barvou podobné poli rozkvetlých levandulí a mou mysl vždy opanuje pocit, jako bych se toulal po kouzelné krajině, kdesi daleko v Toskánsku a na chvíli, skutečně jen na malou chvíli se nechám opájet pocitem, že opravdu cítím jejich vůni.
V duchu se toulám pohádkovou krajinou, ale vždy se najde něco co mé představy naruší. Hlasy, bouchnutí či nějaký jiný zvuk. I když vzdáleně tak stejně tak neskutečně blízko, ale nikdy ne tak na dosah, abych se tím zbytečně zneklidňoval.
Jsem uvnitř svého bytu. Cítím zde bezpečí a klid, Je to jen moje místo. Místo, kde se vždy mohu ukrýt před zlým a nevraživým světem a prožít zde stovky a tisíce vlastních příběhů. Místo, kde mě nikdo neruší. Místo, kde jsem pánem svého vlastního světa.