15. Nová pocitová zkušenost

Někdy začátkem prosince jsem jednoho večera sledovala televizní noviny. V jednu chvíli jsem začala cítit stupňující se pocit smutku. Jakoby mi bylo něco strašně líto. Jelikož jsem k tomu osobně neměla žádný důvod, automaticky jsem to pojala jako Nickův pocit a začala ho uklidňovat. Svým klasickým způsobem té doby – představila jsem si, jak mu pokládám ruku na srdce a posílám sílu a vyrovnanost. Vtom se v mé hlavě ozvala jeho nechápavá otázka: Proč mě uklidňuješ?
Dřív, než jsem stačila jakkoli odpovědět, zaujala mě v televizi reportáž, která mi všechno ihned osvětlila. Nějaké dvě dívky srazilo auto na závodech. Na místě byly mrtvé. Lidé kolem byli šokovaní a zdrcení. A právě tu lítost a zdrcenost jsem pocítila chvíli předtím, než to odvysílali. A já v ten moment naprosto jistě věděla, že se mé pocity týkaly této události. Nechápala jsem...
Táhlo se to se mnou celý večer.
'Proč bych měla předem cítit něco takového? Myslela jsem si, že cítím jenom Nickovy pocity. Už to je dost bláznivý...'
Návštěva Haničky v tu chvíli mi připadala jako pomoc z nebes.
„Čau, co se děje?“ optala se na přivítanou. „Vypadáš nějak... mimo. Víc než obvykle!“
„Ahoj,“ hlesla jsem pořád s divným výrazem ve tváři. „Promiň, zrovna jsem měla docela divný zážitek a nechápu jeho smysl.“
Pak jsem jí vyprávěla ten zvláštní krátký příběh.
„Hm, že by se tvé schopnosti rozšiřovaly na další lidi?“ zamyslela se poté nahlas.
„Si nedělej ani srandu!“ zděsila jsem se upřímně. „Ještě jsem nestrávila to, co je mezi mnou a Nickem a už zase tohle?! Dokážeš si představit, jakej bych v sobě měla guláš?!“
„Ber to v klidu, třeba to je jen taková ´ochutnávka´,“ zasmála se provokativně.
„Jo, možná někdo zkouší, jestli jsem na něco takového připravená, schopná to zvládnout... Uvidíme, co bude dál. Jestli to bude jen ojedinělá zkušenost nebo...“
„...nebo přijdou další takové. Radši s tím tak trochu počítej,“ upozornila mě docela tvrdě.
„No jo, však to zase nějak rozdejchám. Ještěže jsem docela splachovací typ. Teď už teda celkem,“ kývla jsem smířeně.
„Hele, a co jinak s Nickym?“ šťouchla do mě šibalsky.
„Pořád ta normální nenormálka,“ plácla jsem a hned se tomu rozesmála. Hanička se okamžitě přidala.
„A... co zkusit něco zjistit třeba pro změnu s kartama? Neříkalas náhodou, že máš nějaký nový?“ zmínila, když jsme se trochu uklidnily.
„No jo, vždyť já ti je ještě ani neukázala!“ Hrdě jsem vytáhla své nové tarotové karty. „Jsou s egyptským motivem – přesně dle mého gusta!“
„Jojo, tvoje egyptská úchylka je mi dobře známá...“ chichotala se a přebírala přitom karty. „Jsou fakt krásný,“ uznala nakonec.
„Sázím na tvůj umělecký talent v malování a beru tě za slovo!“ rýpla jsem si taky. „Tak je vyzkoušíme?“
„Jasně, zeptej se na něco,“ vyzvala mě s klidem. „Dneska věštím já!“
„Fajn, super!“ překvapila mě svým rozhodnutím. Ale vlastně příjemně. „Tak zkus zjistit, co Nick cítí ke mně a co ke Caroline.“
Jen kývla a jala se míchat karty. Po chvíli jednu vybrala a za dalších pár vteřin další.
„Když jsem míchala ty karty, zeptala jsem se přímo Nicka, co cítí ke Caroline a co k tobě. Jakobych byla v ten okamžik s ním. Seděl na nějaké pohovce a já vedle něho. Když jsem se ptala na Caroline, co k ní cítí, pokrčil rameny. Prý vlastně neví. A když jsem se ho zeptala na tebe, jen se tak mile usmál...“
Na pár vteřin bylo ticho. Pak otočila ty dvě karty. Na jedné byla Hvězda, na druhé Ďábel.
„Prvně ses ptala na Caroline, že?“ ujišťovala jsem se. „Takže s ní cítí nějakou novou naději...“
Hanička se podívala na karty a rozpačitě pokrčila rameny. „Já si teď nejsem jistá, která patří komu... Možná jsem je otočila ve špatném pořadí...“
„No, ono by to možná aji odpovídalo, že ke mně a Nickovi patří ten Ďábel. Ten totiž představuje ty silné energie, co mezi námi panují. Vytahuje z člověka na světlo jeho temné stránky. A vlastně tím, že jsme před sebou tak nazí v pocitech a svým způsobem i v myšlenkách, nás nutí postavit se těm svým ´démonům´. A něco s nima udělat. Když už je jeden před druhým nemůžeme schovat,“ přednesla jsem jí svoji domněnku, která mi právě přišla do mysli. Pak jsem ještě dodala: „Ono je docela problém, něco si takhle sám vyvěštit z karet. Chybí nám ten objektivní náhled, ta nezaujatost.“
„Takže jsme zase nic moc nevyřešily,“ zašklebila se zklamaně.
„Všechno se to vyvíjí, ubírá nějakým směrem. Budu muset počkat, jak to dopadne. A doufat, že to všechno časem pochopím. A zvládnu.“
„Ať už to bude cokoli, slibuju, že ti budu věrně poblíž, kdykoli budeš potřebovat podporu,“ usmála se na mě mile.
„Jsi se mnou pořád a já zase s tebou. Je mezi námi zvláštní vnitřní přátelství, spřízněnost. Jsem za tebe strašně vděčná,“ pokývala jsem dojatě hlavou.
„Taky to tak cítím,“ hlesla tiše.
Obě jsme měly v očích slzičky...

Kam hranice sahá...

Vidím tvé slzy
a pláču je s tebou,
smutek a bolest tvá
tolik mě zebou.

Vnímám tvůj šťastný smích,
nadšení v očích tvých,
když tvé srdce radostí pěje,
to moje se blahem chvěje.

Jsem stále s tebou,
věrná přítelkyně tvojí duše.
Občas je to velmi těžké,
ač zní to tak jednoduše.

Chtěla bych tě chránit,
ve všem pomáhat...
Však nemůžu, nesmím.
V tom nebudu nám dvěma nikdy lhát.

Mohu tě podpořit,
odvahu dodat,
ale vždy jen ty sám
smíš potom konat.

Svobodně rozhodnout,
kdy dávat, tvořit
a kdy zas naopak
brát a snad i bořit.

Dávám ti svobodu,
celé tvé bytosti,
ať už jsi v bezpečí
či šlapeš si po štěstí.

Kráčíme každý sám,
a přece společně,
neschopni chovat se
bezcitně, netečně.

Rozpoznat hranice
život nás učí,
každičkou zkušenost
přijmout do náručí.

Jen jedno jistě vím,
to slíbit ti mohu.
Stále jsme v bezpečí.
A míříme k Bohu.